Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Vclav,
ztra Michal.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi popisujeme djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat.


Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.


Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.


Taková jsem byla já! (12)


Dtství je v nenávratnu – tajuplný as dospívání klepe na dvee…


Jako školaka jsem mla plno povinností nejen ve škole. Chodívala jsem pravideln pro mléko do mlékárny v msteku. Tehdy bylo ješt na pídl – na lístky – a rozlévalo se z velkých konví do pinesených konviek. Nebyla to povinnost, kterou bych vykonávala ráda, protoe mne vdycky vytrhla z njaké velezajímavé innosti, ale ádná výmluva na maminku neplatila.


Take si to jednoho krásného letního rána šinu s konvikou plnou mléka pes most dom. Naped se zastavím uprosted, konvika mi stojí u nohy a já, nahnutá pes zábradlí, koukám upen na hladinu. Po nkolika okamicích mám pocit, e eka stojí na míst, zatímco já i s mostem ujídím dopedu. Krásn se tak snilo o dalekých krajích. Staí ale uhnout pohledem na beh a lovk je zase raz dva na oslavanském most.


A honem dom! Copak vím, kolik asu jsem tady prostála? Ale naped si musím vyzkoušet, jestli je pravda, co íkal Jirka o tom, e kdy se toí rychle teba kbelíkem nebo konví plnou vody nebo neho jiného tekutého, tak ta tekutina se nevylije. Beru konviku s mlékem do pravé ruky, rozhlédnu se kolem, jestli nkdo nejde. Nebylo by moc píjemné, kdyby na m zase nkdo rodim aloval. Asi jsem do toho toení dala malou rychlost, protoe konvika se mi zastavila nad hlavou a drahocenné mléko mi poslouilo jako sprcha. Zalil mne smrtelný pot a mléko ze m stékalo zednjší, ne jak je paní Veselá pipravila k prodeji. Tenkrát mi nkolik dní vbec nebylo do smíchu. O to víc se ehnili kluci, kdy jsem si stovala Jirkovi, co za blbinu mn to poradil. Co já tehdy vdla o zákonu odstedivé síly?!


S konvikou mléka mám spojenu ješt jednu vzpomínku. Zase jsou prázdniny a na škvárovém chodníku ped domem hrají kluci kopanou s hadrákem. Jeí u toho jako apai a já se kolem nich šinu s konvikou plnou mléka, na nohou tatínkem ušité letní opánky, ze kterých vykukuje palec i ostatní prsty.


„Hej, Manko, po si taky kopnout, jestli to umíš!“


No abych neumla! A do branky ze dvou kamen se taky trefím! Já jim to ukáu, posmvákm! Na schodek u dveí stavím opatrn konviku, aby se, nedejboe, náhodou nepevrhla, a na vynívající betonový kanál, vedoucí napí škvárovým chodníkem, zase hadrák. Tak, pár krok rozbh, abych do nohy dostala tu správnou razanci, pivít oko, abych správn odhadla vzdálenost a…


Kam se hrabou všechny výprasky svta na bolest, která mnou projela od nakopnutého palce a po poslední vlas! vala jsem víc ne všichni kluci dohromady. Na nohu se nedalo stoupnout, podepírali mne ti nejstatenjší, Frantík Krobot a Jirka, abych se dobelhala aspo pes sí do kuchyn. Do konviky na schodku nkdo z nás, pochopiteln nerad, kopl. A zase to byl táta, kdo mne naloil na štangli svého kola a co mu síly a dech stail, ujídl se mnou do ivanické nemocnice. Poleela jsem si tam dobrých trnáct dní a vrátila se pro zbytek prázdnin s gypsem na noze. Dobe mi tak!


U jsem nkde napsala, e kluci nebývali moc nadšení, e jsem se jim cpala do party, jene co mi zbývalo, kdy v ulici krom nich nebydlela jediná holka. Kdy chtli být spolehliv sami a nerušeni ve svých klukovských tajemstvích, poslali na m psa. Krobotovi mli ernou fenu nmeckého ováka. Bála jsem se jí a ona to vdla. Nejspíš by mi neublíila, ale byla proti mn obrovská. Obas jsme mly píleitost podívat se jedna druhé pkn zpíma do oí.


Tam pravdpodobn zaala moje nechu vi psm a pokraovala úspšn, kdy si strýc Alois, Jirkv otec, poídil Daryka, syna té erné feny. Bylo mi ho velice líto, protoe neznal nic jiného ne pár tvereních metr malé terásky nad naším dvorkem. Strávil tam vtšinu svého psího ivota velice neradostn uprosted výkal, které se nikomu nechtlo uklízet. Slouil jako ter posmchu našemu pošákovi, kdy chodil pes dvorek do strýcovy dílny. Vypadalo to, e se pes pomine na rozumu, zuil, a mu pna lítala kolem hlavy. Pošák si doslova zahrával se ivotem pesvdený, e na nho pes neme. Ale všeho do asu. Daryk toho jednoho dne ml práv tak dost, aby pekonal strach ze skoku do víc jak dvoumetrové hloubky dvorku a vydšený pošák to odnesl prokousnutým lýtkem, které nestail schovat za dvee ped rozzueným psem.


Po mnoha letech trvalo mému mui a dtem velice dlouho, ne mne pesvdili, e kdy budeme mít psa od štncího vku a vychováme si ho, nebude se eho bát. Dnes jsem velice ráda, e jsem se dala pesvdit, protoe si ivot bez našich psích kamarád nedovedu vbec pedstavit. Ale o tom zase nkdy jindy.


as utíkal neúprosn, roky nám pibývaly a blbin ubývalo. Kluci jezdili do Brna do stedních škol nebo do uení, já zaala chodit do Ivanic na gymnázium. Vídali jsme se jen o sobotách, nedlích nebo o svátcích a taky ješt o prázdninách, pokud jsme nebyli nkde na brigád. A já chci na závr ješt zachytit svoje dv zkušenosti s motorkou.


Jirkv táta ml Jawu 250, a kdy mj bratránek dorostl do vku osmnácti let, udlal si idiské zkoušky a vesele se na téhle motorce prohánl po okolí. Závidla jsem mu, pro to nepiznat. Byl ale poád kamarád, a tak mi jednoho dne nabídl, e mne nauí taky jezdit, protoe „to vbec nic není“. Pijala jsem to s nadšením. Od domu jsme odjeli spoádan, já sedla vzadu a Jirka za ídítky. Aby na nás nebylo moc vidt, odfreli jsme si to smrem na Letkovice, kde byl provoz minimální, prost zastrená okreska.


Tam jsme si vymnili místa a dostalo se mi pouení, kde se pidává i ubírá plyn, a vyjeli jsme. Byl to ten nejúchvatnjší pocit, jak mne ten stroj poslouchal a jak mi píjemn foukal vítr do oblieje. Slyšela jsem, e za mými zády Jirka nco kií, jene mu nebylo rozumt. A kdy jsem kolem silnice pestala rozeznávat jednotlivé stromy a vidla jen rozmazanou kulisu, dostala jsem strach z rychlosti, pestala pravou rukou toit dopedu a zaala konen ubírat plyn. Nevím jak, ale zastavili jsme. Sedli jsme potom v píkop hodn dlouho, protoe jsme mli nohy jako hadrová panenka mého dtství a tásli se po celém tle. Byli jsme dost velcí na to, abychom si velice dobe uvdomovali, emu jsme unikli a e u nikdy nebudeme pokoušet osud.


Podruhé jsem sedla na motorce jednoho nedlního odpoledne, kdy mn, vysvátkované ve skládané sukni a parádní halence, nabídl kamarád mého dtství Ká
ja Krobot, e mne zaveze do Ivanic na odpolední „aj o páté“. Souhlasila jsem ráda, na nádraí to byl pece jen kousek a vagony bývaly dost špinavé. Usadila jsem se tedy na zadním sedadle, a ne jsem se ho staila chytit, Karel vyrazil jako odpálená vesmírná raketa. Snad aby mi pedvedl, jak umí jezdit.


Jak to dopadlo? No, dopadla jsem já velice tvrd na dládnou silnici a ješt ne mne zaalo bolet naraené sezení, vidla jsem, jak kamarád mizí v zátoin. Toho nedlního odpoledne se mi velice špatn tanilo.


A tady moje vzpomínání na rané i pozdjší dtství koní. S následujícími roky studia se zaal otevírat nový svt – svt dosplých.

 

Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny lánky autorky



Komente
Posledn koment: 25.07.2015  10:21
 Datum
Jmno
Tma
 25.07.  10:21 kusan
 24.07.  23:19 Alena
 24.07.  14:26 Vesuvjana chybka se vloudila,
 24.07.  14:11 Vesuvjana dky
 24.07.  11:35 Ferbl Podkovni
 24.07.  08:14 Von
 24.07.  06:48 Bobo :-)))
 24.07.  06:46 Kvta :-)))