Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Ldie,
ztra Radana.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZATMNÍ  BOHA (1/2)

„Dejte mi pevný bod a já pohnu Zemí“.
Archimedes ze Syrakus (287-212 p.Kr)

„Lidstvo se bu vrátí k Bohu, anebo se znií“.
Albert Einstein 

„Mezi všemi mými pacienty, kteí pekroili
sted ivota, tj. 35 let, nebyl jediný, jeho
problém by nebyl nakonec náboenské povahy. A ádný z nich se doopravdy neuzdravil, dokud nenalezl náboenskou orientaci.“
Psychiatr Carl Gustav Jung (1875-1961)
 
S pojetím „zatmní Boha“ pišel významný teolog minulého století, Martin Buber (1875-1965), tedy souasník dnešních starc, práv tak jako psychoterapeut Jung, anebo Albert Einstein. S Martinem Buberem jsme tedy pochopili, e Bh ped námi skryl svou tvá, zatímco spousta lidí na planet pišla z tohoto hlediska o sluch i zrak. Není divu. Dáme-li ješt jednou slovo tomuto teologovi, který za našeho asu zesnul na pravém míst, toti v Jeruzalém, tedy se dozvíme, pro se tak stalo:

„Bh, ano, nejobtínjší ze všech lidských slov. ádné jiné nebylo tak špinno, tak rváno. Lidská pokolení svalila tíi svého ivota naplnného úzkostmi na toto slovo a zatlailo je do zem, leí v prachu a nese veškerou jejich tíi.“ Tak došlo k osudnému „zatmní“. Co bylo ovšem pozorováno ji starozákonními proroky a jeden z nich, Izaiáš, ji ped dávnými asy dumal práv nad skrytou tváí Boha (Iz 45,15). V biblických textech se doítáme, e „v tch dnech bylo slovo Hospodinovo vzácné, vidní nebylo asté“. (1.Sam.3,1)

Zapomínáme, e naše planeta je soudem, který trestá provinní, je jsme si sami nadrobili. Indický duchovní svt se svým pojetím reinkarnací a karmických trest, opakovanými návraty na pozemské jevišt, s touto problematikou dovede poradit: platíme za vlastní niemnosti, jich jsme se dopustili v pedchozím ivot.

Kesanství nás sice vede k pojetí, e jsme si, jako duchovní jednotky našeho svta, rovni – svými základními právy ovšem. I kdy pozorujeme, e svým nadáním, svým zaloením i tváí si rovni zdaleka nejsme. Co vtšina z nás pijímá jako samozejmost, nikoli jako dar, spojený se zcela konkrétním posláním a zadáním. Indický duchovní okruh se s tímto tématem nerovnosti dávno vypoádal opakováním nkolika ivot. Tedy soubor nerovností a hrz odehrávajících se na naší planet, není ani pro nás, ani pro buddhismus dílem bostev, ped nimi se tásla celá antika, ale dílem nás, pozemšan, kteí ztratili soudnost a míru.
lovk il ovšem dlouho ve skromných podmínkách, a tedy byl vírou zakotvený v nadji, e mu po pejití bd bude odmnou úast na Boím království. S novovkem se ovšem zrodily jiné míry a zvýšené nároky – dali jsme pednost všemu mitelnému a hmatatelnému a ve své fyzické bíd jsme (kdy jsme technicky dospli) vsadili na vlastní bohatou íši – a to rovnou a hned na této pevné zemi. Boha jsme kupodivu najednou nepotebovali, z víry se stala povra, otroctví a blud. Jen v krajní úzkosti jsme si na tuto Výsost vzpomnli, prosbami, nákem nebo také výitkami a prokletím.
Jeden z psychiatr našeho vku, ji zmínný Erich Fromm výstin poznamenal, e „dnešní lovk se spíš podobá tíletému dítti, které volá otce, kdy ho potebuje, ale jinak, kdy si hraje, je zcela sobstané.“

Nicmén byla to vda, která nám dala zrovna v pedveer našeho tetího tisíciletí nahlédnout do hlubin vesmíru, jen je jen souástí nekoneného mnoství dalších vesmír. Naši jaderní badatelé se noí do taj struktury hmoty a do poátk naší existence, do taj velkého tesku. Dešifrovali také genetický kód a podívali se na zemkouli z opané strany vesmíru. Nebylo divu, e skoro všichni tváí v tvá novému náhledu dospli k víe. Nebo našli onen pevný bod, po nm kdysi marn touil slavný Archimedes dávno ped Kristem.

Jak se zdá, v obecné krizi, do ní patí i krize víry, nás v nejistotách zaíná pitahovat touha po „betonovém zakotvení“ a ji ijeme kdekoli. Pochopili jsme toti, e ádná z konstant, na nich je zaloen náš svt, není nahodilá. I sám ivot je velkým zázrakem. Tudí i tak eení ateisté musí pijmout základní fakt, e nic se nedje a nedálo náhodou, a prozíravjší z nich usoudili, e náhoda je jenom pseudonym Boha, který se (v ase svého zatmní) nechce podepsat.

Vznikla také velmi poetná „šedá zóna“ vících/nevících, kteí nemohou ne piznat, e „nco existuje“, e cosi neznámého dává svtu ád; ovšem tito „nisté“ (od vágní pedstavy neho nad námi), odmítají na toto klíové místo jmenovat a dosadit tolikrát zatracovaného Boha.

Nezbývá, ne se vnovat onomu osudovému pevnému bodu, tušenému ji dávnými civilizacemi. Tuto jistotu nesli v sob indiáni, zcela výjimené místo zaujal idovský národ se svým Jahvem, tedy starozákonním Bohem. Protoe antický svt poznával Boha jako dárce moudrosti, dovednosti emesel, úrody, odvahy na váleném taení a rozhodího v soudech, rozdrobili si Boha na jednotlivé boí instance. Respektovali tedy tém nespoitatelné mnoství boh, bohy a hrdin, coby jejich potomk.

Opomenutím tchto tradic, jsme se ovšem zbavili jistících kotev, a ztratili jsme duchovní nadhled. Z našeho ivota se vytratily tak základní pojmy, jako je ticho, uctivá báze, slyšet, vyvolení, milost, hích, stud i smlouva. Ty nejstarší smlouvy uzavel Bh s biblickými prominenty, tedy s Mojíšem i Abrahamem. Tak jsme se sami oloupili o pojetí smyslu a odpovdnosti, i o zmínný sluch. Kdy nebyli naši pedkové tolik petíeni technickým rámusem, slýchávali i utišující odpovdi, nebyli v ádném pípad sami, a tedy snáze odolávali úzkostem a stresu doby. I dnes ovšem dobe jištnému lovku pome trochu upravený citát nového zákona. Bh tu byl - obrazn eeno – asto svtlem, pastýem, dobrým hospodáem nebo vinaem, ale také dvemi. A je to k nevíe, i autor tchto text v okamiku tkých zkoušek, ped vstupem do místnosti, v ní se mlo odehrát drama, si pi stisku kliky s patiným soustedním pomyslel: Pane, Ty jsi ty dvee! A ji v okamiku, kdy uchopil kliku, vnímal svou jistotu a nabil se duchovní pevahou. 

V této souvislosti nelze nepipomenout, e se v biblických textech vyskytuje hodn asto práv slovo „brána“ – projít branou bylo toté co absolvování ivotní zkoušky, asto byla ve he promna ivotního stylu. Šlo pokadé o volbu, i symbolický krok do nové ivotní fáze. Tedy není nezajímavé, e se brána vyskytuje v bibli na 217 místech.                                   
                                                                        
No a „brána“ se stává akutním pojmem práv v tomto ase, kdy pecházíme ze tvrtohor do ptihor, kdy se stáváme škdcem i predátorem na této planet, a kdy se uzavírá zase jednou minulost. Ji zmínný futurolog naší doby, Alvin Toffler shledává, e jsme poslední generací staré civilizace a první generací nové civilizace. Koní éra prmyslového vývoje a vstupujeme na pdu nového spoleenství, v nm zmizí lidská dina. Tato epocha ješt nemá jméno, zaíná však, jako kadá historická promna hlubokou krizí – ve všech sférách našeho bytí. Od zastaralých myšlenkových šablon, pes sociální nouzi, tce poškozenou pírodu k nesmyslnému mocenskému uspoádání. Navíc s potebou odpovdných osobností, které se musí ujmout ízení zrovna v tak významném okamiku, kdy nemáme ani srozumitelné vize. Spolenost se ítí samospádem, u kormidla našeho plavidla se strkají vyloení psychopati.

Pitom, vzpomeneme-li si na slova nkdejšího papee Benedikta XVI., se v našich duších rozhostila pouš. Prázdná to pustina, v ní se obas objeví fata morgana, tedy laciná iluze. Nkdy – jako idé, kteí putovali pouští do své „zaslíbené zem“ hoekujeme nad plnými stoly zem, kterou opouštíme, nebo budeme muset opustit. Nicmén byla to kdysi velká ivotní uebnice, v ní si idé srovnávali své stupnice hodnot. Nicmén lid pi tyicetiletém putování ml alespo jednu jistotu, zvykl si toti „chodit s Bohem“ (Mich. 6,8) .

Tady bude na míst pipomenout francouzského myslitele René Voillauma, (1905-2003), dle nho „pouš je více ne ústraní, protoe ve své rozloze a ve své prázdnot pivádí lovka k hranici jeho slabosti a jeho bezmoci a nutí ho hledat sílu jen v Bohu. Nese v sob znamení chudoby, strohosti, krajní jednoduchosti, úplné bezmocnosti lovka, který objevuje svou slabost, protoe lovk není s to jen svými silami obstát tváí v tvá poušti…“

V tomto smyslu je Izrael svým zpsobem unikátní zkušeností djin, protoe nám zanechal na stránkách Starého zákona popis didaktické výchovy idovského národa na Sinajské poušti. Trasou, kterou by idé zvládli za dva týdny, museli putovat tyicet let, samozejm cestou selhávali, koili se pohanským bkm, bouili se, a protoe ani Mojíš svou roli nezvládl bez chyb, sám nakonec do „zaslíbené zem“ nevstoupil. Mohl tsn ped cílem alespo nahlédnout do zasvcených konin s hory Nebó, dvacet kilometr od ústí Jordánu do Mrtvého moe. Tam tedy také skonily jeho útrapy, a jak se psávalo na biblických stránkách, „odešel, sytý svých dn…“ 

Co se jiných bostev týe, stojí za pozornost malá pipomínka, kterou nám zanechal náš souasník R. La Valle (ve Spirituálním slovníku str.698): Citovaný autor napsal, e náš svt je „plný uchaze o roli Boha. Kadý se chce vydávat za absolutní mítko. Moc, zákon, ád, peníze, majetek, obchod, produktivita, spoteba, svoboda, vda, strana, stát, církev, ideologie, svtový názor. Kadá vc, i dobrá, v míe, v jaké usiluje pevýšit lovka a usadit se nad ním jako poslední instance, se zvrhla v modlu, ve svtáckého bka, ve livou a asto vraednou velmoc.“ A to je první nauení – as nakonec zpochybnil všechny uvedené pojmy, jak jsme shledali pi lámání peetí apokalypsy. Zdánlivá bostva, o nich se hovoí v tomto odstavci, nám zamlovala skutený pomr lidstva a jednoho kadého z nás k vnosti.                                                              

Pokraování zítra ...

 
Slavomír Pejoch-Ravik
 * * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 27.11.2018  10:14
 Datum
Jmno
Tma
 27.11.  10:14 ferbl