Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Renta,
ztra Agta.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ALMARA

Televize od rána do veera varuje: Nepíznivá smogová situace! ádné procházky! Epidemie chipky na pochodu! ádné sdruování! ádí ptaí chipka! Nepipouštjte ádné ptáky do své blízkosti!
Protoe nechci chytit bacil od ádného ptáka, houpu se doma v houpacím kesle. Zjišuji pitom, e mám smog i v hlav. Poletavý prach vzpomínek.
 
Jak se tak rozhlíím po pokoji, kde jsem vyrstala, utkvly mi oi na starodávné almae. (Nezaínáme vypadat jako sestry?) Patrn jsem ji svým upeným civním uvedla do rozpak, protoe, svte div se!, náhle zavrzala.
„Koukáš, jako bys m ješt nikdy nevidla, Liduško.“

Leknutí mne vyhouplo málem na lustr. Bojím se: Tak u je to tady! U mi zaal ten mj pocukrovanej ivot usilovat o rozum! Almara vzáptí halucinace vylouila.
„Neboj se, mlaouká! Chci ti jen íct, e nejseš sama, kdo vzpomíná na staré asy. Taky jsem mla pohnutou minulost.“ Zavrzala a celá se otevela: „Já jsem toti dub,“ pedstavila se a naštstí se neuklonila. „Bylo to ješt za císae pána, kdy jsem zapustil koínky v Dolíku v údolí v Orlických horách, kde to dobe znáš. Tenkrát m rozilovalo, e kdejaká kopretina byla vyšší ne já. Ale nedal jsem se. Zimní mrazy, letní vedra, sucha nebo lijáky – všechno jedno. Rostl jsem a nepohnul se z místa! To my stromy umíme, i kdy vám lidem, nkdy závidíme. Mete se procházet. Kdy to horské slunce zaalo pehánt a já stál bez sluneníku v poledním áru, chtlo se mi rozbhnout se k ece. Také m táhla sobotu co sobotu do Kuldovy hájovny tanení muzika. Touil jsem si zatancovat. Zkusit to.“

Piznám se, e mi zaaly po tváích téct slzy smíchu pi pedstav, e dub vrazil do tanení seknice, poádal dceru hajného o tanec, nadzvedl celou hájovnu do vzduchu a pi valíku ji roztáí kolem dokola jako kafemlejnek.
„No, moc se nesmj,“ napomenul m ješita. „Byl jsem krásnej, zdravej, silnej, nejvyšší v celém údolí. S obrovskou korunou na hlav jsem se cítil jako král. Byl jsem blí a blí nebi, listoval jsem v oblacích. Duhu jsem znal osobn. Ale! Kdy jsem byl nebi nejblí, pišli dva devorubci s pilou a sekerou. Podízli mne, skáceli na zem (mimochodem paez, který po mn zstal, je na tom míst dodnes!), odvezli m na pilu, tam m rozezali na prkna, pišli truhlái, hoblovali, brousili, natírali, vrtali díry pro zámky a ješt si u toho zpívali. Tenkrát byli emeslníci machi. Umli arovat. Kdy m promnili v almaru, pišli ezbái a vyzdobili m jako nevstu. Tak jsem nakonec ani nelitoval, e u nejsem strom. Jako velikánská nádherná skí jsem byl zase výjimený.“
„A co bylo dál?“ promluvila má zvdavost.
„Dali m do výlohy v okresním mst. Náhodou šla kolem vaše babika. Vysvtlila ddekovi, e beze mne neme ít. Ddeek Jindich plnil své Fanušce kadé pání. Koupil m a nechal pivézt do vašeho domu. Tenkrát jste ješt nebyla na svt. A tak paní Štemberková ješt nebyla babika a vedla domácnost, jak se patí. Vzpomínám s jakou pelivostí do m ukládala bílé ivtky, noní epeky, boambaráky s krajkami na nohavicích, nabírané spodniky s volány, košilky s nitnými knoflíky na ramenou, kosticové korzety, jemné rukaviky, vyšívané kapesníky s monogramy celé rodiny a také pánské noní košile, podvlékaky, sady tuhých bílých límc, motýlky a kravaty – však víte, co se nosilo b devatenáctém století. A to jsem zapomnla na atraktivní dámské klobouky zdobené stuhami a kvtinami a na cylindry a buinky.“
„Ve dvacátém století jste asi u takovou pohodu nezaila,“ zaala jsem s pibývající úctou almae vykat.
„Jo, byly napínavé asy, asto v nich šlo o ivot. Nejdív byla první válka, potom druhá válka, pak doba jistých nejistot, pak doba nejistých jistot, a to se projevilo i na ivot v dom. Sthováci m tahali z místnosti do místnosti. Málem m rozbili, lidé, které jsem neznala, do m zavírali vci, které patily spíš do devníku, nebo mly zstat v tajnosti. Vaše maminka  Vra tomu nemohla zabránit. A do tohohle zmatku jste se narodila s vírou ve šastnou budoucnost, jak to u miminek bývá.“
„Vzpomínám si, e jste za mých mladých let stála v hale v pízemí.“
„Pravda pravdoucí, tam m objevil ervoto a zaal m, gurmet jeden, hned ochutnávat. ekl mi, e jsem lahdka a ustlal si pod mou spodní zásuvkou. Takový prcek, a troufal si m sníst! Byla jsem zoufalá. Naštstí jste si, u tenkrát starostlivá slena, toho nenarance všimla a njakým lektvarem ho vyhnala. Nikdy vám to nezapomenu. To u bylo další století.“

Sto let sem, sto let tam. Moje povídání s almarou ukonilo kyvadlo nástnných hodin. Odbíjelo práv sedm!
„Peji radostné a uklidující zprávy v televizi,“ rozlouila se uštpan almara a zavela se.

Vstávám z houpacího kesla pouena. Ode dneška vím, e to co nevím, mi nábytek, stny, obrazy, lustry, pavla, schodišt, staré nádobí, odloené šaty a boty, povdí. A zahrada to dosvdí. Od almary vím, e lovk není nikdy sám. Kdy je mu smutno, me se dát do ei i se zrnkem písku.

Tak houby zle!

Dobrou noc.
 
Ludmila Lojdová
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 13.10.2019  17:53
 Datum
Jmno
Tma
 13.10.  17:53 Von
 13.10.  14:14 Vesuvjana dky