Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jon,
ztra Vclav.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohádka „z babiiny krabiky“

 
Na svoje poslední vnoue – Vendulku – jsem ekala devt let. To u byla pedchozí ti vnouata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele vnovat, jsouc u   regulérní seniorkou.

Proívaly jsme spolu dobrodruné vycházky po zahrad, kde rostlo  tolik zajímavých kvtinek a ke, kde se na zídce vyhívaly ještrky, cvrci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky bláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým ivotem ije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jist, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dlal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chva, dobrá víla a ochránce. To bylo paneku jiné dobrodruství ne dole na zahrad. Obrovské mraveništ lesních mravenc a skoro nahoe s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A plo lezou? A plo nosí semínka? A kde mají dti?...“ To bylo otázek, a z nich babice šla hlava kolem. A protoe takové výpravy byly na denním poádku, zaala o nich babika spisovat pohádky. Teba se budou líbit i vašim vnouatm.
 
                                                                                                                           Marie Zieglerová
 
* * *
…o zvdavé hvzdice
 
Jestlipak, Vendulinko, víš, co se stane, kdy t veer maminka uloí do postýlky, ty zaveš oika a usneš? Já ti o tom povím pohádku, chceš?

Veer pichází pomalu, protoe Sluníko je za celý den unavené a šourá se do peinek co noha nohu mine. Taky u tak moc neheje a nezáí a beránky na obloze barví do rovoervena. Za ním se zaíná zavírat sametová modroerná opona a na ní se jedno po druhém rozzáí tepetavá svtýlka. To se probouzejí hvzdiky, aby rozveselily noní oblohu. Celý dlouhý den spokojen dímají v blostných postýlkách u maminky Mléné dráhy a sotva se za Sluníkem zavou vrátka od ervánkové chaloupky, jsou ilé jako veverušky. Je mezi nimi jedna velice zvdavá hvzdika, která neeká, a paní Noc oteve stíbrnou bránu a pustí je ven.
 
Neeká ani na tatínka Msíka a spchá, aby se jako první ukázala na veerní obloze. Tak ráda by si popovídala se Sluníkem a zeptala se ho, co všechno vidlo na svojí pouti, protoe kdy se ona se svými sestrami objeví na obloze, je u všude kolem ernoerná tma, i kdy všechny svítí, co jim síly staí. A tak kadý den spchá, rychle si rozeše svoje záivé vlásky, ošplouchne se studenými kapkami rosy a hupky ven. Zatím co se její sestiky ješt protahují v postýlkách a povídají si, co se jim zdálo, je naše hvzdika u na cest.

Vdycky se jí podaí hupnout mezi ervánky, ale to u Sluníko za sebou zavírá vrátka.

Jednoho veera se hvzdika osmlila a svým stíbrným zvonivým hláskem na Sluníko zavolala:
„Haló, milé Sluníko, pokej na m aspo chviliku, a si s tebou mohu popovídat.“
Sluníko její hlásek uslyšelo, na chviliku se zastavilo, na hvzdiku se usmálo, pohladilo ji jedním ze svých paprsk a eklo:
„Moje malá roztomilá hvzdiko, kadý máme svj ád. Já nemohu svítit v noci, protoe Zem a všichni denní tvorové na ní si musí odpoinout. Proto se nemohu zdret a popovídat si s tebou. Ty zase musíš svítit v noci, aby noní tvorové vidli na cestu a neklopýtali pes kamení a koeny strom. Kdy chceš aspo nco zahlédnout za denního svtla, spchej, tak jako nyní, veer brzy na oblohu a ráno jdi do postýlky jako poslední. Urit uvidíš dost, aby tvoje zvdavost byla uspokojena.“

Hvzdika Sluníku pkn podkovala a dlala a stále dlá, co jí poradilo. Tak veer vidí, jak maminky volají svoje dti dom k veei, jak se vracejí lidé za zahrádek, kde se starali o stromy a kvtiny, jak se ke spánku ukládají slepiky s kuátky i lesní ptákové a zvíátka. A protoe ji lidé odnepamti vidí na obloze kadý veer, pojmenovali ji Veernice.
 
Celou noc jsou hvzdiky na obloze, ale kdy zaíná na východ blednout a ony se vracejí do postýlek, naše hvzdika zstává, aby se pozdravila s odpoinutým Sluníkem a vidla, co se v asném jitru dje dole na Zemi. Moc se jí líbí vyšoený kohoutek, který na plot vítá ráno veselým kykyrykýýý, nkdy zahlédne i myšku, jak se koupá v ranní rose, slyší štbetání sýkorek a vrabek i krásné vyzpvování erného kosa na nejvyšší vtvi staré lípy. Ješt chviliku poká, a Sluníko oteve ervánková vrátka a pohladí ji zlatým paprskem, zamává mu a schová se za prvním mrákem, který ji odnese dom.

 
 
Mnoho lidí vstává se Sluníkem, aby šli za svojí prací, a kdy zvednou hlavu k obloze, vidí tam i naši opozdilou hvzdiku. A protoe je vítá v asném jitru, dali jí jméno Jitenka.

I ty ji, Vendulko, uvidíš, kdy budeš brzy vstávat. Moná, e ti z oblohy zamává.
                                                                                                   
Text: Marie Zieglerová
Koláe s kresbami: Vendy Sklenaíková
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 06.01.2016  09:01
 Datum
Jmno
Tma
 06.01.  09:01 Mara podkovn
 06.01.  07:19 Ivan
 06.01.  05:09 Bobo :-)))
 05.01.  10:37 Von
 05.01.  10:06 kusan
 05.01.  09:25 Vesuvjana dky
 05.01.  06:35 kveta.roz@email.cz