Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Radim,
ztra Ludk.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Biblické píbhy  (6)

idé dostávají zákon

Vítzný zástup dosahuje konen jiního cípu Sinajského poloostrova, vlastní hory Sinaje i Chorébu. Dva názvy nám zde splývají a historici si mohou být sotva jisti skuteným místem setkání. Zdá se však, e legendární hora Sinaj je nejvyšší vrchol skalnatého pohoí Choréb, jemu íkají Arabové Hora Mojíšova ili Debel Músa. Vrchol se zvedá z okolní krajiny do výše 2 244 metr nad moem. 

Tady je tedy dosaeno v izraelských djinách kruciálního bodu, v nm se idm a svtu dostává Zákona, zkoncentrovaného do struných bod Desatera. Bh sestupuje ped zraky celého Izraele na horu Sinaj v podob velkého mraku. Z hory zakryté ped oima lidu oblakem se ozývá hromobití; pak vystupuje na svah Sinaje Mojíš... Dekalog, onch deset bod Zákona, pedstavuje jakési mravní minimum vyvoleného národa. „Nebudeš mít jiného boha mimo mne,“ (Ex 20,3) zní první z bod Desatera. Za druhé: „lovku není dovoleno vytváet si modly pohanských bostev.“ Za tetí: „Nevezmeš jméno svého Boha do svých úst.“ Za tvrté: „Pomni, abys den svátení svtil.“ A dále: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho iv na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvj Bh. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Nevydáš proti svému blinímu kivé svdectví. Nebudeš dychtit po domu svého bliního. Nebudeš dychtit po en svého bliního... vbec po niem, co patí tvému blinímu.“ (Ex 20.12-17) 

Tak tedy první body vytváejí normu pro vztahy lovka ke Stvoiteli. V uctívání dne sváteního se pipomíná šest dní stvoení se sedmým dnem, v nm Bh odpoíval. Pátý bod chrání rodie – a tedy vlastn všechny staré Izraele. Šestý bod vyjádený lapidárním „nezabiješ“ zabezpeuje lidské ivoty. Sedmé pikázání tabuizuje rodinu a manelství, osmý bod chrání lidské majetky a devátý bod – o kivém svdectví – lidské vztahy, povst a dstojnost. Jinými slovy; volá k pravdivosti ve vztahu mezi lidmi. Konen desátý bod brání závisti a lakot, poátku všeho zlého...

tená, který se pohrouí do knih Starého zákona, pejde vzáptí od Desatera k trestm, kterými spoleenství Izraele stíhá jednotlivé pestupky. Zdá se, jako by pozdjší doba vkládala do slov Písma ješt svj trestní, obanský zákoník. Dlouhý výet postih se toti vymyká duchovní rovin Písma – a jestlie dnešní tenái bible shledávají v nkterých pasáích (na rozdíl od ducha Nového zákona) pílišnou tvrdost, není asi náhodou, e se odvolávají práv na tyto stat izraelského civilního práva. ivotem se tu napíklad platí za zloeení rodim, za prodání lovka do otroctví i za manelskou nevru. Tím spíše to platí o vrad, avšak pasáe vnované trestním sazbám jasn rozlišují promyšlenou vradu a neúmyslné zabití; spoleenství dokonce poskytuje azyl tm, kdo se pokoušejí uniknout krevní mst. K tmto pasáím Starého zákona se však v jednotlivých kapitolách ješt vrátíme. 

Základem sinajské smlouvy se tedy stává Desatero – plyne to i z píkazu, aby Mojíš vystoupil na Sinaj a aby tu vytvoil dv kamenné desky, na n ruka Pán vepíše deset bod Zákona. Stane se tak a Mojíš na hoe stráví tyicet dn a tyicet nocí. Bhem svého pobytu se dovídá o tom, jak by mla vypadat schránka úmluvy, v ní budou uloeny desky s vepsaným dekalogem. Dovídáme se rovn, v jakých rozmrech má být zbudován chrám Pán a jak má vypadat bohosluebné náiní... Avšak, jak praví jeden z rabín (v citátech Jiího Langra), „kdyby nám Bh nebyl zjevil svj zákon, mohli bychom se mu nauiti od zvíat: istotnosti od koky, nezištnosti od mravence, od kohouta  dvornosti.“ 

Zatímco však Mojíš pebíral dlouhá sdlení, idé se dopustili šestého, tentokrát nejhrubšího pestupku – porušili toti druhý bod Desatera. Poádali Árona, aby pro izraelské spoleenství vytvoil boha, který by šel s nimi. „Vdy nevíme, co se stalo s Mojíšem, s tím lovkem, který nás vyvedl z egyptské zem.“ (Ex 32,1) Áron tedy posbíral zlaté šperky a vytvoil sošku býka, v nm si izraelští chtli symbolizovat bostvo, které je vyvedlo z Egypta. Áron tomuto „zlatému teleti“ obtoval a spoleenství se dalo do halasného hodování práv ve chvíli, kdy se Mojíš vracel s deskami zákona. Kdy prorok spatil, co se v táboe stalo za jeho nepítomnosti, roztíštil ob desky zákona, spálil býka v ohni a svolal své vrné. „Všichni si pipnte k boku me,“ volal, „projdte táborem tam i zpt od brány k brán a zabijte kadý svého bratra, kadý svého pítele, kadý svého bliního.“ (Ex 32,27) Jak praví Písmo, padlo toho dne na ti tisíce modlosluebník... 

Pak se Mojíš znovu vrátil na Sinaj, aby prosil o milost pro svj lid a aby vytvoil nový pár desek zákona. idé pak podle Mojíšových pokyn zbudovali penosný chrám a schránu, v ní byly vedle Desatera uloeny i ostatky Josefovy a snad i nádoba s manou na dkaz Boí pomoci. 
Nkteí historici se domnívají, e se popis chrámu, jak nám jej zachovaly knihy Mojíšovy, týkal vlastn chrámu Šalamounova; v tom pípad by byl ovšem velechrám zbudovaný judskými králi snadno srovnatelný s mnohým venkovským kostelíkem. Tak i onak se na stánku Boím pracovalo usilovn sedm msíc, a jak vykazuje biblická statistika, spotebovali Izraelští více ne ti tuny mdi, pes tyi tuny stíbra a bezmála jeden a pl tuny zlata. Stánek byl piblin 15 metr dlouhý, 5 metr široký a 5 metr vysoký, jeho stny byly pobity zlatým plechem a celá konstrukce byla zhotovena tak, aby ji bylo mono za pochodu penášet. Ve svatyni stál stl krytý zlatým plechem, na nj byly ukládány chleby, sedmiramenný svícen a oltá o rozmrech 2,50 x 2,5 x 1,5 metru. Chrámová opona uzavírala ped oima vících tak eenou velesvatyni, v ní byla uloena archa úmluvy, schrána 130 centimetr dlouhá, 80 centimetr široká a 80 centimetr vysoká. 

Tak strávili Izraelité u hory Sinaj tém rok, ne vyrazili k dalšímu pochodu, k dalším pokušením a trestm. Prostor nynjšího taení leí mezi Sinají a zaslíbenou zemí, v koninách, kde se nalézá poslední pekáka – pouš Páran (Faran). Tady se Izraelci dopustili u sedmé provokace vi Bohu, kdy si stovali na obtíe cesty. Není divu, e „vyšlehl mezi nimi Hospodinv ohe a pohltil okraj tábora“. (Nu 11.1) Jen prosby Mojíšovy zabránily nejhoršímu... 

Lid se však nepouil a poal vzáptí naíkat znovu: „Kdo nám dá najíst masa? Vzpomínáme na ryby, které jsme mli v Egypt k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a esnek. Jsme u celí seschlí, nevidíme nic jiného ne tu manu.“ (Nu 11,4-6) V té chvíli dochází trplivost i Mojíšovi, který naíká na vlastní osudové bím: „Copak jsem všechen ten lid poal já? Copak jsem ho porodil já, e mi íkáš: Nes jej v nárui jako chva nemluvátko, do zem, kterou jsi pisáhl dát jeho otcm? Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu?“ (Nu 11,12.13). Hltavost se však nemla tentokrát Izraelským vyplatit. Bh slíbil poskytnout repatriantm na poušti ješt jedenkrát maso – a to v mnoství: „a vám poleze z chípí a zhnusí se vám“. (Nu 11,20) Vítr, který se pihnal od moe, pinesl vzáptí tolik kepelek, e se navršily do metrové vrstvy. Stalo se, co mohli idé jen oekávat – tko stravitelné kepelky, rychlá zkáza masa na tropickém slunci a nezkrotná lanost vykonaly své. Tisíce nespokojenc pišlo vzáptí o ivot... Tak bylo ztrestáno osmé hoekování poutník. 

Není divu, e selhával prostý lid, kdy se Mojíš nemohl spolehnout ani na vlastní sourozence. „Co Hospodin mluví jenom prostednictvím Mojíše?“ (Nu 12,2) protestovali Áron a Mirjam (Miriam) proti výjimenému postavení Mojíše. Prorokova sestra vyvázla z této píhody s leprou; jen zásluhou Mojíšových pímluv se malomocenství vyhojilo bhem sedmidenní oisty. 

Boue a náky Izraele
Tak se tedy Mojíš za stálých tkostí piblíil a na práh píštího domova. Na Boí pokyn vyslal vdce výpravy k cíli cesty skupinu dvanácti zvd, po jednom z kadého pokolení. Ti mli vystoupit na pohoí, prostudovat, jaký lid v této zemi ije, je-li silný i slabý, bydlí-li v opevnných nebo otevených mstech a bude-li pda v zemi úrodná i nikoliv. Dvanáctero mu, vedených Jozuem se bhem tyicetidenní výzvdné výpravy dostalo a do Chebrónu a v úvalu Eškol stailo dokonce nasbírat i vzorky úrody, vinné hrozny, granátová jablka a fíky. Setkání s Mojíšem v oáze Kádeš (Kádes) nebylo však práv nejšastnjší. I kdy všichni poslové souhlasn tvrdili, e tato zem oplývá mlékem a medem, deset z dvanácti ztratilo odvahu k dalšímu putování. 

Lid je tu prý mocný, msta velká, opevnná. Jen Jozue a Káleb z Judova pokolení byli ochotni pokraovat v pochodu. Vtšina zvd tedy podsila lid zprávami, e nepátelé byli obrovské postavy, doslova zrdy, a tak „zdálo se nám, e jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich oích byli takoví“. (Nu13,33) Izraelci pobouení dsivými zprávami se rozhodli vrátit se do Egypta. „Ké bychom byli zemeli v egyptské zemi nebo na této poušti,“ (Nu 14,2) naíkali. „Pro nás Hospodin pivedl do této zem?“ (Nu 14,3) Tak se stalo, e Bh zasáhl svým osudným rozhodnutím, které odloilo zaslíbenou zemi o jednu další generaci. Za jeden den nepodaeného przkumu bude celé spoleenství trpt bloudním na poušti jeden rok. Za tyicet dní zaplatí idé tyiceti lety. „Proto ádný z mu, kteí vidli mou slávu a má znamení, je jsem inil v Egypt i na poušti, a pokoušeli m u aspo desetkrát a neposlouchali m, nespatí zemi, kterou jsem písen zaslíbil jejich otcm; nespatí ji ádný, kdo m znevaoval.“ (Nu 14,22.23) Pouze Káleb a Jozue budou výjimkou. 

Všichni repatrianti bez výjimky zaplatili ješt tím, e se jim vyplnilo vlastní pošetilé pání navrátit se na pouš. V té chvíli mnozí zalitovali svých slov; dopustili se však další pošetilosti, kdy se pokusili dobýt zaslíbené zem vlastními silami a proti vli Boí. Marn je Mojíš od tohoto úmyslu zrazoval – a tak byli tito mui vzáptí pobiti domorodci, kteí stáli v cest k zaslíbené zemi... Izraelci i potom vršili dál vinu na vinu. Pedevším povstalo 250 mu – vesms z knského rodu Lévi. Pod vedením Kóracha se snaili uzmout ást moci Áronovi a Mojíšovi. „Píliš mnoho si osobujete,“ (Nu 16,3) vykikovali – a Mojíš penechal rozhodnutí Bohu; vybídl povstalce, aby píštího rána nastoupili s kadidelnicemi. Nech Bh dýmem zapálených kadidelnic rozhodne, kdo je vyvolen pro slubu ve svatyni. Avšak díve ne se revoltující Lévijci podrobili zkoušce, rozevela se zem a Kórach se svými píznivci byl zaiva pohben v hlubinách. 

V té chvíli však nastala další vzpoura – lid poal vinit Mojíše a Árona, e byli píinou smrti svých sok. V tom okamení se penesl trest na celou reptající pospolitost a jen díky tomu, e se Áron postavil s kadidelnicí mezi mrtvé a ivé, aby vykonal obad usmíení, byla vtšina Izraelských zachována pi ivot. Aby však napíšt nemohlo být sporu o výjimeném poslání Árona a jeho následovník, vyzval Bh všechny kmeny, aby uloily po jedné holi do stanu setkání, do chrámu Pán. Majitel té, která rozkvete, bude Bohem vyvolen ke slubám v chrámu. Ji nazítí se kvty obalila hl Áronova. V ten as se Izraelští dostali z oázy Kádeš na pouš Sín, kde ješt jednou zahoekovali. Tato epizoda stojí za naši zmínku pedevším proto, e zde selhal i Mojíš s Áronem, a tedy ani tuto dvojici neminul trest, jím Bh stíhal celou pospolitost. 

Slyšíme tu nejdíve staré náky: „Pro jste zavedli Hospodinovo shromádní na tuto pouš? Abychom tu pomeli, my i náš dobytek?“ (Nu 20,4) Stínost se tentokrát týkala zase nedostatku vody, která byla a je v této geografické oblasti otázkou ivota a smrti. Mojíš dostal pokyn, aby s bratrem Áronem – jako ji tolikrát – udeil holí do skály. Jenome Mojíš a Áron tentokrát o úinku sami zapochybovali. „To mám z tohoto skaliska vyvést vodu? (Nu 20,10) zeptal se Mojíš pochybovan. A Bh vzáptí rozhodl: „Protoe jste mi neuvili, kdy jste mli ped syny Izraele dosvdit mou svatost, neuvedete toto shromádní do zem, kterou jim dám.“ ( Nu 20,12) 

Nyní se však vrame ke sledu cesty, kterou Izraelci zdolali v pouštích Sinajského poloostrova. Oáza Kádeš, k ní dospli od hory Sinaj, byla u vzdálena od jiních hranic Kanaanu nkolik desítek kilometr. Je-li touto oázou místo, kde se i dnes nacházejí vodní prameny, pak to nebylo dále ne 75 kilometr od Beer-šeby (Ber-saby), místa nkdejšího Abrahamova pobytu. 

Lid se zásti usadil zde, zásti kooval pouští – dokud se nenaplnil jeho as. Konen, jak praví Písmo, vyslal Mojíš z Kádeše poselstvo k edómskému králi, který svj pvod odvozoval od nám ji známého Ezaua. Edómci ili nyní jin od Mrtvého moe a stáli Izraelským v cest do zaslíbené zem. Jako kdysi Jákob i Izraelští se nyní pokusili obnovit perušený bratrský svazek slovy: „Toto praví tvj bratr Izrael: Ty znáš všechny útrapy, které nás potkaly.“ (Nu 20,14) Ji úvodní vty nasvdují, e se Izraelci chtli dostat do vlasti edómským územím po dobrém. Slíbili, e pjdou královskou cestou, e nikde neodboí, nepoškodí pole a vinice, ba e se nedotknou ani studní. Edóm však zatvrzele odpovídal: „Neprojdeš!“ a hrozil vojenskou srákou. Tak tedy místo dvou a tídenního pochodu severním smrem vyrazili Izraelští na jih, aby Edóm obešli. Jejich cesty smovaly a k Akabskému zálivu a odsud na sever mimo Edóm a také mimo území moábské, nebo Moábci, jak ji víme, byli kmenem odvozeným od Abrahamova píbuzného Lota. Cestou míjeli horu Hór, kterou dnes nelze v onch koninách pesnji urit. Víme jen, e tam dostal Áron Boí píkaz vystoupit na vrchol, pedat veleknské roucho synovi Elezarovi a pipravit se na temnou cestu do konin smrti. Tehdy se ješt jednou ozvalo tradiní reptání proti vné cest pouští, a Bh tedy seslal na svj lid „ohnivé hady“, kteí tisíce nespokojenc zahubili. Protoe lid škemral o slitování u svého tlumoníka Mojíše, ten se opt obrátil s bezradnou prosbou k Bohu. Pokyn znl: Vytvo si mdného hada a umísti jej na er. „Kdy na nj pohlédne kadý uštknutý, zstane naivu.“ (Nu 21,8) Ne náhodou byl pozdji podobný mdný had umístn i v jeruzalémském chrámu a asem se stal i pedmtem modlosluebného uctívání. Tento motiv se pozdji objevuje i v Janov evangeliu, kde byl ukiovaný Jeíš pirovnáván k hadu „povýšenému na poušti“. Nepedbíhejme však událostem.

V ase, o nm hovoíme, byl ji Izrael v bezprostedním kontaktu s píští vlastí. Bezejmenný aradský král, Kanaanec (Kenaanec) z Negebu, se marn pokoušel zatarasit poutníkm cestu – byl poraen. Edóm zstal stranou a idé prošli bez boje i pomezím Moábských, kteí dreli krajinu na východ od Mrtvého moe. Zbývali ješt Emorejští za severní hranicí Moábska. I jim byla ponechána šance klidného souití v pípad, bude-li král Síchon souhlasit s prchodem jeho zemí. Akoliv se Izraelští zavázali, e se netknou polí, vinic a studní a e nesejdou z královské cesty, Síchon proti vyvolenému národu vytáhl se svým vojskem. Pišel tedy o vládu i o zemi, práv tak jako další emorejský vlada Óg /Oga). Tak se tedy Izrael ocitl ve výchozím prostoru pro vstup do zaslíbené zem, na bezích Jordánu proti Jerichu. Moábský král Balák se nov píchozích soused obával, tebae idé projevili dostatek dobré vle. Protoe si však netroufal postavit se Izraeli v poli, poslal své lidi k vštci Bileámovi do poíí horního Eufratu, tedy zhruba do míst, odkud kdysi vyšla rodina Abrahamova. „Poj nyní, prosím a proklej mi tento lid, nebo je zdatnjší ne já. Snad ho pak porazím a vyenu ze zem,“ vzkázal moábský vlada. „Vím, e komu poehnáš, je poehnán, koho ty prokleješ, je proklet.“ (Nu 22,6). Bileáma však v noci navštívil Bh a vydal zákaz prokletí. Balákovo poselstvo odešlo tedy s nepoízenou. Nakonec se poslové ješt jednou vrátili se slibem vyšší odmny. Bileám se pece jen vydal na cestu; tu mu však odmítla poslušnost i vlastní oslice. Bh mu pak dal výslovný píkaz: 
„Jdi s tmi mui, ale nebudeš mluvit nic ne to, co já budu mluvit k tob.“ (Nu 22.35) Stalo se – a Bileám místo prokletí tikrát poehnal Izraelským a slíbil poráku Moábu. Jak se však ukázalo, byla i jiná cesta, jak si podmanit Izraelské – vlákat je do kulturní sféry Moábu, pipravit je o duchovní ddictví Izraele. A mnozí Izraelci se vskutku dali zlákat do osidel pohanských modloslueb moábskými a midjánskými enami. Mojíš tedy postavil do pole dvanáct tisíc mu a rozbil Midjánce, píbuzné vlastní eny Sefory. Tehdy se ji naplnil i as Mojíšv. Velký prorok izraelského národa má pedat štafetu své djinné úlohy vojevdci Jozuovi. „Pak,“ praví Bh, „vystup zde na pohoí Abarím, na horu Nebó, která je v moábské zemi naproti Jerichu, a pohle na kanaanskou zemi, kterou dávám Izraelcm do vlastnictví. Vystup na tu horu, na ní zemeš a budeš pipojen ke svému lidu, jako zemel tvj bratr Áron na hoe Hóru...“ (Dt 32,49.50) Zdá se, e onou legendární horou Nebó byl vrch leící dvacet kilometr východn od ústí Jordánu do Mrtvého moe. Z výšky 806 metr je tu skuten dobrý rozhled po širé krajin od Chebrónu a k pohoím severu. 

Mojíše – podle Písma – pochovali v moábské zemi. Nikdo a dodnes nezná jeho hrob.“(St 34,6) Pouze v Talmudu si idé vyprávli o detailech pohbu. „Hlas nebeský ukonejšil ho: Upokoj se, já sám obstarám poheb tvj. Hospodin sestoupil a ti andlé doprovázeli jej. Michael vykopal hrob, Gabriel rozprostel prostradlo v hlavách, Sagsagel v nohách. I pravil Hospodin k Mojíšovi: Zavi oi! A Mojíš je zavel; pitiskni ruku na srdce – a Mojíš tak uinil; narovnej nohy – a Mojíš uposlechl. Svatá duše, dcero má, pravil Bh, od 120 rok oduševuješ neposkvrnnou tuto schránku tlesnou, avšak nadešla hodina; opus tlo a vra se do nebes...! Tu poceloval Hospodin Mojíše a polibkem tímto odletla duše Mojíšova do nebes“. A kdy se Jozue zajímal, „jaký pomník oznaí hrob tvj?“ dozvdl se, e „všichni smrtelníci obdrí hroby podle významu svého. Veškerý svt jest hrobem tvým.“ (Tolik citáty J. Hirsche.) 

Na Mojíše ovšem nezapomnli umlci v ádné dob. Jednu z nejkrásnjších plastik vytvoil pro prostranství ped Staronovou synagogou v Praze František Bílek. Le nejslavnjší je Mojíš Michelangelv, nalézající se v ímském chrámu sv. Petra v okovech. Tento pvabný kostel, zaloený na památku okov svatého Petra ji v pátém století, prošel etnými úpravami. Krom okov, které jsou uloeny pod  baldachýnem, je v krypt pohbeno sedm bratí Makabejských, hrdin idovského povstání proti ímu. A tady tedy, stranou hlavního oltáe trní Mojíš, kterého Michelangelo vytvoil ve svých 39 a 41 letech (1514-1516). 

Ješt v dob, kdy dílo tesal velký tvrce, picházeli kadou sobotu idé, aby se v pítomnosti tohoto velmistra Starého zákona pomodlili. Staí ostatn, e socha zajel pro vyhledávání vhodného kamene do Carrary, kde setrval celých osm msíc. G.Vasari, který dílo popisoval, poznamenal, e Michelangelo „dokonil mramorovou sochu Mojíše, velkou pt lokt, ji v kráse nedostihne ádné moderní dílo. Postava sedící, s pevným drením tla, rám na deskách desatera, ruka dotýkající se dlouhých vous, které jsou jako vlasy provedeny z mramoru s nejjemnjší mkkostí a hebkostí. Výraz tváe toho skuten svatého a zárove strašného kníete, vznešený a tak jasný, vyjaduje boství. Záhyby šat, svaly paí, tepny, vše je nejkrásnji a nejdokonaleji provedeno.“ S Mojíšem jsme se v ím potkali – i shledal jsem, e G. Vasari vbec nepehánl. 

Píšt: VSTUP DO ZEM ZASLÍBENÉ
Pipravil Slavomír Pejoch-Ravik
* * *
Pvodní grafiku nazarénské školy upravila pro tisk  © Olga Janíková

Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 26.05.2019  11:46
 Datum
Jmno
Tma
 26.05.  11:46 Jana
 26.05.  08:12 Von
 26.05.  04:57 Jitka
 25.05.  16:57 KarlaA