Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Ladislav,
ztra Lubomr.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kávoví hebci

Konec léta v Katalánsku roku 1760

Povídka

Do ticha obestírajícího zahradu mého malého domku, do trávy prorostlé listy oroseného beanu, nedávno jsem poloil své únavou zniené tlo. V podbarvení picházejícího podzimu, naslouchaje prchavým tónm písn vtipálka Vtru v korunách strom, svíral jsem v prstech svj renec a nechával jej svými korálky tíštit tvary padajících veerních stín.
 
Pál jsem si tak vroucn, aby mne matka Píroda vstícn obdaila svým dokonalým objetím. Vdl jsem, e ho pro mne má. Aby se neomezila jen na odpoinek v beanu a nechala ho prorazit skrz mou ki, prorst a do proudní krve v ilách a vytrhnout mne z hoce zabhnutých kadodenních rituál. Z ranního esání pšinky na vlas pesn na stranu, z trpkého pití odpolední kávy, z rovnání svých bot vlevo od dveí. Z tch vných bolestí a trápení, které mne ochromovaly, kdy jsem se zrovna neválel v zahrad. Jakýmsi balzámem na tyhle trné rány od kamen z moe všednosti se mi dennodenn stávalo pozorné sledování koníren, které vlastnil mj soused a milý pítel, Felipe Lomas. Postupem asu jsem k jeho koním zaal projevovat jistou míru náklonnosti. Byli docela obyejn hndí, spásali svou kadodenní trávu, která nikdy nezachutnala jinak, inu však vyrstala stále ze stejného místa. A laky, je se zvíatm staly ohradou, ji po dlouhý, pedlouhý as adonily o výmnu, ve svém zamleném, pehlíeném dlení ve ztvrdlých nánosech mokravé hlíny.
 
,,Gerarde, píteli!“ Nositel mi dobe známého hlasu mne pišel potšit svou návštvou i v mé beanové hodince.
 
,,Ote Bernate!“ Stí jsem mohl otoit hlavou, abych ho pivítal i pohledem, jaksepatí. Mladý sluebník Boha však dobe znal moji nemohoucnost a bez zaváhání ke mn piskoil a ochotn mi pomohl se posadit.
 
,,Ty tu snad leíš od samého verejška!“
 
,,Ké by noci nebyly tak studené,“ posmutnl jsem. Miluji ten zvuk vánku, ote, kdybys jen dokázal pochopit, e je pro mne dleitjším, ne samotný zrak…
 
,,Promi, miste!“ zavtipkoval si se mnou otec Bernat. ,,Trávení tolika asu zde musí být vnou lodí inspirace v ece ivota velkého Dona Gerarda Miguela Donada!“
 
,,Donada, jedin velkého mrzáka!“ Vdom si svého postiení jsem si oslavná slova svého kamaráda dovolil opravit: ,,Nemohoucího skoro celou pravou polovinou vlastního tla, odmala u navdy svázaného s péí své staré matky!“
 
Mj pítel se zdál být ponkud zaskoen mou plamennou eí, slovy, která jsem pouštl ven ze svých úst jako prostitutky z nevstince. Nechal jsem tedy hlas ztišit svj rozilený tón a se sklopenou hlavou dodal:
 
,,Dobrovoln…svázaného.“
 
Otec byl zvyklý na obdobné citlivé proslovy svého vzoru a jeho další výlevy šílenství, vrný mj obdivovatel. Moná bohudíky, e jim dokázal nevnovat velkou váhu a pokadé jsem jím byl trpliv vyslechnut. Za to jsem si ho uml neskuten váit já.
 
,,Jak se vbec daí matce?“ odvedl e.
 
,,Lékai jí nedávají mnoho asu,“ odpovdl jsem. ,, Vera veer jsem ji musel zase ošetit a nejradji bych ji…“
 
,,Gerarde!“ zarazil Bernat mé rouhání.
 
,, Máš pravdu, pevyšuješ mj vztek a všechno to plkání svou moudrostí, chlape! Ale já nemohu myslet klidn, nespím ani, kdy mne dsí vyhlídky do vlastní budoucnosti! Co se mnou bude, a matka zeme? Kdo se o mne postará? K emu padesát let práce, pro jsem se jen obtoval lidem a umní? Píze múz nedokáe naplnit mé stáí a starat se o mne, a jsou to eny. Stejn jako kdokoli jiný, ani ony si vdom nevezmou do domu pít! Ani já bych, býti zdravým lovkem, sám od sebe neuvznil nohu v etzu s tkou koulí!“
 
Bernat se na m ván podíval.
 
,,Pak se pekonej ješt více, ne jsi tak inil doposud a uka všem ostatním toho opravdového lovka, po jeho píchodu toliko prahnou, toho, co mluví z tebe a z tvých dl,“ ekl mi. ,,Pekonej své hranice. Nech duši rozlett se daleko za n.“
 
Nechápav jsem mu pohlédl do oí. Mj pítel se nadechl a pokraoval v mluvení, aby mne déle neudroval v pochybách; a píliš dobe vdl, e v nejistot se kolem sebe oháním kopyty jako ohnivý o.
 
,,Král štde pispl našemu klášteru a my ti chceme za tyhle peníze nechat postavit sochu Krista na kíi, nad náš oltá. Vím, e ješt nikdo nezavítal do tvé zahrady s prosbou takovýchto rozmr. Ale neodsuzuj mne, prosím. Nezavrhuj mého pání tím, e jsi u píliš starý a tvé mistrovské schopnosti neprahnou po provování a dalších výzvách! Copak u nemáš ádné touhy? Pemýšlej o tom, píteli.“
 
Bernat mi poloil ruku na rameno a pak odešel z mé zpustlé zahrady. A já v ní zstal doista nmý sedt jako stará, zapomenutá mohyla… Mlád, mlád jsem se naposledy uchýlil k prastaré formulce, je praví, e as mnoha odpovdí na naše zdánliv nezodpovzitelné otázky asto pijde pi hlubokém spánku. A nebohý, zatrpklý mu, doufal, e spícímu bude tak dáno i jemu. Ale nkdy, chceme-li se dozvdt tu správnou cestu, musíme také procitnout z nicneíkajících, nudných sn…
 
Zm neartikulovaného kiku plného strachu a dtského pisklavého pláe se mi stala tím pomyslným katapultem, jím jsem byl pobídnut, abych proti své vli otevel oi a mé tlo i pes svou nepohyblivost doslova jako vymnné vystelilo z beanových duchen.
 
,,Hoí!“
 
Ihned jsem poznal vystrašený hlas své sousedky Rosity. Vyšokován tímhle alarmujícím zvoláním, tak jako svým samostatným postavením na nohy, jsem se polekan otoil a spatil Rositu, která div nezakopla o svou dlouhou sukni (kdyby tak dámy zkrátily sukénky, unikaly by poárm mnohem rychleji), jak mi bela naproti na pozadí plamen ohn. Jako obrovské tmavooranové jazyky dychtiv polykaly Lomasovy stáje.
 
,,Seore Donado!“ kiela na mne nebohá Rosita. ,,Seore Donado, utíkejte se schovat! Nenechávejte matku samotnou, eknte jí, e ohe urit uhasíme dív, ne se dostane k vašemu domu!“
 
Dla svatou pravdu, ta enská, maminka byla nepochybn bez sebe strachy a to se zcela píilo lékaským radám, e bych ji ml udrovat co nejdále od všeho rozilování. S námahou jsem se otoil, nebo má záda tím zuivým výskokem z beanu nemálo utrpla a nakroil smrem k domku.
 
 
,,Kon! Odchyte kon!“ val starý Lomas a snail se uklidnit splašené hndé kusy své jediné ivnosti. Znovu jsem se otoil a napadlo mne, e bych mu s tmi zjanenými uboátky pomohl, neb jsem v tch vznešených zvíatech našel o mnoho vtší zalíbení, ne ve vlastní matce leící nehybn v peinách. Siln se mnou zmítaly obavy, e se Lomasovi hebci nenávratn rozuteou. Mj zrak by snad ml být denn tšen tichými, prázdnými konírnami a slyšívat bych ml místo bujného, veselého ehtání jen Lomasovy náky? Naplno jsem zadoufal, e maminka zstane ješt njakou chvíli v poádku a kikl na zoufalého koáka, e mu spchám pomoci.
 
,,Deseo!“ volal na mne Lomas. ,,Deseo utíká, chy ho!“
 
Udýchaný jako pes jsem se opel celou vahou o svou vycházkovou hl. Donado, ty starý pošetile, copak meš postien bhat za rychlými komi? Je-li tomu tak, pro nehoníš alespo ty enské? Pohled pímo doprosted hoících maštalí mne bolestiv oslepoval a kou mi z oí vyhánl palivé slzy. Zavolal jsem jménem unikajícího oe, avšak nebyl jsem jeho pánem; proto jsem píliš nevil tomu, e pikluše. Pak jsem si zaal mnout zraky, nebo jsem skoro nevidl.
 
Deseo. Vytáhl jsem si prsty z oí a s vyraeným dechem jsem na nj zstal zírat. Tlo výstavního, nadpozemsky nádhernéhého blouše pomalu vystupovalo z plamen a zastavilo se. Ve mn jen burcoval strach, e m splašené zvíe odkopne jako kámen a bude pokraovat ve svém útku. Omámen, opit pohledem v jeho uhlov erné korálkové oi jsem poal prsty opatrn vískat prameny jeho snhobílé hívy. Oslovaly mne jako polední slunko, zraily se v nich drobné, nepatrné stípeky z mého neskuteného, snového svta, jeho jsem si kdysi tmi nejkratšími tahy neviditelného štetce v hlav den co den vymalovával.

 
 
Uml jsem se jím inspirovat, vidl v nm námty svých budoucích maleb a do nj jsem se i uchyloval, kdy nebylo ped tím krutým, krut skuteným svtem ádné skrýše. Pak jsem ovšem sešel stáím, má matka klesla na lko s petkou, konec pinášející nemocí a cena mých dl…ulehla s ní. S ohlávkou ze sklíenosti, biíkem ze stáí do Donadova velkého fiktivního svta naklusalo stádo hloupých valach, v ele s opelichanou klisnou Pšinkou na stranu a pokulhávajícím klusákem, zbarveným doista jako mj odpolední erný mok.
 
Tenhle blounký k, pro mne naprosto dokonalá bytost, je všechny svou pirozenou dynamickou elegancí, hrou všech pohybujících se sval na svém tle a krásným vzezením bezkonkurenn pevýšil. Deseo pišel jako dobrý duch z jakéhosi jiného paralelního svta. Byl knzem, jen se objevil, aby dal poslední pomazání mým kávovým hebcm ped jatením svrením. Stal se mi symbolem, pedstaveným nové vln inspirace, novému ivotu, novému zaátku…
 
Pro dnešek jsem znovu ulehl do prochladlého, a pece tak neskuten píjemného beanoví. Bhem necelé hodiny padne veer a já se s potíemi zvednu a pjdu se postarat o svou nemocnou rodiku. Kdo ví, zda jí ji dnes nebudu stlát smrtelného loe… Moná se zajdu i optat koáka Lomase, zda pokroil vped s opravami koníren; moná mi dovolí i nakrmit Desea a pjí mi ho, abych ho ješt chvilinku mohl provádt za uzdu po poli pod narovlým západem slunce. A pak zstanu docela sám, bez pomocné a teplé dlan, avšak v opojném zajetí svých myšlenek, svých dl a nových pání. Nových tueb.

 
              
A ji uloím ke spánku, zanu prsty nn mnout sochaskou hlínu, se slzami radosti, e jsem opt nalezl to, co jsem dávno zavrhl a zapomnl, jak moc mne dokázalo pokadé naplnit. Jako zbloudilý rytí se vydám na novou cestu, která povede daleko, sám nevím, jaké a vnitní, neodhalené kraje mi ty nejskrytjší síly a tvoivost dovolí objevit. Pjdu a za své hranice. Za hranice vlastního nitra a schopností. To je mj Deseo, má nová touha, mé štstí…
 
Hana Kivánková
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 17.10.2015  18:47
 Datum
Jmno
Tma
 17.10.  18:47 Marta U. Kvov hebci
 17.10.  16:39 Von
 17.10.  12:29 LenkaP