Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jon,
ztra Vclav.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Car aneb Jak to všechno zaalo… (2/2)


A byly Vánoce a bylo plno peení voavého cukroví. To byla doba, kdy se Car zpod stolu v kuchyni, kde si vybral svoje místo, vbec nehnul. Jednak si tam nahíval záda na topení, jednak sem tam nco ze stolu „upadlo“.


Štdroveerní veei se vší slávou jsme si odbyli v „zeleném“ pokoji a pak se pesthovali do „bílého“, kde byla televize. Po njaké dob na m ze dveí nenápadn gestikuloval syn. A pak jsem u jen lapala po dechu. Mísa s navršeným vánoním cukrovím, s navybíranými nejlepšími kousky, kterých jsme se ješt nedotkli, protoe veee byla velmi vydatná, tahle mísa byla absolutn prázdná a leskla se práv tak, jako kdy jsem ji ped nkolika hodinami cukrovím plnila. Kdy jsem si pedstavila manelovu reakci a zkaený vánoní veer, stiskla jsem pkn zuby, poslala Marka „vyvenit“ psa, umyla mísu, naskládala na ni nové cukroví a pro jistotu ji pinesla tam, kde jsme práv sedli.


O tomto Carov prohešku se manel dovdl a o rok pozdji. Do té doby to bylo „sladkým“ tajemstvím mezi mnou, dtmi a Carouškem.


Uili jsme si s tímto kamarádem všeho. Boxei mají tvrdou hlavu, uí se pomalu, ale co se nauí, to si pamatují. Byl to náš první pes, všichni jsme se uili a samozejm dlali i chyby. Manel ho drezuroval tvrd, Marek s ním chodil na cviák a brával ho na svoje undry, my s Daou jsme se s ním hlavn mazlily. Všichni jsme ho milovali, protoe byl bezva kamarád, který byl ve stehu a ekal u dveí, kdy nastal as manelova návratu z práce, který bez odmlouvání nastavil jednu po druhé svoje tlapky, aby mu je nkdo umyl, kdy venku bylo práv bláto, který mne utšoval s hlavou na mém koleni, kdy jsem se vrátila z nemocnice, kam jsme ve velikém spchu odvezli tce nemocného manela, který mne v noci ani nenechal vyspat, jak u venkovních dveí hlídal, kdy jsme byli spolu v byt sami, který ml radost z kadé procházky s kýmkoli z nás.
Kdo vám dá tolik nezištné vrnosti a lásky?!

 


Byla to velice zlá chvíle, kdy se jednoho rána pipotácel chodbou, kde naráel do zdí a padal na hlavu, protoe ho neunesly nohy a my netušili, co se stalo. Pes byl do té doby zdravý jako ípa, ani jsme nevdli, e njaké psí nemoci existují a te tohle! Ne kolem poledne pijel sám editel zlínské veteriny, kterého pivolal manel, staili jsme zjistit, e Car sebral ze stolku v pokoji tubu s diazepamem, rozkousal ji a tablety sndl. Na lékaovu radu pak chodil mlsat tikrát denn líci medu a taky si hodn uil mlíka, to aby se mu uzdravila játra.


Další adrenalinovou patálii a Carem jsme si uily s dcerou o jednom íjnovém víkendu. Manel byl u nkolik týdn hospitalizován, poasí bylo pkné, ale u hrozily mrazíky. Daa pijela na víkend, tak jsme sedly do „kupátka“ i se psem a jely sklidit bohatou úrodu jablek, která narostla bez našeho piinní na „rani“. Bylo mi líto nechat je tam zmrznout, kdy jsme je mohli zkonzumovat. Pozemek jsme tehdy ješt nemli oplocený a kdekdo si tam dlal, co se mu hodilo, take nás ani neudivilo, e si tam kdosi udlal táborák, po kterém zbylo velké ohništ s kupou popela. Trhaly jsme jabka na stráni a Car se vnoval svým výzkumm. Kdy se nám zase jednou pibhl ukázat, všimla si Daka, e má nohu od krve. Rána byla škaredá, noha hluboko rozíznutá pod kolenem od stepu litrovky laciného vína, které nkdo u ohn popíjel a, nejspíš aby si dokázal, e je „chlap“, ji o kámen rozbil.

Stáhly jsme Carovi ránu, jak se dalo, a fofrovaly na veterinu. Jene byla sobota po poledni a tam ani noha, jen na dveích odkaz na veterináe v necelých dvacet kilometr vzdáleném Fryštáku. Doktor byl naštstí doma, Carouše omámil, ránu mu sešil a zavázal, dal nám instrukce co a jak dál, poloil Dace psa do náruí, vyinkasoval na dnešní pomry absolutn smšnou ástku a bylo to. Kdy jsme se celé zamatlané od krve dostaly dom, ani nám nevadilo, e u je skoro veer.


DON A CAR


Rok dva poté, co se manel vyhrabal z nejhoršího, jsme zaali kutit na „rani“ a plánovat tam bydlení. A kdy u byl jak tak oplocený, zaali jsme vymýšlet, e by to chtlo psa, který není tak choulostivý jako krátkosrstý boxer a který by nám tam dlal hlídae. To zase bylo vybírání, denn jsme leeli v katalogu… ten se nám líbil, ale nehodil se na hlídání… ten byl dobrý hlída, ale ta povaha!… jeden byl takový a druhý makový… Tký výbr! Kdyby tch psích plemen nebylo aspo tolik!

 


Nakonec jsme se všichni ujednotili na francouzském ovákovi – briardovi s tím, e Car bude domácí hlída a ten druhý zase venkovní. Následovala druhá fáze – hledání vhodné chovné stanice, která by nebyla moc vzdálená. Podailo se, v Kromíi se jedna taková našla, a jak je naším zvykem, kdy se pro nco rozhodneme, musíme to mít hned – vera bylo pozd. U dnes nevím, kdo nám ekl, e majitelka má stanici umístnou za Kromíí v Roštín na zahrad a e tam kadý den jezdí. Podailo se nám najít i tu zahradu kdesi v polích. Obcházeli jsme kolem plotu a za ním nás sledovala velká chundelatá erná fena a dv tymsíní štata, která by se s námi dokonce i kamarádila, kdyby jim to maminka dovolila. Kdepak ta, nahnala je pod schody chaty, odkud na nás sem tam ob afla, a sama nás naštvan pozorovala. Nic nedala na naše pkné ei.


Asi jsme vypadali dost podezele, kdy jsme tam tak mlsn obcházeli, protoe z chaty na vedlejší parcele vyšel pkný poízek a dal sa s námi do ei. Vyklubal se z nho prima chlap, který nás pozval dál, pohostil ajem a vyprávl o sousediných štatech, jak byla krásn chundelatá, kdy byla menší, a e te u tak pkná nejsou a e sousedka tam u nejspíš byla… Aspo jsme se u nho oháli ped zpátení cestou.


Následovalo pár telefonát a za pár dní jsme si to freli pro štn z chovné stanice „z Bramilu“. Marek ml tehdy nohu v gypsu a po koleno, tak se mu špatn chodilo, ale nechtl si tu slávu nechat ujít. Tentokrát jsem štn nenesla v nárui já, byl to u poádný macek, ujal se toho manel. Ale chlapi, jak známo, nemají moc velkou praxi v nošení malých dtí, drel ho jako pytlík cibule.


Dona si cestou autem ani neublinkl, zato doma pustil kohoutek a hodn dlouhou dobu jsme vachtali v kaluích.


S Carem se docela rychle skamarádili a spávali spolu pod stolem v kuchyni.


Marek ml tehdy jakousi lásku ve Zlín, byl pyšný na štn a chtl se pochlubit. Vymyslel si, e vezme na rande oba psy. Jak to chtl zvládnout, to mi zstalo dodnes utajeno. Manel tehdy rázn zakroil a zakázal mu brát s sebou Dona, kterého jsme mli doma teprve pár dní. Syn tedy naštvan odešel jen s Carem a francouzskou holí.


Dlouho se nevraceli, u byla tma a zaala jsem si dlat starost, kdy zazvonil telefon. Je to za námi u hodn let, ale ta úzkost a strach a zdšení se mi vybavují, jako by to bylo dneska. „…mami, mete pro nás pijet?… jsme na veterin, do Cara vrazilo auto…“.


V následujících dnech to bylo dost zlé, Car byl zcela apatický, bezvládn leel, nechtl pijímat jídlo a já pro slzy ani nevidla, kdy jsem se snaila nalákat ho na všelijaké lahdky. Ze zoufalství jsem ho krmila násilím jako maminka kdysi tu husu v posad.


Asi by byl umel, ale malý Dona ho nenechal na pokoji. Poád do nho šouchal, nedal se odbýt vrením a postupn Cara donutil, aby se zaal hýbat. Ten sice kulhal, ale pece jen jevil zájem o ivot, a kdy se za Donem „rozbhl“, bylo vyhráno.

 


Tehdy jsme také poprvé vidli, co spolu dokáou dlat dva psi. Dona provokoval Cara ke he, dupkal ped ním pedníma nohama naráz, íhal pikrený k zemi a pak vzal do zajeích, kdy se za ním Car rozbhl. Kdy u neml kam zdrhnout, plácl sebou na zem, otoil se na záda všechny tyi nahoru a s rovým jazýkem v koutku tlamky se doslova chechtal. Car se nad ním rozkroil a temn vrel. Stailo však, aby otoil hlavu na stranu a Donánek udlal raf a drel ho za nohu. Ne se Car vzpamatoval, štn sebou mrsklo a u zase pelášilo pry. Vyhráli si pebohat doma i venku a moc se jim to líbilo.


***


Vzpomínkou na náš ivot s prvními psy v rodin – starou u víc ne tyicet let – koním vyprávní o vrných, bez výhrad milujících kamarádech, kteí s námi sdíleli – a poslední dva (Kapi a Jessi) stále ješt sdílejí – trampoty i radosti lovího ivota. Všem se dostalo patiné výchovy a pée. Byli nedílnou ástí rodiny a jejími bdlými ochránci.


***


Jestlie v nebi nejsou psi, chci jít tam, kam šli oni, a zemu.
James Thubrer


Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace a fotokoláe z archívu Marie Zieglerové

Zobrazit všechny lánky autorky



Komente
Posledn koment: 22.12.2014  14:37
 Datum
Jmno
Tma
 22.12.  14:37 Vesuvjana dky
 22.12.  12:23 Von
 22.12.  12:01 janina
 22.12.  05:28 Bobo :-)))