Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Jiøí,
zítra Marek.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.

 

Moji pøátelé a já – Tøi mušketýøi

 

V roce 1959 jsem se vydal jako zástupce Okresního domu osvìty v Teplicích na ústøední pøehlídku divadel malých forem, která se konala a¾ v Nitøe. Daleké cestování však stálo za to. Vidìl jsem tu excelovat pardubické Divadlo Experiment s poøadem Hrajeme kabaret, kde autorskou a ústøední hereckou dvojici vytvoøili Jiøí Sýkora a Josef Kraus. Sýkora mìl dominantní, Kraus submisivní roli a dokonale si pøihrávali. Nezapomenutelnou se stala scénka, kdy si jako dìti hrají na pískovišti, Pepíèkovi dìlání bábovièek moc nejde a Jiøí na nìj vyhrkne: „Co se s tím tak seješ?“ S tím druhým jsem se rychle skamarádil.

 


Dále jsem tu vidìl sólové výstupy mimù, z nich¾ si pamatuji dva. Prvním byl Josef Laufr, druhým Ivan Kraus. I v tomto pøípadì mé sympatie patøily tomu druhému.


Pøíští rok jsem pardubický Experiment vidìl na Haškovì Lipnici, srdeènì se pøivítal s Josefem Krausem a byl pøekvapen, ¾e stálým èlenem se stal i jeho jmenovec Ivan. Vystoupení jejich souboru bylo ještì úspìšnìjší ne¾ v Nitøe, vyneslo jim úèast na Jiráskovì Hronovì, natáèení v televizi a hostování v divadle Semafor.

 

Uplynuly asi dva roky, kdy jsem je odsunul z centra pozornosti, jednak proto, ¾e nemám ve zvyku pøihøívat se na cizí slávì, jednak proto, ¾e jsem mìl dost starostí se svým pøesídlením do Karviné a s po¾adavky nového zamìstnání – kulturního pracovníka uèilištì.


Co je nám souzeno, tomu neuteèeme (nìkdy bohudíky). Jednou tak sedím v ostravské kanceláøi Karla Bartovského, který šéfoval estrádnímu oddìlení filmového podniku, kdy¾ mu sekretáøka ohlásila návštìvu tøí hercù. Jaké bylo moje pøekvapení, kdy¾ vešli a já dva z nich poznal. Byli to Josef a Ivan, nebratøi Krausové. „Co tu dìláte?“ vyhrkl jsem. „Hledáme zøizovatele nového kabaretu,“ odpovìdìli a já se dozvìdìl, ¾e Park kultury a oddechu v Pardubicích jejich soubor zprofesionalizoval, anga¾oval nové herce, zmìnil název i dramaturgii a oni za tìchto podmínek v nìm nechtìli pracovat. Jiøí Sýkora se od nich oddìlil (toèil tehdy s Jurajem Jakubiskem film Kristova léta, pozdìji emigroval do USA a stal se hlasatelem Hlasu Ameriky) a nahradil ho ten tøetí, který s nimi pøišel: Jaroslav Kremla, pùvodem z Hradce Králové. Dále jsem zjistil, ¾e se u¾ pøed èasem obrátili na Bartovského a po¾ádali ho o pomoc. Jak tam tak stáli a èekali, co jim øekne, mohl jsem je vnímat jako biblické tøi krále, Remarqovy tøi kamarády nebo Dumasovy tøi mušketýry. Nìjak mi pøišlo na mysl to poslední a pro sebe jsem si je zaøadil pod tuto visaèku.

Karel Bartovský jim sdìlil, ¾e malý profesionální soubor by si mohl vzít pod svá køídla Mìstský osvìtový dùm v Havíøovì a mají se proto vypravit za jeho øeditelkou. Tøeba¾e u¾ to nebyli ¾ádní zelenáèi, pøece jen byli z nového prostøedí, kde nikoho neznali, trochu vyplašeni. Proto s povdìkem pøijali moji nabídku, ¾e se jich ujmu a zavedu je tam, kam je tøeba. Nejprve jsme zajeli ke mnì domù, tam jsem jim poskytl pøístøeší a probral s nimi program pro nejbli¾ší dny.


Dobrá vìc se podaøila a oni pøi zmínìné instituci skuteènì zalo¾ili profesionální Mikrodivadlo a brzy uvedli první poøad, který u¾ mìli z vìtší èásti nazkoušen: Tøináctý pokus. V nové sestavì se nevyskytovala typická dvojice protagonistù, byly tu tøi rovnocenné, nicménì diferencované typy. Josef Kraus jako mu¾ská „naivka“, spouštìè situaèní komiky, astenický Ivan Kraus jako sarkastický klaun, a korpulentní Jaroslav Kremla jako vitální herec a bonviván. Soubor doplòovaly dvì hereèky.

V mém karvinském bytì našli moji kamarádi rodinné zázemí, jeho¾ vyu¾íval hlavnì tøetí z nich pøi noèních inspekcích lednièky. Pøes veškerou snahu zøizovatele v èele s øeditelkou osvìtového domu a pøes veškeré úsilí èlenù souboru se divadlu nepodaøilo pøe¾ít první sezónu. Podaøilo se však leccos jiného. Pøedstavení uvádìly parodie reklam, které namluvil Jaroslav Kremla a zaujal pozvané redaktory z ostravského rozhlasu tak, ¾e mu nabídli mo¾nost pracovat v rádiu jako speaker. Všichni tøi se bìhem té doby spøátelili s ostravskými herci, zejména s èerstvými absolventy DAMU sdru¾enými kolem Jana Kaèera, kteøí pøišli do Divadla Petra Bezruèe (a pozdìji vytvoøili základ Èinoherního klubu v Praze). Kdy¾ se moji kamarádi po první sezónì Mikrodivadla ocitli na dla¾bì, pøišlo jim vhod, ¾e dostali anga¾má u Bezruèù jako elévové. Vytvoøili zde øadu zapomenutelných (jak sami øíkají) rolí a dokonce si zahráli i v inscenaci Saši Lichého Tøi mušketýøi. Nikoli hlavní role, bylo to však signifikantní potvrzením názvu, pod který jsem si je zaøadil. Ani zde však nepøe¾ili jednu sezónu a rozešli se.

Jaroslav Kremla zùstal v Ostravì a hledal tu jiné uplatnìní. Nejprve to zkusil v profesionálním loutkovém divadle a napsal mi, ¾e debutoval v roli tøetí a ètvrté nohy krávy v jakési pohádkové taškaøici, a podotkl, ¾e pro vodìní první a druhé nohy dostala pøednost kolegynì, která mìla DAMU. Potom se rozpomnìl, ¾e ho na základì jeho úèinkování v Mikrodivadle nìkdo lákal do rozhlasu, udìlal tam konkurs a øadu letu pak pùsobil jako rozhlasový a pozdìji i televizní hlasatel. Potom se vrátil do Hradce Králové, kde mìl matku, a ¾ivil se jako konferenciér hudebních skupin, zejména country hudby, a já se s ním scházel pøi koncertech na pra¾ském výstavišti. Jeho soukromý ¾ivot však nebyl pøíliš š»astný, a tak se uchyloval k pití. Mìl sice dobré kamarády, kteøí ho pøimìli k léèení, ale kdy¾ se zbavil závislosti na alkoholu, svìt mu zešedl natolik, ¾e spáchal sebevra¾du.

Slibnìji si zpoèátku vedl Josef Kraus, který získal anga¾má v pra¾ském divadle Paravan. Jeho zakladatel J. R. Pick však nebyl jako divadelní principál pøíliš úspìšný, a tak po nìkolika sezónách soubor rozpustil. Josef se vrátil do stálého bydlištì v Pardubicích a ¾ivil se, jak se dalo. V té dobì jsem si s ním intenzivnì dopisoval, navštìvoval ho v Pardubicích a ve Svítkovì, odkud byla jeho ¾ena Anièka, a s jeho rodinou i pøáteli za¾il hodnì pøíjemných setkání. Kdy¾ se Pepovi podaøilo získat v pardubickém divadle funkci inspicienta, zdálo se, ¾e se pøes ni opìt vrátí na prkna, je¾ znamenají svìt, ale i zde se stal obìtí úsporných opatøení pøi redukování souboru. Proto¾e mìl jako ¾ivnostnický potomek problémy s mo¾ností vysokoškolského studia, rozhodl se, ¾e po vzoru kamarádù z herecké bran¾e zkusí štìstí v cizinì a odešel do Braunschweigu v NSR, kde bydlel u vzdálených pøíbuzných. Kdy¾ jsem ho tam navštívil, tušil jsem, ¾e ani tohle nevyjde podle jeho pøedstav: prozatímní mizernì placené zamìstnání v továrnì na autosouèástky, minimální nadìje na absolvování nìjaké herecké školy a na divadelní uplatnìní, malá chu» jeho ¾eny emigrovat se dvìma dcerami… Po její návštìvì v Nìmecku a rodinné poradì se rozhodl vrátit domù. Opuncovaný pokusem o emigraci si však v rodném mìstì pøíliš nepomohl a vystøídal opìt nìkolik nevábných zamìstnání, ne¾ se dostal do propagaèního oddìlení zásilkového obchodního domu Magnet, kde mohl aspoò trochu uplatnit literární a ostatní kumštýøské vlohy pøi reklamních kampaních èi pøípravì nabídkového katalogu zbo¾í.

Z vìèného existenèního provizória ho vysvobodila a¾ sametová revoluce. Ta definitiva se zdá dost vzdálená jeho pøedchozím ¾ivotním touhám: v rámci restitucí dostal rodinné øeznictví a uzenáøství, ale s úspìchem je provozuje dodnes. A nic mu nebrání, aby na poetických veèerech pøednášel své vtipné texty z èiré lásky k umìní.


Poslední ze tøí mušketýrù, Ivan Kraus, po skonèení ostravské epizody odešel také do Prahy, seznámil se s hereèkou Naïou Munzarovou a s èerným divadlem Hany Lamkové, s nimi¾ se pak vydal do svìta. Proto¾e jeho další dráha byla nejdobrodru¾nìjší a nejrozmanitìjší, chci mu vìnovat samostatnou kapitolu.

Nad osudy tìchto tøí hochù mì napadá, ¾e vlastnì nemám skoro ¾ádné kamarády, kteøí by od dokonèení školy a¾ do dùchodu strávili celý èas v jedné profesi a byli usedlí na jednom místì. Vìtšina mých pøátel v¾dy mìla potí¾e kvùli politickým pomìrùm v této zemi, obtí¾nì hledala uplatnìní v práci i v ¾ivotì, mnozí z nich se rozprchli do svìta, nìkteøí tam zùstali, nìkteøí se vrátili, ale nadto je tu cosi, co zùstává a pøedstavuje nejen „pamì» národa“, ale i „pamì» jedince“. Zùstávají mi tak vzpomínky èlena spoleèenství, jemu¾ je souzeno – jako vzpomenutým „tøem mušketýrùm“ – vystupovat a ¾ít na té naší kabaretní scénì uprostøed Evropy.


Eduard Svìtlík

* * *
Fotografie © archív autora

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 07.06.2015  09:20
 Datum
Jméno
Téma
 07.06.  09:20 Von