Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Otmar,
ztra Mahulena.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BIBLICKÉ PÍBHY  (8)
 
Starý zákon, Doba soudc
 
Tuto krátkou éru zaplnila jména dvanácti postav, jakýchsi správc Izraele v mezidobí mezi exodem a prvními králi. Kniha, která jim ve Starém zákon vnuje pozornost, je v líení vztah mezi domorodými Kanaanci a Izraelem daleko stízlivjší ne kniha Jozue. Hned v první kapitole se praví, e „kdykoli se Izrael vzmohl, podroboval sice Kanaance nuceným pracím, ale nebyl s to podrobit si je úpln“. (Sd 1,28) „Ašerovci sídlili uprosted Kanaanc usedlých v zemi, protoe nebyli s to si je podrobit.“ (Sd 1,32) Kmen Dan byl dokonce zatlaen do hor a domorodí obyvatelé mu nedovolili sestoupit do údolí. Izraelci selhali, jak plyne z textu Písma, nikoliv snad proto, e ponechali naivu domorodé obyvatelstvo, ale proto, e od domácích kmen pijali cizí kultovní tradici. Tak napíklad vdce národa – Jozue – si msto Gibeón podrobil k robot místo toho (a tu tkví misijní poslání Izraele), aby Gibeóany získal pro víru Izraelských. Tolerování pohanských tradicí bylo tak od poátku skrytou hrozbou pro samotný Izrael; hebrejští koovníci picházející z poušt se toti v nové domovin uili od domorodého obyvatelstva obdlávání pdy a se zemdlskou praxí pebírali zaasté i kulty plodnosti. Zrazovali tak bezpen svou historickou úlohu, selhávali ve stejním poslání, které spoívalo ne ve fyzickém, ale duchovním ovládnutí kanaanského prostoru. 
 
Bh proto varuje Izraelské ped Kanaanci, upozoruje, e „jejich bohové vám budou lékou“ (Sd 2,3) - avšak nov píchozí Hebrejci „chodili za jinými bohy, za bostvy tch národ, které byly kolem nich, a klanli se jim“. (Sd 2,12) Není divu, e se nepátelé za tchto okolností z prvního pekvapení rychle vzpamatovali a e pozvedli své zbran proti Izraeli. Vyvolenému lidu se tak znovu a znovu nabízela píleitost poznat vlastní omyly a chyby... Tato fakta bylo nutno pedeslat, ne se seznámíme s historií dvanácti soudc. Starý zákon je adí za sebou, jako by jeden pedával soudcovský talár druhému. Tak zde dochází k ponkud jinému literárnímu zpracování, ne s jakým jsme se setkali v knize Jozue. Soudcové, kteí s nejvtší pravdpodobností ili souasn, anebo tém souasn a zastupovali dvanáct kmen Izraele, jsou srovnáni ve Starém zákon za sebou jako vladaská dynastie. To, co zejm probíhalo v jednom prostoru prakticky zárove, bylo rozloeno do sledu generací, které by zaujaly dobrých pt století izraelské historie. Jestlie bychom však Jozuovu smrt poloili kamsi k závru dvanáctého století, pak nám k prvnímu z ady velkých historických izraelských vlada zbude o málo více ne padesát let konících zhruba v polovin 11. století. U mnohých soudc neznáme kmenový pvod, ale pinejmenším sedm z tchto legendárních postav potvrzuje hypotézu, e kadý zastupoval jeden izraelský kmen. 
 
V našem vyprávní nebude teba vnovat pozornost všem dvanácti – ostatn znalci Zákona sami odlišují soudce takzvané malé, o nich de facto víme jen to, e ili a soudili; s vtší epickou šíí se hovoí pouze o takzvaných velkých soudcích, jich není více ne šest. U prvních šesti si tedy zopakujeme jen jména: Je to Šamgar (Samgara), který bojoval s Pelištejci i v jiné transkripci a Filištíny (Filišany), Tóla z kmene Isachar, Jair, Ibsán, Elón z kmene Zabulón a Abdón pocházející snad z potomstva Josefova, toti z rodu Efrajim. 
V ele takzvaných velkých soudc uvádí bible Otniela z kmene Judova, z eledi, která dá Izraeli velké krále – a také Krista. Bh, jak praví Písmo, potrestal Izrael za modlosluebnictví porobou práv v Otnielov dob. Aramejský král, vládnoucí na východ od severního Izraele, zotroil zemi na osm let. Hebrejcm nezbylo ne volat k Bohu a prosit o osvoboditele; tím není nikdo jiný ne Otniel. Soudce v boji vítzí a zajišuje mír na tyicet let. Vzáptí se však proti Izraeli postavili Moábci, potomci Lotovi, kteí zemi zotroili na osmnáct let. Moábci mimo jiné obsadili Jericho a mli v ruce jordánské brody, a tedy se otevením cesty do Palestiny stali trvalou hrozbou pro celou zemi. Tehdy se Izraeli dostalo pomoci v podob Jehudy (Ehudy) z kmene Benjaminova. Jehuda (Ehúd), který „nevládl pravou rukou“ (Sd 3,15) (byl tedy levák), navštívil moábského krále a poádal vladae o rozhovor mezi tyma oima. Král souhlasil – a Jehuda jej zavradil dýkou. Ne se zmatené sluebnictvo a stráe v nastalé situaci zorientovali, vpadlo do zem Jehudovo vojsko a nový soudce zajistil mír na osmnáct let. 
 
Dalším mocnáem, který utlaoval Izrael, byl kanaanský král Jabín, vládnoucí v Chasóru, jeho armáda byla vyzbrojena 900 eleznými vozy. Tento násilník utlaoval zemi déle ne oba pedchozí cizáci – toti plných dvacet let. Jediným „muem“ mezi Izraelci byla tehdy – jak plyne z Písma – prorokyn Debóra, která si mezi adepty váleného umní vybrala vojevdce Báraka z kmene Neftali a vydala píkaz k pochodu na horu Tábor. Protoe Hebrejci nedokázali bojovat v oteveném poli proti cizí technice, Hospodin nepíteli „uvedl ve zmatek... všechnu jeho vozbu“. (Sd 4,15) 

Bárak se svými mui pak sestoupil z hory a bhem pronásledování zniil celou armádu kanaanského vladae. Pouze vojevdce Kanaanských zahynul ponkud nekonvenním zpsobem – bhem útku se skryl ve stanu obývaném enou Jáel. 

Dívka, o ní mnoho nevíme, zabila spícího vojevdce stanovým kolíkem. Zem pak mla klid na celých tyicet let.  tvrtým z velkých soudc se stal Gedeón z kmene Manases. Tento legendární soudce povstal ve chvíli, kdy se Izraeli postavili dávní píbuzní proroka Mojíše, Midjánci. Bh navštívil Gedeóna práv ve chvíli, kdy se tento hrdina pipravoval k útku ped násilím vetelc. „Jdi,“ vyzývá jej Bh, „a vysvobodíš Izraele z moci Midjánc.“ (Sd 6,14) Gedeónovi se dostává i dkazu o jistot svého poslání. Kdy toti tento nov povolaný soudce pinesl Bohu ob v podob masa a chleb, vyšlehl ze skály ohe a potraviny zmizely. Bh (jako dkaz podpory) Gedeónovu ob pijal. Ješt tée noci Gedeón boí oltá pohanského bostva plodnosti Baala a zaíná shromaovat vojsko. ádá si však ješt jeden dkaz, e je to práv on, Gedeón, kdo má vyhnat ze zem cizí tlupy. Dostává se mu jej – jedné noci se orosí rozprostené oví rouno, zatímco okolní zem zstává suchá. Další noci bylo rouno suché a orosila se jen okolní zem. Za Gedeónem v dané chvíli stojí ticet dva tisíce váleník. Kdyby všichni napadli Midjánce, nebylo by vítzství Izraele dostateným dkazem Boí pomoci – proto vydává Hospodin píkaz propustit všechny, kdo se bojí. Poet váleník se sníil rázem na deset tisíc. Protoe i nyní jich bylo víc ne dost, nechal Gedeón sestoupit armádu k vod. Kdy vojáci pili, oddloval Gedeón ty, kteí nabírali vodu rukama. Tak mu zstalo jen ti sta bojovník. Ješt tée noci sestoupil Gedeón do tábora nepátel – ukrytý noní tmou tu vyslechl rozhovor dvou cizích voják o podivném snu: pecen jeného chleba se valil na midjánský tábor a pevrátil válený stan. Vojevdce Izraelských rozpoznal symboliku snu, vzbouil své leení a jeho vrní zatroubili na polnice a s pochodnmi v rukou vytvoili dsivou atmosféru noního pepadu. Midjánci se v nastalé panice a v noní tm povradili mezi sebou a oba midjánští králové padli do Gedeónových rukou. Midjánci se po této pohrom ji nikdy nevzpamatovali a zem ila v míru po tyicet let. 

O duchovním stavu zem v tch asech svdí kratinká pasá víící se k pronásledování Midjánc za Jordánem. Kdy Gedeón poádal o chleba obyvatele izraelských mst Sukótu a Penúelu, jeho soukmenovci odmítli. Po skoneném taení dal tedy Gedeón ztrestat provinilé – sukótští pedáci a starší msta dostali výprask stepním trním a bodláím, obyvatelé Penúelu bylo pobiti a jejich v byla rozboena. Nesolidárnost v boji byla nejspíše vyjádením hluboké krize duchovního rázu. 
 
Izraelský lid ml prost ješt daleko ke skutenému sjednocení kmen v jeden celek svázaný stejným duchovním poutem. Gedeón pak v této souvislosti dává plastitjší obraz poslání izraelských soudc ne všichni jeho pedchdci: vzpomeneme-li si napíklad na zboení Baalova oltáe, které bylo symbolickým poátkem Gedeónovy ivotní úlohy, pak u nám soudce nevystupuje jen jako velitel armády, jako provizorní správce izraelských kmen a jako rozsuzovatel spor. Role soudce se tu rozšiuje i na ochranu lidu ped cizími kulty a ped duchovním rozvratem, který není niím jiným ne ivnou pdou píštího otroctví. 

Dobrou povst Gedeónovu ovšem nadobro zpustošil jeden z jeho sedmdesáti syn. Soudce, jak se doítáme, „ml toti mnoho en.“ (Sd 8.30) Nezdárný potomek, jen dostal jméno Abímelek ( a kterého porodila enština v Šekemu i Síchemu), nakonec zmordoval všechny nevlastní bratry, nechal se zvolit králem, panoval však pouhé ti roky. Kdy ovšem dobýval v msta Tebesu a chystal se zaloit poár, jakási ena na nj svrhla mlýnský kámen. Smrteln zranný Abímelek prosil nakonec vlastního zbrojnoše, aby ukrátil jeho trápení a usmrtil jej.

V poadí pátým velkým soudcem Izraele se pak stává Jiftách (Jeftah), vypuzený kdysi z otcovského domu nejblišími píbuznými. „Nemáš nárok na ddictví v dom našeho otce,“ (Sd 11,2) tvrdili brati... teprve v okamiku, kdy Izrael zaali tísnit od západu Filištíni a od východu Amónci, vzpomnla si rodina na vyddného syna. „Jak to, e picházíte ke mn te, kdy jste usouení?“(Sd 11,7) ptá se Jiftách. 

Roli vdce nicmén pijímá – a Bohu se zavazuje obtovat jako zápalnou ob prvního lovka, který mu vyjde po vítzné bitv naproti ze dveí vlastního domu. Amónci byli v boji skuten poraeni a Jiftíchovi nezbylo ne splnit daný slib, tebae mu vyšla v ústrety jediná dcera. Dívka pijala svj údl odevzdan, a jak praví Písmo, v Izraeli „se pak stalo zvykem, e izraelské dívky vycházívají rok co rok po tyi dny v roce opvovat dceru Jiftácha Gileádského“. (Sd 11,39.40) 

Jiftáchovi nebylo však souzeno bojovat jen s cizinci – byl donucen i k válce s kmenem Efrajim, který mu podle biblické verze vytýkal, e nebyl pizván k boji proti Amóncm. Zdá se však, e podtextem všech oficiáln vyhlašovaných dvod byla nejspíše poziní árlivost a obavy ze síly soused. Moná, e byly ve he i jordánské brody, strategická vrata do Izraele.

Konen poslední ze šesti postav je Samson, kterého Bh povolal k úloze soudce ve chvíli nepíliš hodné závisti: Filištínští utlaovali Izrael ji plná tyi desetiletí. Samson (z eledi Dan) se narodil neplodné en; Boí posel, který jí událost poetí zvstoval, si ovšem vymínil nkteré podmínky. Pedevším “jeho hlavy se nesmí dotknout bitva“, (Sd 13,5) chlapec nesmí okusit opojné nápoje a není mu dovoleno jíst neisté pokrmy. Bude zasvcen Bohu a jeho úlohou bude osvobození izraelského lidu od moci Filištín. Okolnosti narození tak staví Samsona po bok jiných biblických postav, jakými jsou napíklad Izák a Jákob a pozdji Jan Ktitel. Co bylo na této osobnosti pozoruhodného, to byla zejména nadlidská síla. Na rozdíl od jiných postav Starého zákona se Samsonovi nedostávalo ani prorockých vidní, ani Boích píkaz – byl to v pravém slova smyslu samorostlý bojovník s Filištíny, s národem, jemu strach, který mívá vdycky velké oi, pipisoval velikost obr. Samson však bitvy s tímto pímoským národem pouze zahajuje. etz konflikt se uzave teprve vítzstvími píštího krále Davida. 
 
A protoe jej Filištíni pelstili, mli sázku zaplatit jejich vlastní soukmenovci. Samson se vydává do pímoského Aškalónu, kde zabije ticet mu, aby jejich svátení odvy penechal drubm. Ze svatby sešlo – a Samsonovu milou dostal jeden ze svatebních host. Lekce, kterou tu náš hrdina utril, byla dost velká pro celý ivot – a pece se nakonec ukázala nedostatenou. 

Z poínání Samsona a jeho rodi však meme vyíst duchovní narušenost Izraele. Jak uvádjí znalci, ji pouhý fakt, e hostinu uspoádala nevsta, akoli v Izraeli býval hostitelem enich, svdí o duchovním vlivu Filištínských. Potvrzuje to i další Samsonova návštva v dom nevydaené svatby – mládenec se toti pokusil ješt jednou obnovit zpetrhané svazky. Kdy jej otec ke své dcei nepustil, svázal Samson ti sta lišek po dvou k sob. Mezi n nakladl hoící pochodn a vypustil je do nepoatého obilí Filištín. Tak zniil úrodu zrna, olivy i vinice. Jméno viníka nezstalo utajeno a Filištíni vypálili dm Samsonovy milé.
 
Samson je tedy zbil „hlava nehlava“ (Sd 15,8) a usadil se ve skalní stri Étamu. V tomto okamiku se setkáváme znovu s nesolidárností Izraelských. Kdy pomstychtiví Filištíni vtáhli na území Judy, pistoupily ke stri ti tisíce lamentujících judských mu. „Cos nám to provedl?“ (Sd 15,11) vytýkají. 

„Sestoupili jsme, abychom t spoutali a vydali do rukou Filištín.“ (Sd15,12) Samson se dal tedy spoutat – a Filištíni bezmocnou postavu pivítali váleným pokikem. „Tu se ho zmocnil duch Hospodinv a provazy na jeho paích byly jako nit, které seehl ohe. Pouta mu na rukou povolila. Našel erstvou oslí elist, popadl ji do ruky a pobil jí tisíc mu. „ (Sd 15,14.15) Samson pak soudil Izrael dvacet let. Všechny pedchozí zkušenosti se ovšem ukázaly být nedostatenými, nebo Samson znovu vstoupil na území Filištín, do Gázy, kde vešel do obydlí nevstky. Obyvatelé se o návštv dovídají a rozhodnou se Samsona zabít, „a nastane jitro“. (Sd 16,2) soudce však vstane ji o plnoci, vysadí kídla mstské brány i se závorou a opouští msto. 

Konen do tetice s Samson zamiluje do dívky jménem Delíla. Písmo uvádí, e k ní chodila filištínská kníata s dotazy, v em spoívá Samsonova síla, jak lze tohoto mue pemoci, spoutat a zneškodnit. „Kadý z nás ti dá tisíc sto šekel stíbra,“ (Sd 16,5) slibovali. Delíla tedy naléhala na Samsona – a ten vyprávl, e jej lze zbavit síly jen pouty ze syrových houví. Kdy jej Delila takovými houvemi spoutá, zdá se, e náš hrdina definitivn prohrál. Avšak Samson ped blíícími se Filištíny houve strhne. Jindy legendární silák vysvtlil Delíle, e lze uít provaz, jich se nikdy nepouívalo. Avšak po výkiku: „Samsone, jdou na tebe!“ (Sd 16,14) dokázal se zbavit i tchto pout. I tetí rada Samsonova - o spletení sedmi vlasových pramen – se ukázala být klamnou. A pece nakonec hrdina knihy Soudc své skutené tajemství vyzradil: „Nikdy se nedotkla mé hlavy bitva, protoe jsem od ivota své matky Boí zasvcenec. Kdybych byl oholen, má síla by ode mne odstoupila, zeslábl bych a byl bych jako kadý lovk.“ (Sd 16,17) 

Tak se stalo, e Delíla vydala Samsona Filištínm, kteí zesláblého siláka oslepili a spoutali etzem. Vlasy mu však zaaly dorstat, a tak kdy si jej filištínská kníata pozvala ke svým modlosluebným radovánkám, slepý Samson, jemu se vrátila všechna síla, se opel o nosné sloupy budovy, stavba se zhroutila a ruiny pohbily na tisíce úastník. Samson zradil své poslání a za své mravní selhání zaplatil krutým údlem nevidomých; ve finále svého ivota, obohacen zkušenostmi ivotních zkoušek, se však svené úlohy pece jen znovu a naposledy ujal..
 
Samuelova kniha nám povídá ... 

Tak se tedy dostáváme na pelom doby soudc a as izraelských král. Postavou, která zosobovala pelom dvou historických epoch, se stal veleknz a soudce Samuel, mu, který odmítal volání izraelského lidu po korunovaném vladai a jemu pece bylo souzeno, aby z Boí vle pomazal první korunované hlavy Izraele. Jako pedtím Samson a Izák, i Samuel se narodil neplodné en. Jeho matkou byla Chana (Anna), která ve svatyni Šílo vyslovila závazný slib adresovaný Bohu: „Jestlie daruješ své sluebnici muského potomka, daruji jej tob, Hospodine, na celý ivot.“ (1S 1,11) Tak se stalo, e spatil svtlo svta Samuel.

 
  

Matka tohoto chlapce, kdy pišel as, pivedla veleknzi Élimu do Šílo, do svatyn ukrývající archu úmluvy. Veleknz se záhy dovídá, e Bh ustanoví sob „vrného knze“.(1S 2,35) Tímto knzem nebude ovšem nikdo jiný ne Samuel. Élí se o tom pesvduje jedné noci sám: Bh volá tikrát za sebou Samuela a ten – v domnní, e slyší hlas veleknzv – tikrát odpovídá: „Tu jsem.“ (1S 3,4) 

Élí pochopil, e Samuel vnímá Boí hlas jasnji ne on sám, a dává tedy mladému adeptu veleknství radu, aby a znovu uslyší Boí hlas, odpovdl slovy: „Mluv, Hospodine, tvj sluebník slyší.“ (1S 3,9) 

Stalo se a Samuel se dovídá, e Bh ztrestá híchy veleknzova domu. Nezvedení synové Élího, Chofní a Pinchas, se toti rouhají Bohu, kdy z dar obtovaných v chrámu Pán vybírají pro sebe nejlepší krmi. I Izraelci putující do Šílo si tchto pestupk byli vdomi – veejné tajemství pravilo, e se ve svatých místech obtuje nikoli Bohu, ale synm Élího. Trest stihl Šílo nedlouho po varování Samuela: zemi pepadli Filištíni, kteí v poli porazili izraelské vojsko. Izrael tedy hledá spásu v arše úmluvy – a synové Élího za jásotu bojovník pinášejí schránu do vojenského leení. Tehdy se však naplnila hrozba: vojsko ztrácí i druhou bitvu, padnou také synové Élího a archa úmluvy se stává válenou koistí Filištínských. Cizáci pozlacenou skí s deskami Desatera pepravují na území své íše do Dágonova chrámu v Ašdódu. Druhého dne však Filištíni nalézají na podlaze chrámu rozbitou modlu svého pohanského bostva a msto je postieno infekcemi a také záplavou myší. Pesthují tedy schránu do Gatu, Ekrónu i jiných míst – ale všude se historie opakuje. Nakonec jsou vítzové donuceni svou koist vrátit. Naloí ji na povoz taený kravami bez vozky a oekávají, kterým smrem se vz bude ubírat. Zamíí-li do Bét-šemeše (Betsames), oví si, e všechny rány zpsobil Filištínským Bh Izraele. Schrána skuten smovala do tchto konin. Izraelci ji pak uloili do svatyn v Kirjat-jearimu, kde pekala ji jen krátký as. Posledním místem archy se ml toti stát jeruzalémský Šalamounv chrám. 

Samuel pochopil, e neúspchy Izraele v boji s Filištínskými spoívaly pedevším v nevalné mravní výši, v duchovní labilit zem. ádá tedy, aby Izraelci rozbili symboly pohanských bostev a aby se shromádili v Misp. Jakmile se Filištínští dovídají o míst soustední, vyráejí k branám tohoto msta. Samuel se ješt modlí k Bohu, kdy pedvoj nepátelské moci udeí na hradby. Vtom nad Filišany zahmí, do vojska udeí blesk a za prchajícími se vydávají bojovníci Izraele. „A potud nám Hospodin pomáhal.“ (1S 7,12) prohlásí Samuel, kdy ukládá pamtní desku do míst, kde pronásledování skonilo. 

Samuel stárnul a jeho synové nedávali zemi záruku, e by mohli být – coby soudci – nositeli a obhájci pravd, práva a spravedlnosti. Izrael, který se zhlédl v lesku sousedních království, ádá tedy Samuela o korunovaného vladae. Veleknz své bliní varuje ped negativní stránkou královské moci, pokládá toti pozemské vladae za zradu na vlád Boí. 

Lid však na korun trvá, nebo „i my chceme být jako všechny ostatní národy“. (1S 8,20) Bh tedy pání Izraele vyplní – a dává Samuelovi vnuknutí: „Zítra touto dobou pošlu k tob mue z benjamínské zem. Pomaeš ho za vévodu nad mým izraelským lidem; on mj lid vysvobodí z rukou Pelištejc (Filištínských)...“ (1S 9,16) 

Píštího dne se pak Samuel potkává se Saulem, s pastýem, který hledá ztracené oslice. Veleknz vykoná pikázaný obad a vlada Saul se ve vší tichosti vrací se své rodin. Zakrátko po této události svolal Samuel lid do Mispy k volb krále. Losem byl uren kmen Benjamínv a z nj pak Saul, který ostatní pevyšoval o hlavu. „A ije král,“ volali nkteí, zatímco jiní Saulem – snad pro jeho prostý pvod – pohrdali. V té dob amónský král Náchaš (i Náhas) vytáhl proti mstu Jábeš leícímu východn od Jordánu – nepátelský vlada tu chtl ztrestáním lidu pokoit a zastrašit celý Izrael. Do sedmi dn se má Jábeš vzdát na milost a nemilost a jednomu kadému má být vyloupnuto pravé oko. Posel z msta Jábeše zastihl Saula na poli – novopeený král rozsekal na míst pár vol a rozeslal kusy masa po celé zemi s výstrahou: Kdo nepjde za Saulem a Samuelem, tomu uiníme toté i s jeho voly! Izrael se pod tlakem strachu sjednotil a vytáhl do pole; vojska pekroila Jordán a napadla ze tí stran obléhatele. Vítzství oslavil Izrael ve svatyni v Gilgálu. Tam se také zem rozhodla ustanovit Saula, který prokázal svou zpsobilost v boji, svým korunovaným vladaem. 
 
Slavomír Pejoch-Ravik
* * *
Pvodní grafiku nazarénské školy upravila pro tisk  © Olga Janíková
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 24.06.2019  20:12
 Datum
Jmno
Tma
 24.06.  20:12 Duan
 24.06.  12:44 Hilda
 24.06.  07:43 Von