Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jon,
ztra Vclav.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohádka „z babiiny krabiky“


Na svoje poslední vnoue – Vendulku – jsem ekala devt let. To u byla pedchozí ti vnouata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele vnovat, jsouc u regulérní seniorkou.


Proívaly jsme spolu dobrodruné vycházky po zahrad, kde rostlo tolik zajímavých kvtinek a ke, kde se na zídce vyhívaly ještrky, cvrci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky bláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým ivotem ije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jist, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dlal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chva, dobrá víla a ochránce. To bylo paneku jiné dobrodruství ne dole na zahrad. Obrovské mraveništ lesních mravenc a skoro nahoe s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A plo lezou? A plo nosí semínka? A kde mají dti?...“


To bylo otázek, a z nich babice šla hlava kolem. A protoe takové výpravy byly na denním poádku, zaala o nich babika spisovat pohádky. Teba se budou líbit i vašim vnouatm.


Mara


* * *


…o závodním koníkovi


Tak ty chceš, Vendulko, pohádku o koníkovi? Dobe, já jednoho znám a budu ti o nm vyprávt.

Za jedním veselým lesíkem, kde rostlo hodn bízek, habr, osik a sem tam njaký doubek a kde se vtík prohánl mezi listím a mával vtvemi na pozdrav, stála stáj. Byla prostorná a isounká a v kadém stání šustila pod nohama koní voavá zlatá sláma.


A stalo se jednou takhle k ránu, e se mamince kobylce ve tetím stání narodilo krásné híbátko. Bylo celé hndé a lesklo se jako kaštánek, který se práv vyloupl ze slupky. Hívu a ohon mlo erný, na kadé noice bílou podkolenku a taky bílou lysinku od tlamiky a k ouškm. Byl to koník, kluk jako buk a ml se k svtu. Na slám moc dlouho neleel, honem honem se snail postavit na noky, i kdy byly ješt vratké a on párkrát drcl nosem do slámy. Ale maminka mu pomohla zase se postavit a za chvilku se u krmil jejím mlíkem. To byla dobrota! A protoe se híbátko jen krmilo, hodn spalo a sem tam si zabhalo, rychle rostlo.

Jednou pišla do stájí malá holika s maminkou podívat se na koníka. Zvdav po sob pokukovali, koníek pohazoval hlavou a slabounce rál.Vypadalo to, jako by jí nco povídal.
„Taky se mn líbíš,“ ekla holika, natáhla ruku a pohladila ho, „budu ti íkat Soprán, chceš?“


A koník vesele zadupkal, pohodil hlavou a spokojen zarál. Tak se z nich stali kamarádi.
Jene ádný boí tvor není na svt jen tak, kadý tady má svj úkol. Nkteí koníci tahají teba díví z lesa, jiné zase zapahají k vozu, kterým se sváí z polí úroda, a jsou taky koníci závodní. Soprán ml slavného tatínka i maminku, oba zvítzili v mnoha závodech, a tak i naše híbátko mlo ureno svj osud. Naped jen tak bhal s ostatními po louce, radostn hopsal, vyhazoval zadníma nokama, honil svoje bratránky a sestenice a všem se to moc líbilo.


Jene mladí koníci byli taky zvdaví, pokukovali po lesíku ale ádný neml tolik odvahy, aby se tam vydal. Jen Soprán, který byl z nich nejmladší, zapomnl na to, co mu íkala maminka o nebezpeí venku za ohradou, peskoil ji a od radosti, e je volný, utíkal jako o závod. Ani se nepodíval, jestli nkdo bí za ním. Jeden skok pes krtí hromádku, druhý pes velké mraveništ a ješt jeden…


Vtve zašumly údivem, kdy Soprán vbhl jako vítr do lesíka.
„…šššššššššš, co tady dláááššššš? ty nevíííššššš, e brzy bude veer a noc a v noci sem chodííí lovit vlk? Vdy se mu neubráníííšššššš! Honem se vra dom, dokud je ješšššt assss!“ šumlo to lesíkem.


Ó, jak se Soprán polekal! Ta tam byla radost z volnosti, strach na nho padl a svázal mu nohy ostruinovými šlahouny, které mu bránily, aby se otoil a utíkal zpátky. Vzpínal se a kopal a volal, volal o pomoc svoje kamarády. Te litoval svojí neposlušnosti, te vdl, e to nebyla ádná odvaha ale hloupost, kdy peskoil ohradu a ubíhal k lesu.

Ve stájích zatím bylo pozdviení. Mladí koníci sem vbhli celí vydšení, kouleli oima, stíhali ušima a …íííhaha íííhaha… honem pojte všichni, Soprán je v lese a volá o pomoc!


Dosplí kon zaali tlouct kopyty o dvíka svých stání, aby se dostali ven, a kdo ví, jak by to všechno dopadlo, kdyby do stájí práv nepišel stájník, aby kon nakrmil. Jak uslyšel, co se stalo se Sopránem, osedlal jeho maminku, ostatní kon poslal do jejich stání a vyjeli k lesu.


Noc se u pomalu pikrádala, kdy se dostali k Sopránovi. Jak je uvidl, uklidnil se, pestal se vzpínat, jen rychle oddychoval a celý se chvl. Stájník pesekal ostruinové šlahouny a Soprán, s nohama poškrábanýma od jejich ostn a hlavou sklonnou, šel vedle maminky. Bylo mu moc líto toho, co provedl.

Ráno ani neml moc asu, aby povykládal svým kamarádm o tom velkém dobrodruství, protoe si pro nho pišel nkdo, koho Soprán ješt nevidl. Byl to okej Jirka, který ml Soprána pipravit na jeho první závod, a mladému koníkovi zaalo uení. Kdy dostal ohlávku a sedlo, moc se mu to nelíbilo, a co potom, kdy do sedla vyskoil Jirka! Soprán se polekal a taky rozzlobil – ješt nikdy na nm nikdo nesedl a nikdo jej nenutil, aby poslouchal! Vzpínal se na zadních jako vera v ostruinovém houští, hrabal pedníma nohama, a drny trávy odlétaly jako by mly kidélka, a kiel „…íííhahaha, íííhahaha…pomoc! Zachrate m! Já nechci uzdu, nechci sedlo, pomóóóc!“


Ale Jirka byl zkušený a laskavý okej. Uklidoval koníka tichým hlasem a hladil jej, popleskával po zpocené šíji. Konen se Soprán uklidnil, a kdy vidl, e se mu nic nestalo a e jeho okej je hodný, zaal jej poslouchat a dlat to, co po nm Jirka chtl.
A vida! Vdy to byla pro mladého koníka zábava! Bhal hned pomalu, hned rychle a ješt zkusil tryskem, a kdy uvidl ped sebou nízký plotek, ani jej Jirka nemusel pobízet, aby pes nj peskoil. Pak skákali pes zelené houští, které ho pkn polechtalo na bíšku a ješt pes píkop plný vody. Kdy skonili, Sopránovi se vbec nechtlo do stájí, ale Jirka mu vysvtlil, e te si oba musí odpoinout a pak si zase pro nho pijde.

Kadý den tak spolu jezdili a Soprán ml ím dál vtší chu bet o závod s jiným mladými koníky. Moc se tšil, kdy ho jednoho krásného dne spolu s ostatními odvezli na závodišt plné lidí na tribunách a koní v padoku.
Všichni byli vzrušení a nedokaví, pohazovali hlavami, pešlapovali, jako by tanili na míst, a na startu je okejové museli uklidovat, aby nkterý nevybhl dív, ne se ozval výstel startovní pistole .


A pak to pišlo! Zem zadunla pod jejich kopyty a jejich obrovská koská síla je hnala kupedu. Lidé na tribunách kieli a mávali, kdy první z nich probhl cílem. To Soprán splnil svj úkol a te byl odmnn potleskem, radostí a láskou tch, kdo jej k závodu pipravili. Pyšn pohazoval hlavou a rozhlíel se kolem. Jak byl pekvapený, kdy uvidl svoji malou kamarádku, která za ním pišla, pohladila ho a na dlani mu podala nkolik kostiek sladkého cukíku. To byla odmna nejpknjší.


Dlouhá léta Soprán závodil a nebylo rychlejšího kon, který by jej pedbhl. A te, kdy zestárl, spokojen se pase na voavé tráv ve výbhu a vdycky t rád sveze na svém hbet, vi, Vendulko?


Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny lánky autorky



Komente
Posledn koment: 04.09.2015  18:27
 Datum
Jmno
Tma
 04.09.  18:27 Mara dky
 04.09.  12:15 Vendula
 04.09.  11:34 Ferbl
 04.09.  10:26 Von
 04.09.  09:23 kusan
 04.09.  08:42 Vesuvjana dky
 04.09.  07:20 kvta :-)))
 04.09.  06:29 Bobo :-)))