Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Miloslav,
ztra Ester.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZAPOMENUTÉ OSUDY - 1

Slavomír Ravik (vl. jménem Pejoch) je autorem knihy, vydané roku 2000 pod jménem Zapomenuté osudy. Narozen roku 1932 je absolventem Filosofické fakulty UK, postgraduálu na College of Arts v Bagdádu a té Vysoké školy ekonomické v Praze.

Pvodním povoláním urnalista je autorem stovky knih z oblasti historie, náboenství a djin umní. Jako analytik Poslanecké snmovny na pelomu tisíciletí i poradce pedsedy vlády ovšem  v dob normalizace prošel i adou perzekucí. Ve svém ivotním finále je hlavn spisovatelem.

Ony mimoádné osudy zapsal Ravik podle osobních rozhovor v letech šedesátých a sedmdesátých minulého století s lidmi, dnes u neijícími. Vtšinou ho doprovázel, a ony vzácné lidi fotografoval, profesionální fotograf Bedich Kocek, jeho dodnes pítel. Zatte se do onch osud a pohlete do jejich tváí. Pipomenete si slavné automobilisty i piloty stejn jako detektivy i polepšené  zloince, cestovatele i novináe a filmae.

Jako první ukázku z nabízeného seriálu pijmte krátké zastavení s detektivem Zdekem Bubníkem.

 
Olga Janíková
 
ZDENK  BUBNÍK, legendární praský detektiv, 1888 – 1975      

V díle Emila Vachka, ješt ped proslulým slídiem Klubíkem, se objevoval tajemný policejní komisa Plašil. Byl mu nkdo ivou pedlohou?  A kdo? Emil Vachek se krátce ped smrtí zmínil o jistém Zdeku Bubníkovi, postrachu všech zlodj a vrah. S pítelem panem Rkem jsme, jako dvojice maskovaná ernými brýlemi, v jisté obci za Prahou obcházeli dm od domu, spoléhajíce na šastnou náhodu.

U plotu jedné zahrady si nás trochu pimhoueným levým okem prohlíel starší mu a nám se okamit vybavil pesný popis komisae Plašila, jak ho uvádl Vachek: „Komisa Plašil zamrkal levým okem, je bylo vyvinutjší ne pravé, nebo, chod  jen pi zdi nebo okraji chodníku aby ml dobrý pehled, namáhal levé oko více ne pravé…“

„Komisa Plašil, jestli se nemýlíme“ vyhrkli jsme spolen a tím jsme si docela neplánovan vynutili piznání. „Co chcete?“ vybafl na nás a tak nás ujistil o tom, e máme tu est s hledaným nejvtším eskoslovenským detektivem Bubníkem. „A nic vám nepovím, jsem unavený! Pijeli jste zbyten!“, zasmál se ábelsky. Ale pece jen se nám podailo pozvat ho do auta a odvézt k nedalekému lesu, i kdy za neustálých jeho protest. Sedíce pak na poraeném kmenu, zkoušeli jsme ho zpovídat. „Jaký byl váš nejvtší pípad? Aspo to byste nám mohl íct!“

Znovu nám odpovdlo ábelské zachichotání a krátká poznámka:“ Já ml toti jenom velké pípady. Jestli to  nevíte, napsal o mn kuplet Karel Hašler a novinái o mn nepsali jinak  ne jako o Cliftonovi íslo dv, jako o oku noní Prahy,  o novém Sherlocku Holmesovi a jako o postrachu všech lupi…“  A jak reagovali lupii?“, ptáme se tentokrát u nesmle. „To byste mli slyšet polského krále kapsá“, povídá Bubník. „To bylo v dob, kdy v cestovní kancelái na Píkopech vybavovali stovky slovenských vysthovalc. Kadou chvíli se nkterému z chudák ztratila tobolka. Tak se tam vypravím, vidím malého kluka s ervenýma oima, njakého ddu  a ješt dv podezelá individua, jak se motají mezi houfem Slovák. Najednou všichni udlají ze a staík, kdo by ekal tu obratnost, sáhne komusi po šrajtofli. V tom moment jsem skoil. Jsem sice malý, nemám svaly, ale ml jsem vdycky úasnou energii. Je to jako u ps – na velkého zamlaskáš, podrbeš ho za ušima a vykoupíš si klid. Malý psík slab zaštká a ne se nadješ, máš roztrené kalhoty. A tak jsem krom toho kluka chytil všechny ti najednou.  Sind Sie Bubník?“, ptá se m okamit ten starý. „Jo“, povídám. „Proboha“, zane kourat  starý, „moje ena mi íkala, nejezdi do Prahy, tam je Bubník, ten t urit chytne. Šedesát let mi to vycházelo a teprve sem si musím jet pro pouta…“

„No a já jsem ml zakrátko zprávu z Polska, e mám tu est s králem kapsá, který si „našetil“ na dva americké bouráky, na dva hotely a kterého nikdo bhem šedesátiletých loupeí nechytil. A te m odvezte zpátky, protoe vám u víc neeknu …“

Vyslovujeme obdiv Bubníkovu talentu a uvaujeme nahlas, jak to asi muselo být tké, polapit njakého zkušeného lupie nebo dokonce vraha. „Blbost“, chytne se Bubník znovu. „V detektivní práci záleí pedevším na štstí. Komplikované pípady, kdy vrah za sebou nenechá ádné stopy, to je jenom v románech. Ve skutenosti nikdy. Kadý za sebou nechá stopu aspo sebemenší. Já nejsem genius, vidím jenom na kadém pedmtu víc ne všichni ostatní.. A štstí, to já jsem ml hned u prvního pípadu, od vrady u vinohradské vodárny. To si ovšem nemete pamatovat,“  dodává Bubník  pohrdav. To protoe jsem byl u policie teprve tetí den. Zavolali m v osm hodin ráno k mrtvole úpln rozsekaného mue, zabalené do celty. Napadlo m hned, e vrada musela být spáchána v Praze, protoe tenkrát byl ješt akcíz a kadé zavazadlo, kadý ranec byl na okraji Prahy dkladn prohlédnut. A jak tak dumám, volá telefonem jakási Šlinková, e postrádá otce, hadráe z Holešovic. Trochu pomaten ze sebe vysoukala, e otec odešel z domu s osmi stovkama nakupovat nkam k ece pytle.

Vzal jsem s sebou dva detektivy a v jednu hodinu po poledni jsme u mli prochozený celý pravý beh Vltavy; vdli jsme docela bezpen, e tady nepichází nikdo v úvahu. Nevadí, povídám, Vltava má dva behy. Pejdeme pes Karlv most a potkáme policajta. Neprodává tady nkdo pytle, ptáme se. No, snad jedin by to mohlo být u vetešníka Václava Douši. Okamit mi bleskly hlavou iniciály VD, které jsme uvidli ráno vyšité na oné celt. Skoro poklusem se  vítíme do obchodu. Co si pejete, ptá se vetešník, který zrovna prodával njaké enské zelenou blzu. My pokáme, povídám netrpliv a nemohl jsem se dokat, a ta enská bude na ulici. A  pak jsem jako mladý zajíc vyhrkl – Douša, vy jste zabil toho Šlinka! Bez dkaz bych si takový pímý útok nikdy pozdji nedovolil. Ale tentokrát mi to vyšlo. Douša se zhroutil a já pod hromadou hadr našel plno krve. Teprve dodaten jsem zjistil, e monogram na celt nepatil Doušovi, ale jakémusi demobilizovanému vojákovi, který ve vetešnictví prodal celou svoji výstroj. Zkrátka lovk musí mít štstí. A te mi dejte pokoj, protoe já opravdu nemám chu nic povídat!“

Takhle konila kadá kapitola a bylo jich ješt hodn. A nkdejší policejní komisa, šéf praských detektiv a majitel soukromé detektivní kanceláe Zdenk Bubník se znovu a znovu bouliv chechtal naší  snaze, nco se dozvdt. Tak jsme z milého komisae vytáhli všechno, co jsme vdt chtli. I vyloupený trezor  v trojské mlékárn. To se stalo práv po policejním plese.  Bubník notn unavený práv lezl do postele, kdy se ozval telefon: a tak celé dopoledne pozoroval pokladnu, studoval stopy, a pišel na komisaství telegram: ve Špindlerov mlýn byl vidn podezelý lovk, odjel do Prahy a bude bydlet v hotelu Zlatá husa. Intuice Bubníkovi napovdla – to bude on…

Komisa se okamit vydal do Zlaté husy, ale z hostí nepipadal v  úvahu ani jediný. I zalistoval Bubník v hotelové pošt a objevil telegram z Frankfurtu nad Mohanem. Ne ho stail peíst, zazvonil telefon a on zvedl sluchátko a hlásil Zlatá husa. „Pište si,“ íká Bubník „volejte okamit Frankfurt íslo … atd“. Jak zavsil, brnknul známému komisai na Hlavní pošt, aby sdlil, odkud bude volat kdosi Frankfurt. Ve tvrthodince u Bubník vdl, e je to hotel Gráf na Vinohradech. ítí se autem po Vinohradech a tsn ped telefonní budkou chytí elegantního, trochu silnjšího pána; pitoí se k nmu, ukáe policejní odznak a nevinn zašeptá: „Váený pane, rád bych se vás na nco zeptal…“

„Puste m,“ šeptala ob, „ dám vám peníze, desetitisíce, bydlím v hotelu Myška, tam se rozdlíme. Nasedli tedy do vozu a tajemný spolucestující projevil neklid teprve ve chvíli, kdy vozidlo zastavilo ped úadovnou Bubníkovy kriminálky. A sotva se proto sob posadili, pinesou mu telegram: „Na eskoslovenské státní území prchl nebezpený zloinec Weber. Dopustil se v Nmecku milionových podvod s lihem. ádáme o zatení, vypisujeme odmnu 120 000 korun …“ Bubník se podíval na zateného pes okraj telegramu: „Tak ádné schovávaky, pane Weber!“ A ml, jako u tolikrát, štstí. Mimochodem, i tch 120 tisíc korun bylo tenkrát vypláceno jemu.

Stejn napínavé bylo trojnásobné vypárání nacpaných tresor na idovské radnici, pestré vzpomínky na manelské nevry, pátrání po nejnebezpenjším vrahovi, kterému se v pravé poledne vyhnuli na Václavském námstí i detektivové… Dohromady vyšetil 17 vrad a 150 velkých pípad, které pod palcovými titulky  otiskly snad všechny eské a mnohdy i zahraniní noviny. A dozvdli jsme se, e náš Clifton neml opravdu ani jeden pípad nevyešený. Bylo to o to cennjší, e tehdy, jak íkal, mla policie na tyce jen dv auta. V jednom jezdil policejní president, v druhém bezprostední Bubníkv šéf. Bubník po stopách zloinc kráel pšourem a jen v nejsvízelnjších okamicích najal taxi.

Kdy jsme pak u notn unaveného komisae odvezli zpátky do zahrady venkovského domku, 77letý Zdenk Bubník pimhouil své levé oko a naposled provázel svým ábelským smíchem zvolání: „Nemli jste sem vbec  jezdit, u jsem ekl, e vám nic nepovím!“

On se nám smál moná proto, e u tehdy musel mít rozepsané svoje vzpomínky; vyšly knin v roce 1969 a legendární detektiv tam vzpomíná jak na „své“ vrahy, tak na  zlodje i podvodníky. Mezi ádky této knihy tená pochopí, v em tkvlo tajemství jeho stoprocentních úspch: on prost jen neml rád nevyjasnné pípady! Píše: „Nemám pokoj, dokud tomu nepijdu na kloub! Kdy jsem sedl v kancelái, bylo mi, jako bych sedl na eavém uhlí. Sotva jsem ml chvilku, u jsem mazal ven! Drel jsem se poád toho, co jsem si pedsevzal na zaátku – hospod.“ A tam se také Zdenk Bubník mnoho dozvdl!

A potom štstí, o kterém mluvil i s námi. V knize píše: „Já sice nejsem povrivý, ale co se štstí týe, na to tedy vím. Dodnes nezapomenu otoit knoflíkem, kdy potkám kominíka a od jetele se bez tylístku nehnu, abych si to své štstí pojistil. A vyplácí se mi to.“

Také zdraznil jaksi mimodk, e „lovk musí mít k svému emeslu vztah, pak si ho to emeslo njak poznamená a pizpsobí si ho svým potebám a pak u jde všechno jak na drátku.“
 
Slavomír Pejoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 30.11.2017  08:32
 Datum
Jmno
Tma
 30.11.  08:32 Von
 30.11.  05:48 Jitka
 29.11.  19:15 zdenekJ
 29.11.  08:54 ferbl
 29.11.  07:43 Dana
 29.11.  07:20 KarlaA