Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Radim,
ztra Ludk.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Moji pátelé a já – Karel Trinkewitz


Znám pátelství, která petrvávají od spolené návštvy mateské školy, znám lidi, kteí se zúastují setkávání spoluák ze základní školy, nesporn se uitená
profesní pouta a lobby vytváejí pi vysokoškolských studiích, ale nejhojnjší a nejtrvalejší jsou zejm vazby, které vznikly bhem stedoškolských studií.


Pro m takový základní tábor, v nm zaínají výstupy k ivotním osmitisícovkám pedstavují stedoškolští spoluáci a kamarádi z Teplic. Pisthoval jsem se tam v roce 1947, zail poválenou restauraci msta, houfování vrstevník podle zájm a formování lidí spíznných duchem.


Jádro našeho tehdejšího spoleenství tvoili studenti reálného gymnázia zajímající se o literaturu, divadlo, hudbu a výtvarné umní, co se manifestovalo zejména soukromým vydáváním literárních asopis a almanach a ivou úastí na kulturním ivot msta.


Byvše zasaeni dsledky „Vítzného února” deklarovali jsme se jako degenerace let padesátých, vzdorovali ideologickému schematismu, pídili se po všem zakazovaném a snaili se uchovat si maximální prostor vnitní svobody. Z ádky lidí, kteí njak vynikli a zapsali se do povdomí širší veejnosti, zanu tím, s ním jsem pes rzné peripetie a odmlky zstal nejdéle v kontaktu – Karlem Trinkewitzem.

K naší part gymnazist se tehdy pidruil student stední keramické prmyslovky s výtvarnými a literárními sklony, jen na nás psobil siln exoticky jak šíkou svých zájm a názorovou vyhranností, tak zjevem, v nm bylo cosi démonického. Nemohl by sám sebe charakterizovat lépe, ne jak to uinil Goethe u Mefista: „Jsem duch, jen stále popírá!” a „Té síly díl jsem já, / je, chtíc vdy páchat zlo, vdy dobro vykoná”.


„Trinkewitz” by se dalo dešifrovat jako „ten, kdo se napájí vtipem” i „ten, kdo napájí vtipem jiné”. Obojího byl Karel zcela práv.

 

Nejblíe z naší skupiny ml k Janu Koblasovi, který se ji tehdy profiloval jako osobitý výtvarník a s ním ízením osudu pozdji sdílel emigraci v Hamburku. Leccos spoleného jsem však ml s Karlem i já a chci se o to s vámi podlit.


Nejstarší vzpomínka, bohuel u jen matná, se váe ke spolenému výletu do Mšena, kde jeho otec vedl komunální fotoateliér.


iv se mi zapsaly do pamti dv píhody, charakteristické pro naše pozdjší ptky s komunistickým reimem.


První byla celkem nevinná. Doslechli jsme se, e v „zeleném kostele” na okraji Trnovan je plno nmeckých knih a e si je lidé odnášejí. V sudetském pohranií se sice dala doplovat knihovna nmeckých klasik z jiných zdroj, ale ekli jsme si, e pezkoumáme i tuto monost. Kostel byl však bezpen zamen, a tak jsme se otoili a setmlými ulicemi se loudali zpátky k tramvaji. Bhem této cesty nás pedešli dva podpírající se mui a jeden z nich nás opileckým hlasem poádal o ohe. Jako nekuáci jsme jim nemohli poslouit a tak se potáceli dál. Kdy jsme došli k „ervenému kostelu”, kde byla tramvajová zastávka, kdosi na nás z pítmí houkl: „Stát! Kontrola doklad.” Byli to dva esenbáci v civilu, v nich jsme poznali mue, kteí se nám ped chvílí pipletli do cesty a zdaile pedstírali opilost.


Rozdlili nás, odvedli na blízkou sluebnu a zaali vyslýchat. Tvrdili nám, e jsme se na tomto odlehlém míst sešli proto, abychom si domluvili útk za hranice, a kadého z nás pesvdovali, e je zbytené zapírat, protoe kamarád se u piznal. Pesto, e s touto absurdní hypotézou nemohli uspt, nevzdávali se a dreli nás na stanici a do rána. Nkolik dní jsme ekali, zda to nahlásí do školy a jaký z toho bude malér, ale tohle nevinné nocturno ádnou dohru nemlo.


Druhá píhoda mohla mít nebezpenjší následky. Jako šéfredaktor školního asopisu jsem se cítil kvalifikován i k sestavování píleitostných almanach z naší literární tvorby. Jednou pišel s vlastním projektem, jak se dnes hezky íká, i Karel. Sestavil sborník s tajuplným názvem ABY – , který krom našich pokus obsahoval pednášku Jean-Paul Sartra Existencialismus je humanismem a nkolik dalších provokativních statí. Karel tu publikoval verše pod pseudonymem Erich Cracher, kteréto píjmení znamená francouzsky plivat. A tak není divu, e jeho báse Filipika zaínala takto:


Eh
co si budem vyprávt
Já se vám
smji
a plivnu na vás

teba hned…


Sborník vzbudil v naší druin oekávaný rozruch a všichni jsme se tak trochu cítili jako rebelové. Za nkolik dní Karel pibhl do našeho bytu a chtl vdt, kolik výtisk toho proskribovaného sborníku ješt mám.


„Co se dje?” chtl jsem vdt.


„Dozvdl jsem se, e se jeden výtisk dostal do rukou estébák a ti te pátrají, kde se to tisklo,” odpovdl.


A mn došlo, e by mohlo být zle. Kvli otištné stati o existencialismu asi ne, ale horší bylo to, e jsme ten sborník vytiskli na runím cyklostylu, který ilegáln vlastnil mj otec a ten by to asi pkn odskákal.


„Co budeme dlat?” zeptal jsem se zmaten.


„Pines zbylé výtisky, já je zniím,” ekl Karel, „a ty b nkam schovat ten cyklostyl.”


Nechal jsem ho tedy pálit v kuchyských kamnech naše spolené dítko a kufík s tiskaským zaízením bel ukrýt na pdu.


I tentokrát jsme mli štstí. Bu to, co se doneslo ke Karlovi, byla jenom fáma, nebo se estébákm nepodailo nic vypátrat, protoe jsme všechny vlastní práce podepisovali pseudonymy (nkteré však byly snadno dešifrovatelné, napíklad Jan Koblasa se skrýval pod jménem Janko Blas). Svému osudu však lovk neujde, pozdji jsme tolik štstí nemli. Já byl postien za letáky zpochybující bratrskou pomoc v srpnu 1968, Karel za více neádoucích tvrích aktivit.


Po delší odmlce jsme se sešli v sedmdesátých letech v Praze a bydleli blízko sebe v Holešovicích. Vdl jsem, e Karel pracuje v asopise Im Herzen Europas, sledoval jeho výtvarný vývoj, obdivoval jeho letristické koláe, obas ho navštívil v redakci nebo v ateliéru, ale spolen jsme nic nepodnikali.


Po roce 1979, kdy byl donucen opustit eskoslovensko, nastalo další desetileté odlouení. Tehdy jsem vyuíval vzácných moností dozvdt se nco o jeho zahraniním psobení a osudech tak jako u ady dalších pátel a blízkých známých, kteí emigrovali. V roce 1969 pro m monosti výjezdu na Západ skonily.

Po sametové revoluci v roce 1989 snad nebylo Karlovy cesty do Prahy, abychom se nesetkali. Byly to samozejm jeho výstavy vetn té nejvtší v Mánesu, spolené schzky s Gabrielem Laubem, jen našel rovn útoišt v Hamburku, byly to Karlovy mise honorárního konzula a zprostedkovatele obchodních a kulturních styk mezi Hamburkem a Prahou, a samozejm návrat k literární spolupráci, která na rozdíl od studentských let byla nyní podloena mými profesními aktivitami redaktora, nakladatele a spisovatele.

 


Mj zájem o Karlovy cestovní kresby a neobvyklé literární formy vedl k tomu, e jsem pispl ke zrodu jeho pvabné dvojjazyné knihy Prag in siebzehn Silben neboli Praha v sedmnácti slabikách. Tvoí ji kresby praských budov, most a rzných zákoutí, doprovázené vdy jedním eským a jedním nmeckým haiku. Z povahy vci vyplývá, e neme jít o peklady, nýbr o autonomní paralely na stejné téma nebo podobný podnt.


Pro názornost jeden píklad:


Die Moldau läßt den
Mond spiegeln
Ruh’n Paläste
auf Prager Hügeln


Praha v šeících
skrytá
Smrt as mí si
na vích Víta.


Knihu doplnil obšírnou studií nazvanou Nesnesitelná lehkost haiku, a to pedevším proto, e i pi nakládání s touto tradiní japonskou formou se Karel projevil jako novátor. V intencích evropské poetiky láme báse o pouhých sedmi slabikách do ty verš a navíc je svazuje obkronými rýmy i asonancemi!


Naší pátelské blízkosti a duchovní spíznnosti jsem vyuil ješt jednou, kdy jsem ve své poslední knize Pvab poetiky, je je jakýmsi poetologickým slovníkem, ocitoval k charakteristice haiku úryvek z jeho zmínné studie a navíc mu vnoval jedno vlastní haiku, pesnji eeno senryu, abych byl práv Karlovy preciznosti. (Senryu má stejnou formu jako haiku, ale je tematicky volnjší a pestejší, asto vyjaduje humorný i satirický posteh.)


 

POCTA PANU K.

 


Podveer. Tmí se.


U krbu tu si haiku
K. Trinkewitze.


V souasné dob sleduji Karlovo zabydlování v Rábí po jeho návratu do ech a peji mu co nejmén zdravotních potíí a co nejvíce antidepresivních záitk a pohody.


Zakoním ukázkou jiné jeho básnické potence. Kdy jsem mu poslal ukázku svých pokus o eský ekvivalent básnické formy populární v nmin, co jsou Schüttelreime neboli pesmykové rýmy, zahrnul m desetinásobným mnostvím vlastních poin.


Ukázka mého jednoduchého výtvoru:


Nemám ve stodole ádné vidle,
jsou tam jednom vadné idle.


A nyní dva píklady Karlovy invence a jazykové virtuozity:


Ké by vám pusy hasly,
ve veselé holky veské,
by se v louce husy pásly,
zlobíce tak volky hezké.


Kdy tíha pochyb hárá zhusta
zestárlého Nietzsche honíc,
pome jen Zarathustra
pravdu kouzle z niehonic.


Eduard Svtlík

* * *
IIustrace © archív Karla Trinkewitze



Komente
Posledn koment: 16.01.2015  14:34
 Datum
Jmno
Tma
 16.01.  14:34 dubsk radost z jeho tvorby
 16.01.  11:52 Blanka K. „Krajino dtstv, chtl bych se k tob vrtit...“
 16.01.  08:41 Von