Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jon,
ztra Vclav.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi popisujeme djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat.


Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.


Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.


Taková jsem byla já! (7)  - Zimní radosti a starosti


Kdy zima dosahovala svého vrcholu a mrazy byly tak silné, e se dalo dýchat jen pes šálu zavázanou kolem pusy, brával mne tatínek s sebou, abych se podívala, jak ledai sekají ledy. Oslava bývala místy promrzlá a ke dnu a led silný i pes pl metru. Tehdy se na ece objevili mui s pilami, kterými v lét ezali stromy v lese, s velkými sekerami a eleznými háky. Zvdavc, jako jsem byla já s tatínkem, bylo na most plno, nikdo si nechtl nechat ujít takovou podívanou. Musela to být poádná lopota, chlapi hekali a halekali na sebe, po mokrém led jim to klouzalo, a kdy zstali chvilku na míst, pimrzali. Zárove je ta dina taky poádn rozehívala, protoe po chvíli sundávali krátké koichy a nkteí si i rukávy košile vykasali.


Do blok vyezaného ledu zabodli nkolik hák, tahali ho z vody a nakládali na vz, do kterého byli zapaeni pkn vypasení valaši. A kde ten led skonil? V Oslavanech bylo nkolik hostinc a ezník. A taková „vymyšlenost“ jako lednice tehdy ješt nebyla. Kadý hostinec a také kadý ezník ml ale veliký sklep, kam se ty bloky ledu naskládaly a chladily pivo i maso skoro do další zimy. To si nevymýšlím! Pes jeden dm od nás ml pan Blatný hostinec spojený s eznictvím, a protoe jsem se kamarádila s jeho dtmi, vzaly mne jednou v lét do sklepa, kde jsem na vlastní oi vidla a vlastníma rukama si sáhla na nefalšovaný zimní led.


Kadý rok jsme nedokav ekali, a eka zamrzne. Chodili jsme tam bruslit radji ne na kluzišt, protoe bývalo peplnné, zatímco na ece bylo místa pro kadého dost a také to tam bylo dobrodrunjší. Ledová krka byla místy silná jen pár centimetr a my jsme pokoušeli osud, kdy jsme zkoušeli, kde zapraská. A kdy nás omrzelo motat se na jednom míst, vydali jsme se proti proudu zamrzlé eky.


Krajina byla úpln jiná ne v lét, tajemná a bíle zachumlaná do snhové peiny, stromy ovšené jíním a rampouchy se ve slunci tpytily jako drahokamy. Jednou jsme s kamarády zajeli daleko a pod Novou Ves, v kadé další zátoin se ped námi otevel jiný obraz a my byli tak zaujati dobrodrunou jízdou, e jsme vbec nevnímali as. Neuvdomovali jsme si, jak jsme daleko a e stejn daleko máme dom. No co, po led to ješt šlo, frneli jsme, co nám brusle a dech stail. Horší to bylo, kdy jsme brusle sundali a dom se pes msteko doslova vlekli. Nohy byly jako hadrové, a kdyby nám nad hlavou nevisel zase poádný výprask, urit bychom se smíchy neudreli .


Kdy se zima nachýlila k jaru a vzduch se zaal oteplovat, zaaly pukat ledy. Bývaly to rány jako z dla a hlavn v noci je bylo slyšet. Mnohokrát jsem se byla podívat na horním most, jak se na vzedmuté hladin pevalují špinavé kry, jak se dlají víry, kdy je nkterá vtaena do hloubky, jak je vlny vyhazují na beh. A kdy pak voda opadla, zstaly na bezích vysoké ledové bariéry. Mla jsem velmi písn zakázáno se v té dob k ece teba jen piblíit, nato lézt po roztávajících krách, jene jak tomu volání eky odolat? Byla jako ten nejsilnjší magnet, ani silný pach rybiny mne nedokázal odradit.


A tak si to s Jirkou šineme pomalu Letkovskou ulicí kolem vilky paní uitelky Bendové, co nás uila fyziku a biologii, a odtud je to u jen pár krok k ece. Na nohou gumáky a po kolena (bez nich se v dob mého dtství v rozbahnných Oslavanech skoro nikdo neobešel), trochu strachu v zádech a hodn dobrého pedsevzetí, e se jenom podíváme, na kry nepolezeme, do vody nespadneme a v poádku se cobydup vrátíme dom. Nevrátili jsme se cobydup, zato zablácení a po uši, jak nám to na krách klouzalo, mokí snad do poslední nitky, i kdy do eky jsme nespadli, a s velikánským kaprem, kterého jsme nemohli ani unést, jak byl tký.


Za trest jsem ho musela sníst poádnou porci, co bylo úinnjší ne velký výprask který jsme si pochopiteln oba zaslouili.


Musím po tch dlouhých letech, kdy se ve vzpomínkách znovu ocitám v krajin svého dtství, uznat, e moji rodie mli opravdu andlskou trplivost a hodn lásky. Jak jinak by to se mnou byli vydreli?


Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny lánky autorky



Komente
Posledn koment: 07.02.2015  07:06
 Datum
Jmno
Tma
 07.02.  07:06 LenkaP
 06.02.  11:21 Mara
 05.02.  21:29 kusan
 05.02.  10:57 Blanka B.
 05.02.  08:24 Von
 05.02.  08:15 Jarek
 05.02.  06:06 Kvta krsa
 05.02.  05:46 Bobo :-)))