Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jon,
ztra Vclav.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi popisujeme djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat.


Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.


Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.


Taková jsem byla já! (8)


V uritém úseku ivota lovk intenzivn ije pouze pítomností - studuje, pracuje, zaloí rodinu, pijdou dti, ranec starostí je den ze dne vtší a tší. Není as na vzpomínání, všechnu energii spotebuje pítomnost. Ale v plynoucím ase se najednou pistihnete, e se zanou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ješt nenastal ten pravý as na vzpomínání, to a dti opustí rodinné hnízdo, aby si konen zaaly ít svj opravdový dosplý ivot. Pak teprve máte as pevn zachytit záblesk vzpomínky a zanete rozplétat klubíko do souvislejších obraz. Nabízím laskavým tenám SeniorTipu nkolik nahlédnutí do mého dobrodruného dtství.

 


Dobrodruné procházky


Byl krásný podzim. Sluníko u sice moc nehálo, ale pece jen svítilo jako zlatá lucernika, kdy jsme se vydali pes Kocperky a pak Úvozem nahoru po silnici, abychom se dostali do údolíka pod Kováovým kopcem. Moc tam toho k vidní sice nebylo, ale já tu cestu mla spojenu s letní vzpomínkou, kdy jsem tudy chodívala s maminkou k ece. Ješt dnes cítím na tvái závan rozpáleného letního poledne prosyceného vní mateídoušky a tymiánu.
Údolíko vyústilo u behu Oslavy v místech, kde byl jediný brod. V lét tam bývalo vody jen po kotníky, ale te na podzim jí bylo nejmí po kolena, protoe pes velké kameny, po kterých jsem v lét hopsávala, proudila mechov zelená voda.


Mohli jsme se rozhodnout, jestli pjdeme vpravo po pkné cest a po pár desítkách metr se dostaneme pímo doprosted msteka, nebo se vydáme nalevo, kde se cesta úila v pšinku a šplhala se píkrou strání. Ta byla mnohem dobrodrunjší. Kováv kopec tam prudkým kamenným svahem spadá a do íního koryta a pšinka se místy ztrácela mezi trícími balvany. Klikatila se hned nahoru hned dol a já se drela tatínka kolem krku jako klíšt. To bylo strachu pi pohledu na tmavou hladinu nad hlubokými tnmi, kam blukaly drobné kamínky, které se drolily pod nohama!


Nebezpené místo bylo konen za námi a ped námi se otevelo krásné údolí. íkalo se mu „panské louky“. Rostla tam šavnatá tmavozelená tráva, která v lét krásn chladila do bosých nohou. Tam jsem u bela sama a poskakovala jako kzlátko. Daleko jsem pedbhla rodie, nic se mi tam nemohlo stát, vidli na mne a eka byla v bezpené vzdálenosti.


Pede mnou se objevila hradba vysokých strom, které jsem tak dobe znala z léta. Nic jsem se nebála, tam pece tekl takový tenouký pramínek ze studánky vysoko v lese, který jsme vdycky jen pekroili. Ale tentokrát jsem místo pramínku uvidla vysokou peinu spadaného listí. Bylo nádherné, záilo zlatem, mnilo barvu do rezava, sem tam rudohndý plamínek. Tomu lákání se nedalo odolat. Vzala jsem to s rozbhem a hupla pímo doprosted.
V listí jsem se úpln ztratila, ale zato mne bylo hodn daleko slyšet. Kdy mne vylekaný tatínek vylovil, crela ze m voda jako z nevydímaného prádla. No jist, u nebylo léto, u tam netekl creek ze studánky! Z kopce nad ekou se valila úlabím voda a zakrytá zrádnou peinou listí si udlala studánku, kde se jí to hodilo nejvíc. Jak jsem to mohla vdt?


Co bylo dál? Bylo po procházce. Vydšení rodie vydímali, co se dalo, tatínek mne zabalil do svého kabátu a spchali jsme nejkratší cestou dom. Ani jsem nedostala obvyklý výprask. Mj krásný okoládový kabátek s bílou koešinkou maminka usušila, za pár dní mi Mikuláš nadlil nové hndé filcáky s rovými srdíky a bílý štuclík z králíkova koíšku a mohli jsme v procházkách pokraovat.


Taky se chodívalo „k rybníku“. Bylo to hodn daleko. To se muselo pejít pes celé msteko, pak vyšlapat poádný kopec a polní cestou do lesa. Jak tam bývalo krásn! Vonlo jehlií, bylo cítit houby a ony tam taky rostly! Stailo se jen sehnout a sbírat. To pak byly doma bedlové hody a híbková praenice a houby na smetan a mam mam…


A uprosted lesa tajemný rybníek, na jeho hladin se zrcadlilo sluníko a blavé obláky. Všude kolem to bzuelo hmyzím ivotem. Váky visely nad vodou jako duhové drahokamy, nemotorní meláci se dobývali do kvt na bezích a rzných mušek bylo nepoítan. Na prozáené hladin rozprostíraly svoje kulaté listy lekníny. Ta krása umlela i malého kiklouna. Krásn se tam leelo v proháté vonící tráv, kde se se zavenýma oima snilo o lesních vílách, vodníkovi a dušikách, které má schované na dn rybníku v malovaných hrnících.


V rozpáleném letním odpoledni asto pichází bouka. Taky nás párkrát u rybníka zastihla. To se nebe najednou zatáhlo ernou oponou, vzduch se ochladil, bzuení ustalo a záivá hladina ztemnla, a z ní šel strach… lovk pímo cítil, jak se na nho zpod hladiny dívají dychtivé vodnické oi, jak ho z temného lesa sledují lesní duchové, kteí tam za mého dtství ili. Keovit jsem se drela za rodiovské ruce, které v té chvíli pro mne byly jedinou ochranou. Vbec jsem nevila ujišování, e není ani vodník ani zlé lesní víly ani nic, eho bych se mla bát. Táhla jsem rodie z lesa ven, jako by mi šlo o ivot. Promoklí jako ti vodníci jsme skonili nedlní procházku u tety Juli, mamininy sestry.


Tetu Julu jsem mla moc ráda a ráda jsem k ní chodila. Kdy mi bylo nco málo pes rok, musela moje maminka na operaci a byla dost dlouho v nemocnici. Tehdy jsem bydlela u tety Juli, íkala jsem jí mami a byla jejím nejmladším díttem. Kdy se pak moje maminka uzdravila a pišla si pro mne, nepoznala jsem ji a nechtla jsem s ní jít.


Tohle znám samozejm jen z vyprávní, ale stípeky z tohoto pobytu mi asi v pamti uvízly, protoe obas se mi vybaví, jak si se mnou sestenice Jiinka hraje a jen o nco starší bratránek Jeníek roztáí na dvoe „káu“.


lovk ale nemá jen pkné vzpomínky, protoe ivot se neskládá jen ze samých radostí. K nejsmutnjším vzpomínkám mého dospívání patí smrt tety Juli. Vybavuje se mi, jak k nám pišel zdrcený strýc anek, který se vracel z ivanické nemocnice, kde teta zemela. Byla jsem tehdy sama doma, nikdy jsem se ješt s takovým alem nesetkala, nevdla jsem, co dlat, co íct.


Teta Jula se však ke mn ješt jednou vrátila. Mívala jsem hrozné sny, nkdo nebo nco mne pronásledovalo, nemohla jsem rychle bet, nohy byly jako z olova, u u to na m sahalo a já se probouzela zpocená hrzou, s bušícím srdcem, vylekaná k smrti. V jednom takovém snu se náhle objevila teta, podala mi ruku a pevedla mne pes ernou eku. Všechno pak zmizelo a já pocítila nesmírnou úlevu a klid. Dodnes jsem jí za tuto pomoc vdná.


Divoké sny mne provázely celým dtstvím. Není ani divu, bývala jsem divoké dít asi proto, e na ulici byli jen samí kluci a já jedním z nich. Zstanu ale ješt chvilku u tch sn.

Kdy jsem povyrostla a uvolnila postýlku seste Drahomíe, spávala jsem v pokoji na gaui pímo proti dveím do sín, ze které vedly devné schody na pdu. Poklop býval asto otevený a erná díra ve dne lákala k prozkoumání, veer z ní šel strach. Kdy jsem se vracívala za tmy dom z dobrodruných her, dupala jsem po síni jako rytí v tké zbroji, jen abych pehlušila strach. No a v noci jsem pak slyšela, jak ty schody vrzají, pak se pohnula klika na dveích, které se tichounce otevely, a v nich se objevila postava s bílým plnovousem, zahalená v bílém rouchu. Za ní se hrbilo cosi ern chlupatého, natahovalo to po mn odporné pokroucené pracky a nco si chrochtalo. Ty postavy provázel škodolib se usmívající zlat záící srpek msíce.


Z tohoto snu mne vysvobodila moje maminka, která ke mn vdycky pibhla probuzená mým zoufalým kikem. Tehdy mi v roli „Mikuláše“ nadlila za okno velikánský rohlík, který ml oi z hrozinek, a peeného erta s Mikulášem, oba pkn vyzdobené hrozinkami a oechy. Všichni ti mi moc chutnali a nikdy se mi u o nich nezdálo. Kdy jsme pak obas spolu vzpomínaly na moje dtství, prozradila mi, e ty postaviky tehdy nechala upéct u pekae, manela svojí dávné spoluaky a kamarádky. Pamatovala jsem si ho, chodívala jsem k nmu pes celé msteko kupovat jeho voavý, do zlatova upeený chleba a kupavé rohlíky.

 

Marie Zieglerová

* * *

Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny lánky autorky




Komente
Posledn koment: 19.02.2015  19:15
 Datum
Jmno
Tma
 19.02.  19:15 kusan
 19.02.  17:33 Kvta
 19.02.  12:34 Vendula
 19.02.  09:37 Marta U. Krsn vzpomnky
 19.02.  09:25 Vesuvjana dky
 19.02.  09:17 Von
 19.02.  09:04 Blanka B,
 19.02.  06:32 Bobo :-)))