Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Valérie,
zítra Rostislav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Sportovní moderátor Vladimír Kulíèek vzpomíná...

Z knihy Václava ®idka „Sám ve víru zdymadel“

Veèerní schùzky nad pøehradou se zúèastnili všichni, a¾ na Jacka, ten dál dr¾el v chatách slu¾bu. Mìl pøijít ještì hlavní rozhodèí, profesor Robert Kovalèík se synem, a redaktor Hrabovský z deníku Práce.

Po veèeøi se konala poslední pracovní porada, vedená hlavním rozhodèím maratónu. Robert se ujal slova a bod po bodu probral znovu celý maratón. Trvalo to necelou hodinu a po skonèení byla povolen a volná zábava.

„Máme tu znamenitého vypravìèe i pamìtníka z historie sportovního otu¾ování,“ øekl jsem. „Je jím zde pøítomný Vladimír Kulíèek, jinak taky televizní komentátor otu¾ileckých soutì¾í. Mohl bys nám vyprávìt o prvním televizním pøenosu, který byl vlastnì i pro tebe køtem?“ Vladimír se nedal dlouhou pobízet.

První pøímý televizní pøenos ze soutì¾e otu¾ilcù se konal v lednu roku 1969.

Pøedcházela spousta pøíprav, ale praktických zkušeností bylo minimum. Nakonec byla jako místo dìje zvolena pøehrada v Hostivaøi. V dobì, kdy mìlo dojít k pøenosu, uhodily silné mrazy. Pøehrada zamrzla a led byl silný a¾ 25 centimetrù. Bylo vìcí osobní cti a obìtavosti zajistit vysekání ledu a vytvoøení bazénu aspoò o rozmìrech 20x10 metrù. Nápad pou¾ít motorovou pilu a vyøíznout potøebnou plochu se ukázal jako nereálný – asi za ètyømilimetrovým øezem pily voda zase rychle zamrzala. Nakonec pøišly ke cti osvìdèené ledaøské sekery, fyzická síla a fortel. Jednotlivé kry nešlo vytáhnout – jedinì snad autojeøábem, jedna vá¾ila odhadem dvì a¾ ètyøi tuny, a tak se všechny nastrkaly pod led. Vlastní vodu bylo nutno stále cedit hustým sítem, aby se vybrala znovu se tvoøící ledová tøíš». Koneènì došlo k vlastnímu pøenosu. Hezká zimní nedìle, mírná oblaènost a mráz. Byl pøistaven pøenosový vùz a nata¾eny kabely k jednotlivým kamerám i komentátorskému stanovišti, které bylo ohrazeno barevným plùtkem v blízkosti soutì¾ního prostoru na ledì. Poøád komentoval za sportovní redakci TV Zdenìk Sucharda. Mým úkolem bylo podávat mu zprávy postupnì tak, aby mohl plynule informovat diváky. Kdy¾ jsem mu sdìlil, k èemu jsem urèen, øekl ihned: - Jaképak informace, povíte si to sám, já se budu ptát. – A tak jsem se ocitl za tím plùtkem s mikrofonem v ruce pøed kamerou a poøad zaèal.

Všechno probíhalo celkem podle programu, jenom s jedním jsme nepoèítali; na bøehu pøehrady bylo velké mno¾ství divákù. Slabá poøadatelská slu¾ba nedokázala zabránit, aby diváci nesestupovali na led. Kdo nevidìl, neuvìøí, jak je led pru¾ný. Pod tíhou divákù se pøes svou znaènou tlouš»ku zaèal prohýbat, a z vysekaného bazénu se voda zaèala rozlévat po okolí. Zaplavila také náš komentátorský plùtek, tak¾e brzy víc ne¾ polovina nohou normálních ¾idlí, na kterých jsme sedìli, byla pod vodou. Pøenos byl v plném proudu, kdy¾ se na mì obrátil Zdenìk s otázkou: - A co je toto, soudruhu Kulíèku? – a vrazil mi do ruky jediný mikrofon, zapojený právì na pøímý pøenos. Na jediném monitoru byl nasazen stínící tubus, aby bylo na slabé obrazovce vùbec nìco vidìt. Slunce, v zimì nízko posazené, svítilo pøes opar na led, který se zrcadlil a oslòoval. Vrazil jsem hlavu do tubusu, omluvil se, ¾e se musím rozkoukat a pak jsem jenom zíral! Na okraji bazénu utvoøeného z vysekaného ledu, sedìl Jirka Pokrovský a ještì jeden starší otu¾ilec. Máchali si nohy a otevírali flašku šampusu. Mìli tam i sklenièky, zaèali si nalévat a s chutí si pøi»ukávali. Byl to další naschvál, který Jiøí provedl Liškovi! S nìèím takovým se samozøejmì vùbec nepoèítalo a mnì to v prvním okam¾iku úplnì vyrazilo dech. Okam¾itì jsem se ale vzpamatoval, bylo jasné, ¾e za dané situace mì nesmí pøekvapit nic. A tak jsem klidným hlasem prohlásil, ¾e dva zkušení špièkoví otu¾ilci chtìjí tímto zpùsobem symbolicky oslavit první pøímý televizní pøenos a ubezpeèil diváky, ¾e obsah láhve je v tomto mrazu a na ledu opravdu dobøe prochlazen. Oèekával jsem, ¾e toto extempore bude mít dohru buï u Lišky nebo v plaveckém svazu, ale nestalo se tak. Jako by si toho nikdo nevšiml. Kdy¾ byl poøad ve své druhé tøetinì, mìli jsme ji¾ nohy nahoøe na plùtku. V tom zvoní telefon. Re¾isér: - Co tam dìláte, bruèí nám to ve zvuku.- Odpovídám: - Bodej» by nebruèelo, kdy¾ jsou kabely pod vodou.

- Panebo¾e! – 

Vtom se ozvala rána a voda zase výraznì stoupla. Oba jsme mìli na sobì ko¾ichy a já jsem se zaèal zabývat myšlenkou, jak ho pøi prolomení ledu shodím a kterým smìrem budu plavat ke bøehu. Situace se stávala kritickou. Do konce poøadu zbývalo asi osm minut. Ostré praskání se ozývalo stále èastìji, to jak diváci ustupovali na tu èást ledu, kam voda ještì nedosáhla. Hrozila u¾ pøelitím na sedadla ¾idlí. Stoupnout si by znamenalo stát asi v desetistupòovém mrazu po kolena v ledové vodì. Kamery, které byly na suchu, zabíraly dìti brouzdající se ve vodì bez ohledu na její teplotu, a výkøiky rodièù. I zkušený Zdenìk Sucharda znaènì znejistìl. Jeho komentáø zaèal být trochu nervózní, pohledù na hodinky pøibývalo. Koneènì spásný telefonát z re¾ie: - Skonèit! – Ukazuji Zdeòkovi rukou køí¾ek, ten se s radostí louèí s diváky a uzavírá pøenos. Ale co to? Voda rychle klesá. Diváci se toti¾ odebrali za nastoupenými otu¾ilci na bøeh, led se odlehèil a znovu prokázal svou pru¾nost. Témìø všechna voda zmizela ve vysekaném bazénu. Odešli jsme z ledu jako páni a v duchu si øekli: pøíští pøenos bude od ¨Vltavy a technika zùstane na bøehu. Pak se snad nic nestane. A vyšlo to.“
 
Celé osazenstvo bedlivì naslouchalo. Z jejich tváøí bylo znát, ¾e se nenudí, ba naopak, ¾e si pøejí nìjaké další pokraèování. „Jestli, Vláïo, máš ještì síly a nevyschlo ti úplnì v krku, mohl bys vyprávìt O ukradených plavkách v Magalii a jestli zbude nìjaký èas do dvaadvacáté hodiny, mohl bys dát k dobrému pøíbìh Jak pokøtít koupací èepici. Co ty na to?“ 
„Dobøe, ¾e jsi to ty, tak povím tyto dva pøíbìhy a potom jdeme hned spát.“ Rozhlédl se po všech pøítomných, a kdy¾ uvidìl nepøedstíraný zájem, dal se do dalšího vyprávìní.
 
Na plá¾i v Mangalii bylo plno. Jako témìø ka¾dým rokem zde uèil plavat Oldøich Liška v rámci Sport-turistu malé i velké, proto¾e co je moøe bez mo¾nosti si v nìm zaplavat.
Dopoledne byla výuka, pøes obìd pohov, odpoledne výuka pokraèovala.

Po nìkolika dnech si mi Oldøich Liška stì¾uje. – Èlovìèe, nìkdo mi ukradl plavky. Bydlíme v pøízemní chatce, sušil jsem je pøes poledne na oknì a ne¾ jsem se probudil, byly pryè. Byly sice starší a mám s sebou ještì jedny nové, ale je jich stejnì škoda. –

Pøiznám se, ¾e tato causa je trochu nad mé chápání. Nedovedu si pøedstavit, ¾e by se našlo více pánù Liškova tìlesného objemu (jde o pøíbìh z doby døívìjší, dnes je všechno u¾ jinak a myslím, ¾e líp), kteøí by potøebovali zaopatøovat se starými plavkami tímto zpùsobem. Ale budi¾. Plavky nejsou. Druhý den jdeme pøes poledne k Liškovým na návštìvu. Pøes otevøené okno jsou pøehozené nové plavky. V m¾iku mì napadá kacíøská myšlenka. Co by dìlal plavecký instruktor bez plavek? Od myšlenky není daleko k èinu. Pøiblí¾it se pod okno a stáhnout plavky je dílem okam¾iku. Vtom se však z okna, odkud vychází Oldøichovo bohatýrské chrápání ozve hlas paní Liškové: - Oldøichu, vstávej, kradou ti plavky! –
Pochrupávání v m¾iku pøestane a ozve se nevìøící: - Néé, to není mo¾ný. –

 

A zatímco jsem ji¾ schován za nejbli¾ším stromem, vidím vystupovat známou Oldøichovu postavu z chaty. Stáèí zrak nevìøícím pohledem k oknu, jako by ho chtìl hypnotizovat. Po delší odmlce se ozve: - A víš, ¾e máš pravdu? –
Byl to šok. Vše se ovšem vysvìtlilo a Liška uèit plavat bez plavek nemusel. Na to pøekvapení si však dodnes rád vzpomene.“
 
Náš vypravìè se na chvíli odmlèel a hned po svla¾ení úst, ji¾ vystydlým èajem, pokraèoval ve vyprávìní dalšího pøíbìhu Jak pokøtít novou èepici.
„S ka¾dým jarem o¾ila pøehrada v Hostivaøi hlasy poèetné skupiny tøí a¾ tøináctiletých dìtí, vedených nestorem otu¾ilcù Oldøichem Liškou. Od prvních hezèích dnù a¾ do prázdnin vìnoval Oldøich mnoho svého èasu, aby tyto adepty plaveckého umìní dovedl ke ký¾enému cíli.

Je samozøejmé, ¾e se ve skupinì sešly dìti nejrùznìjšího zalo¾ení a charakterù. Od tìch zpravidla starších, kteøí výuku plavání braly také jako vítanou pøíle¾itost, jak se alespoò na nìkolik hodin vymanit z vlivu rodièovské pravomoci, a¾ po nìkteré, u nich¾ byl odchod od mámy nebo táty spojen s proudem slz a špatnì tajenou obavou, co to s ním v té vodì vlastnì budou dìlat.

I v poslední skupinì plaveckých adeptù se vyskytl kluèík asi ètyøletý, jeho¾ pusa, prohnutá permanentnì do podkùvky, otoèené konci dolù a promáèený kapesník, byly pøíznaèným symbolem. Na dotaz ostatních, kolik má dnes s sebou kapesníkù, odpovídal: - Ètyøi. –

Kdy¾ jsme stanuli na plá¾i a objevila se hladina vody, neboli výukový terén, dal plaètivì prùchod své nechuti: - Já do vody nepùjdu, já chci maminku. – Jedna z mladých instruktorek ponìkud neprozøetelnì nabádá: - Proè bys nešel, pùjdou všichni, pùjdeš taky! – Ale to je, jako bys oleje do ohnì pøiléval. Kdy¾ u¾ køik trvá trochu dlouho, zasahuje Oldøich Liška, který je v takových pøípadech nejen trenérem, cvièitelem, pedagogem a vychovatelem, ale i náhradním otcem a mámou. – Nekøiè zbyteènì, do ¾ádné vody nepùjdeš, budeš si jenom hrát na bøehu. – Nebezpeèí tedy nehrozí, kluk se utišuje.

A zatím, co se všichni s chutí cachtají v osvì¾ující vodì, posedává budoucí bojácný plavec na bøehu a ji¾ po chvíli po nich trochu závistivì pokukuje. Tak to jde do pøestávky, kdy ho Oldøich vybídne? – Pojï se trochu projít, povedu tì za ruku, musí ti být horko. – Za druhou vezme druhého, jen o nìco ménì bojácného a jde se. Pod dojmem skuteènosti, ¾e ¾ádnému z ostatních se nedostalo takové pocty, kluk jde, a ani pøitom nepozoruje, ¾e je po kolena ve vodì. Liška ví, ¾e nic nesmí uspìchat. Pro dnešek je to úspìch a jdou opìt z vody ven. Jenom prohodí: - Ty bys mìl mít takovou ¾lutou koupací èepici, to by byla krása… -

Pøi pøíští návštìvì Hostivaøe mají oba benjamínci dru¾stva ¾luté èepice, zbrusu nové, které nosí na hlavì s výrazem hrdosti, hodné majitele maršálské uniformy. Je to rázem nìkdo jiný, podkùvka je rovnìjší, kapesníkù staèí ménì… A co teprve, kdy¾ pedagog Liška prohlásí: 

- To je krásná èepice, takovou jsem tady ještì nevidìl. – Bla¾ený kluk uhání pro zmrzlinu a za chvíli nabízí kousek Liškovi, který si prostì musí vzít, i kdyby nechtìl. Tak Oldøichovi teèe sladká smetana po prstech, zatímco s pøehledem diplomata øeší problémy hodné mezinárodního fóra: - Pane Liška, Honza mi vzal desetník, - Pane Liška, Jirka mi stahuje trenýrky – a podobnì.

Po pøestávce øíká Liška klukovi: - Ale taková krásná èepice se pøece musí pokøtít, to nejde chodit v nepokøtìné èepici. – Kluk chvíli uva¾uje: - Asi by to opravdu nešlo chodit v nepokøtìné èepici, ale jak se to dìlá? –
- Já ti uká¾u, to se musí ve vodì, a èepice musí být pøitom na hlavì. -

Za chvíli mizí ¾lutá èepice k ú¾asu pøítomných pod vodou. Dobrovolnì a sama. Je vyhráno. Kluk se dr¾í Oldy za krk, ten se s ním projí¾dí po vodì a køièí: - To je bezva, to je ¾rádlo, co? – Kluk køièí také, ale ji¾ nadšením. Dùvìøuje tomu staršímu pánovi, který má milý úsmìv, a který ho nezklamal a také nezklame. Budoucí plavec se vyklubal z kukly. A tak je vlastnì všechno v poøádku – jenom jedno chybí: Jak se vlastnì ta pokøtìná èepice jmenuje?“

Bylo za pìt minut deset, kdy¾ jsme s pøáním dobré noci odcházeli spát. Úderem dvaadvacáté hodiny zhaslo v naší chatì svìtlo a já jsem se sna¾il co nejdøív usnout. Hlavou se mi však honily rùzné myšlenky, já jsem se pøevaloval z boku na bok a myslel znovu a znovu na zítøejší plavbu. Nebyly to obavy, ¾e bych trasu neuplaval, ale aby všechno organizaènì klaplo a lodní posádka ráno tøeba nezaspala. Ani parafinové ucpávky do uší nebyly nic platné. Minuty se pomalu vlekly. Teprve v jednu hodinu po pùlnoci jsem upadl do lehkého spánku, ve kterém však mozek pracoval na plné obrátky: „U¾ za nìkolik hodin budeš pod Slapama,“ øíkal si. U¾ za pìt hodin. Za pouhých pìt hodin...

 
Václav ®idek
* * *
Kolá¾e © Olga Janíèková

Zobrazit všechny èlánky autora
 
 

Komentáøe
Poslední komentáø: 06.11.2018  13:54
 Datum
Jméno
Téma
 06.11.  13:54 Tomá¹
 01.11.  18:17 Václav Pro Tomá¹e
 01.11.  15:48 Tomá¹ dobrá práce
 28.10.  09:11 ferbl
 28.10.  07:45 Václav ®idek Díky, pøátelé vám posílám!
 27.10.  19:57 Jaroslava Turková
 27.10.  10:53 Blanka K. Hodnì zdraví, Václave!!
 27.10.  08:35 Renata
 26.10.  11:54 Marta
 26.10.  09:16 Von
 26.10.  08:31 KarlaA
 26.10.  01:06 olga janíèková