Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vojtìch,
zítra Jiøí.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Umøít dvakrát


Snad by pøedem neškodila malá úvaha o dvou zcela protichùdných a extrémních citech, nenávisti a lásce. Oba dovedou zmìnit èlovìka ve zvíøe. První, ¾e mù¾e jako zvíøe jednat, druhá, ¾e tak mù¾e trpìt. A oba jsou údìlem pouze lidí. Zvíøe se, samozøejmì, jinak ne¾ jako zvíøe chovat nemù¾e, ale nenávidìt a milovat jako my nezná. Jeho city jsou omezeny na to, co mu velí pudy, tedy na pud sebezáchovy a ochranu a péèi o mládì.


U nìkterých pak také vyvolá i jistou náklonnost k druhému zvíøeti, èi k èlovìku. Zcela výjimeèným tvorem je ovšem pes. Nakonec i ten zná nìco jako smutek a ztrátu pána tì¾ce nese. Ale jen u èlovìka to mù¾e dojít tak daleko, ¾e ho láska znièí.


A¾ donedávna jsem si nedovedl pøedstavit, jak mù¾e nìkoho potkat tuplovaná smrt. Tedy z pøísnì medicinského hlediska to snad opravu mo¾né není, ale za okolností, jak jsem je poznal z vyprávìní jednoho z mých dávných spolu¾ákù, se to skuteènì stát mù¾e. Ètìte dál a dáte mi jistì za pravdu!


Potkal jsem ho, èi lépe øeèeno on mì, pøed lety v UniCredit Bank na Pøíkopì. Stál jsem v malé frontì pøed pokladnou, kdy¾ mi nìkdo poklepal na rameno: „Promiòte, nejste pan Ludìk «opka?“


Ohlédl jsem a se a okam¾itì ho poznal – Karla Hrubeše, spolu¾áka z prùmyslovky, kterého jsem naposledy vidìl v kvìtnu 1968 na tøídní schùzce „U Medvídkù“ a po nìm¾ se brzy nato slehla zem. Vyøídili jsme si v bance své vìci a za hodinu u¾ jsme sedìli v té¾e restauraci, která za ta léta zcela zásadnì zmìnila svou image z pøíjemné pra¾ské hospody v internacionální ¾dímaèku hostù, zejména cizincù.


Byl zvìdav na mùj „¾ivota bìh“, a kdy¾ jsem mu pøi obìdì a pivì struènì popsal, co ho zajímalo, vyprávìl zase on. Dovìdìl jsem se, ¾e po emigraci do Rakouska získal místo u jedné velkoobchodní firmy vínem a vypracoval se a¾ na místo øeditele jedné z jejích poboèek. O¾enil se tam v pìtasedmdesátém s hezkou Italkou, ale man¾elství zùstalo bez dìtí. ®ijí spolu š»astnì u¾ pøes tøicet let a bývají støídavì v Brnì ve vile po jeho rodièích, získané v restituci zpìt, nebo v jejich horském hotelu Adlerhorst, v dachsteinských Alpách, který vede jeho švagr Paolo.


Kdy¾ to všechno vyprávìl s jistou nenápadnou pýchou na své š»astné man¾elství a èeho v ¾ivotì dosáhl, hledìl jsem na jeho záøící oèi a tváø a v duchu mu to ze srdce pøál. Pamatuji si, jak jeho rodièe byli za komunizmu na indexu, proto¾e jeho otec mìl malou obchodní firmu a navíc se pøed rokem 1948 politicky anga¾oval v národnì socialistické stranì. Byli na tom jako rodina dost bídnì, spoleèensky i finanènì.


Posedìli jsme si v dru¾ném rozhovoru témìø do tmy a pøi rozchodu si vymìnili adresy a telefony, slíbili sejít se i jako rodiny. Samozøejmì, ¾e z jeho strany nechybìlo ani pozvání do jejich alpského sídla.


* * *


Ten rok ale u¾ k setkání nedošlo a dokonce ani plánované Pra¾ské jaro 2006 nám nevyšlo. Vstupenky jsem opatøil, ale nakonec jsem ty jejich musel prodat, proto¾e Karel nemohl pro jakousi naléhavou zále¾itost v Londýnì pøijet a paní Julie se omluvila, proto¾e
„bez svého Karlicka by nemìla z té krásy ¾ádný po¾itek“.


Na podzim jsem obstaral vstupenky do Národního na Louskáèka s baletním souborem moskevského Velkého divadla a zajistil pro Karla a Julii ubytování, a tak jsme se všichni poznali. Paní Julie byla velice hezká, elegantní a pøíjemná dáma havraních, jen lehce støíbrem prokvetlých vlasù a modrých oèí (vzácná kombinace prvkù krásy, kvùli nim¾ padají mu¾i jako ku¾elky pøi bowlingu, ani¾ je tøeba vrhat kouli), a Karel, ve své vìku stále smart a velmi zábavný. Oba se témìø po celou dobu, kdy jsme po krásném zá¾itku v divadle sedìli v hotelové restauraci pøi dobré veèeøi, dr¾eli za ruce.


To na mou ¾enu Lenku velice zapùsobilo (…vidíš, jak se mají rádi a nestydí se za to!). Mnì to naopak pøipadalo v jejich vìku ponìkud pøehnané, ale pak jsem si všiml, ¾e iniciátorem je hlavnì jeho paní a pøipisoval jsem to domnìlé italské romantice, snad ¾e v nìm vidìla svého Romea. Byl to velice milý a pøíjemný veèer, a kdy¾ jsme se louèili, bylo jasnì dohodnuto, ¾e na jaøe se sejdeme v Hallstattu, kde mají malou vilu. Jen¾e èlovìk míní a osud mìní!


Pøešla ten rok dost tuhá zima, po ní první jarní den a zaèátek dubna se promìnil v nebývale teplé jaro. Slunce høálo a v Lence vzbudilo naléhavou otázku, co si na sebe poøídí k návštìvì v Adlerhorstu, kdy¾ jednoho rána byla mezi obvyklou poštou velká tuhá obálka s èerným okrajem a rakouskou známkou. Otevøel jsem ji a nevìøil svým oèím. Vypadlo z ní luxusnì provedené parte s èerným køí¾em, nìjakým veršem od Goetheho a hlavnì s neuvìøitelným jménem Giulia Gianna Brassini- Hrubesch.


Podal jsem tu kartu Lence a oba jsme èetli jen obvyklý text a kdy a kde se koná pohøeb. Jinak nebyla pøilo¾ena ani øádka. Byl to šok, proto¾e ještì pøed dvìma týdny jsem s Karlem mluvil pøes skype. Byli oba v Brnì a nepadla ¾ádná zmínka o nìjakých problémech, a tak jsem obratem poslal mailem kondolenci v oèekávání odpovìdi. Ta došla a¾ o den pozdìji od Paola a obsahovala jen krátkou zprávu o srdeèním infarktu a slib, ¾e Karel se ozve pozdìji.


Nu, ten den u¾ to nebylo, ale nazítøí ráno od nìho došel e- mail: „Stalo se to zcela náhle doma pøi veèeøi, a aèkoli byla za dvacet minut v nemocnici, po hodinì tam zemøela. Jsem z toho na dnì, úplnì znièen. Nevím, jak to pøe¾ít, nejsem schopen cokoliv dìlat. Ani Vás nezvu na pohøeb, jistì jste si všimli, ¾e bude v Brescii, kde ¾ije její rodina a ona bude ulo¾ena do rodinné hrobky. Já nebudu ¾ádný spoleèník, sotva se udr¾ím na nohou, a tak byste zbyteènì vá¾ili dalekou cestu. Ozvu se Vám, a¾ budu moct! Prosím vìnujte Julince tichou vzpomínku a mnì dr¾te palce, a» ty nejhorší dny pøe¾iji, Karel.“


Nepsali jsme mu ani nevolali, jen èekali, a¾ se ozve sám. Zavolal a¾ témìø po dvou mìsících, ¾e je v Praze. a za hodinu u¾ jsme ho vítali u nás. Pøedpokládali jsme sice, ¾e nebude tak svì¾í jako loni, ale kdy¾ jsem otevøel dveøe, zdálo se mi první dvì sekundy, ¾e si nìkdo spletl adresu. Hubený, propadlých tváøí, s vpadlýma oèima a celý v èerném byl jen stínem toho elegána pøi našem prvním a také posledním spoleèném setkáním.


Jen¾e kdy¾ jsme po veèeøi usedli ke kávì a pøes dvì hodiny strnule naslouchali Karlovu vyprávìní, pochopili jsme. Poznali jsme neuvìøitelný pøíbìh èlovìka, jemu¾ se po ztrátì milované ¾eny promìnil ¾ivot v psychická muka pod troskami více ne¾ tøiceti let štìstí a lásky. Kdy¾ jeho tichý, smutný hlas ztichl, nebyl nikdo z nás schopen nalézt pro toho neš»astníka jediné pøesvìdèivé a úèinné slovo útìchy.


„Ne, prosím, neøíkejte nic“, zašeptal, kdy¾ vstával od stolu, „mnì staèí, ¾e jste mne trpìlivì vyslechli a snad se mnou i cítíte. Potøeboval jsem to nìkomu øíct a teï mám v duši prázdno, jsem dutý jak starý vykotlaný dub, prázdný sud od vína, které pohltila stoka. Jsem mrtvý, pøátelé, jen tìlo se ještì setrvaèností hýbe a a¾ umøu podruhé, zastaví se i ono, totálnì a „na furt“, jak kdysi øekl pan Sovák.“


Oblékl si kabát, podìkoval, podal mi ruku, Lenku políbil na tváø a vyšli jsme k mé Škodovce, abych ho dovezl do hotelu
„na poslední noc v Èesku“.


„Proè poslední, Karlíku,“, pokusil jsem se o optimizmus“, ty u¾ se sem nechceš vrátit?“


„Nejen sem, kamaráde, u¾ nikam!. Vily v Brnì jsem se zbavil a Adlerhorst dostal Paolo a oba jeho bratøi. Nemám ani tady, ani v Rakousku nic, tak jako jsem nemìl, kdy¾ jsem tuhle malou zemi pøed vìky opouštìl.“


Nakonec, bylo to hodnì po pùlnoci, jsem odjí¾dìl od hotelu s neblahým pocitem, ¾e u¾ se nikdy neuvidíme. A tušení mne nezklamalo. U¾ za tøi týdny došel z Hallstattu dopis,
…dass Herr Hrubesch am 20. d. M. zu Hause, im Kreise seiner Familie gestorben ist, was Ihnen, auf Grund seines Wunsches, hiemit mittgeteilt wird. Paolo Brassini.*)


Tak¾e u¾ ¾ádné parte, ¾ádné pozvání na pohøeb, pouze to necitelnì struèné a úøedním tónem sdìlené oznámení, ¾e zemøel. A jen my jsme vìdìli, ¾e to bylo u¾ podruhé a tentokrát opravdu
„na furt“.


Jen¾e ten pøíbìh ještì není u konce! Tedy on samotný u¾ dávno ano, ale moje vyprávìní ne, proto¾e v nìm nemù¾e chybìt nále¾itá pointa, pøíèina psychického i fyzického zániku jed-noho dobrého èlovìka.


*) …. ¾e pan Hrubeš zemøel 20. t.m. doma, v kruhu své rodiny, co¾ se Vám na základì jeho pøání tímto sdìluje, Paolo.


* * *


Umøít podruhé


Tak¾e ètìte, jako by to bylo ze zvukového záznamu:


„Dovolte, prosím“, zaèal pøítel, „abych vynechal trýznivé líèení toho, co a jak se stalo, to znáte u¾ z mého dopisu. Kdy¾ jsme bleskovì dovezli Julii do nemocnice, èekali s Paolem a Hansem na chodbì asi pùl hodiny, pøišel pøímo ze sálu lékaø a oznámil, ¾e je konec, její srdce nevydr¾elo.


Dovolili nám ji ještì vidìt, byl to šok, ale teprve doma se mi zjevil ten fakt jejího odchodu ve své plné a strašné síle. Nemilosrdná rána pøišla tak náhle a neèekanì, ¾e jsem byl naprosto neschopen cokoliv udìlat. Všechno potøebné zaøídili švagr Paolo spolu s Dr. Hansem Freibergem, naším rodinný lékaøem a pøítelem. Teprve za týden po pohøbu jsem se trochu vzpamatoval a mohl se vìnovat práci, která mi pøinášela alespoò na chvíli psychickou úlevu a smíøení s osudem. Jen¾e ne na dlouho.


Potøeboval jsem k dìdickému øízení jakési doklady a údaje, které ve spoleèné rodinné dokumentaci nebyly, a tak mne napadlo podívat se po nich v Julèinì pracovnì. Nebyl jsem tam celá léta, vzájemnì jsme respektovali svá soukromí, ale teï jsem musel, nerad a v duchu s omluvou, tu zásadu porušit. Jen¾e ve skøíni nebylo nic a velký stùl byl zamèen. U¾ jsem to chtìl vzdát, kdy¾ jsem si vzpomnìl na svazek drobných klíèkù z její kabelky, které se nikam nehodily. Vrátil jsem se pro nì do lo¾nice a jedním z nich stùl odemkl. Otevøel se pøede mnou jako ten pohádkový Sezam, jen¾e v nìm nebyl poklad, ale „klubko jedovatých hadù“.


Tady se Karel na pùl minuty odmlèel, obrátil se ke stolu za sebou a pomalu vypil sklenici minerálky. Otøel si ústa a myslím, ¾e i oèi kleenexem a pokraèoval.


„To, co jsem potøeboval, tam nebylo, ale zato nìco, co jsem nehledal a co si to našlo mne! Balíèek dopisù svázaných zlatou stu¾kou, desky s desítkami listù lyrických básní a svazek not s vìnováním “Julii za její vìrnou a inspirující lásku“, Na ka¾dé té stránce veršù byla nìjaká milostná poznámka, èi výlev citù „drahé Julii“a monogram H. F. Neèetl jsem je všechny, jen namátkou dva tøi, ale jeden, s adresou Mr. Hans Freiberg, M.D., Continental Hotel, New Heaven, Conn., USA mne upoutal tím, ¾e byl US-poštou vrácen jako nedoruèitelný.


Otevøel jsem ho, pøeèetl a další u¾ otvírat nemusel. Jeho obsah byl kvintesencí vztahu Hanse a Julie za celých tìch tøicet let. Z nìkolika dopisù, které si vymìòovali, kdy¾ Hans pøednášel na rùzných univerzitách Evropy i USA vyplynulo, ¾e se poznali dva roky po naší svatbì, kdy¾ se Julie s nìjakými ¾enskými potí¾emi léèila v krajské klinice a jejím ošetøujícím lékaøem byl o tøi roky starší Hans. Byl tehdy u¾ dva roky vdovcem, jeho ¾ena zahynula pøi známé lavinové katastrofì ve Francouzských Alpách a oba se do sebe na první pohled hluboce zamilovali.


Chvíli se tomu bránili, ale nakonec propadli omamnému kouzlu tajné lásky nadobro. Hans na Julii dlouho naléhal, aby se rozvedla, ale narazil v¾dy na její nepochopitelný odpor. A právì tento nedoruèený dopis vydal koncentrované svìdectví o našem man¾elském trojúhelníku, uvìznil mne v krychli ledu jako diluviální hmyz v kousku jantaru, aby mne nakonec i zabil. Poslechnìte si jeho nejpodstatnìjší èást,“ rozlo¾il drobným písmem popsaný aršík a èetl rovnou èesky:


„Mein teuerster Hans, (vynechávám poèáteèní vìty a další balast a pøecházím na tøetí odstavec) …. prosím, nenaléhej na mne stále s tím rozvodem. Øekla jsem Ti pøece u¾ nìkolikrát, ¾e Karla opustit nechci a nemohu. Vysvobodil mne z neutìšeného prostøedí naší rodiny, dal mi krásný ¾ivot a nesmírnì mne miluje. Vím, ¾e to nerad slyšíš, ale jeho láska je opravdová a upøímná stejnì tak jako naše a právì proto ho nemohu zklamat. Nemiluji ho, ale cítím s ním. Nepøe¾il by to, vìø mi! A na ten šílený nápad s dítìtem zapomeò. Víš, ¾es ho pøesvìdèil, ¾e neplodný je on a ne já. ®ádné zázraèné léèbì by neuvìøil a já u¾ ve svém vìku také rodit nechci.


Buïme vdìèni pøíznivé dobì a va¾me si ka¾dé chvilky, kdy jsme spolu. Navíc dobøe víš, ¾e to nejsou jen chvilky, ale ¾e kdy¾ je Karel na cestách, celé dny. Máme štìstí, ¾e nám Paolo pomáhá a Karel ve své dùvìøivosti celá ta léta poøád nic netuší.


Pokud se, jak píšeš, vrátíš u¾ v bøeznu, pojeï s námi zaèátkem dubna na pár dní do Švédska. Karel tam bude dva týdny zaøizovat novou poboèku v Uppsale a Ty tam mù¾eš být tøeba týden také. Víš, ¾e on Tì z nièeho nepodezøívá, pova¾uje Tì za rodinného pøítele a bude rád, ¾e se mi vìnuješ, kdy¾ on nemá èas.“


Doèetl a nalil si tøesoucí se rukou sklenku Mattonky: „Kristepane, jak já ji miloval. Byla mi vším, nikoho jiného jsem na tomhle všivém svìtì nemìl, ne¾ ji, jedinou a drahou Julii, støedobod a cíl mého ¾ivota. Vše, co jsem dìlal, dìlal jsem pro ni a tìšil se z její radosti, vdìku a lásky, v ni¾ jsem vìøil.


Ale pøes to, co teï musím vytrpìt, miluji Julii dál, i kdy¾ u¾ není a jsem jí vdìèný, ¾e aè mne celá ta léta klamala s mým pøítelem, pøesto mne neopustila a nechala ¾ít v té krásné iluzi a¾ do svého nedobrovolného odchodu a tohoto hoøkého konce. Závidím vám, pøátelé, a zároveò ze srdce pøeji vaši vzájemnou a èistou lásku bez pøedstírání a falešného štìstí!“.


Zmlkl a nastalo dlouhé ticho rušené jen vzteklým bzukotem vosy uvízlé mezi køídly okna. Nevydr¾el jsem to: „Karle, je nám to moc líto, ale co k tomu mù¾eme …“


Zvedl jen ruku: „Ne, prosím, neøíkejte nic!“, zašeptal a vstal od stolu.


A dál u¾ to znáte, tak¾e k tomu není co dodat. Jen si kladu otázku, co je lepší, zda odhalená, poznaná nevìra, i kdy¾ snad zalo¾ená na opravdové lásce (zpravidla u ¾en), nebo peèlivì utajovaná, by» vedená snahou neublí¾it podvádìnému man¾elovi. Která z nich by mu asi byla bývala milejší? Jistì se shodneme na tom, ¾e ¾ádná, ale jsme lidé chybující a èasto zpùsobíme, ¾e za naše høíchy zaplatí draze nìkdo jiný a nevinný.


U mne ten pøíbìh tehdy vyvolal jakýsi complex suspecti, tak¾e jsem se ještì dlouho, dlouho nemohl podívat na ¾ádnu mladou ¾enu, ani¾ bych si ji v duchu nepøedstavil vášnivì milující jednoho a „vìrnì a oddanì“ ¾ijící s jiným.


Ludìk «opka

* * *
Ilustrace © Olga Janíèková

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 21.11.2013  06:12
 Datum
Jméno
Téma
 21.11.  06:12 Bobo :-(((
 20.11.  21:43 Bibi
 20.11.  12:31 Blanka K. Zemøít láskou
 20.11.  09:38 janina