Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Darina,
ztra Berta.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi popisujeme djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat.


Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.


Do jedné vzpomínky se te s námi peneste...

 

Taková jsem byla já!


V uritém úseku ivota lovk intenzivn ije pouze pítomností - studuje, pracuje, zaloí rodinu, pijdou dti, ranec starostí je den ze dne vtší a tší. Není as na vzpomínání, všechnu energii spotebuje pítomnost. Ale v plynoucím ase se najednou pistihnete, e se zanou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ješt nenastal ten pravý as na vzpomínání, to a dti opustí rodinné hnízdo, aby si konen zaaly ít svj opravdový dosplý ivot. Pak teprve máte as pevn zachytit záblesk vzpomínky a zanete rozplétat klubíko do souvislejších obraz. Nabízím laskavým tenám SeniorTipu nkolik nahlédnutí do mého dobrodruného dtství.


Z nudy hurááá na stechu


Bývaly dny, kdy naši rodie ve stavu nejvyššího rozhoení vyhlásili domácí vzení. Pane jo, to byla nkdy poádná nuda! Hlavn kdy na obloze nebyl ani jeden mráek, za který by se sluníko mohlo schovat, a stapaté dtské hlavy byly plné letních pedstav o brouzdání se prohátou vodou „na ostrvkách“ a skákání po rozpálených kamenech uprosted brodu.


Ale vrátím se k domácímu vzení.


Tehdy jsme je mli s bratránkem Jirkou ve stejný den. Sedli jsme jako u tolikrát na rozpálených fošnách, která na dvoe zakrývala hnojník, a pemýšleli, co podnikneme, abychom pi tom neporušili nejnovjší rodiovský píkaz. Poslední výprask nás ješt nepebolel a navíc na nás bylo vidt nejen z naší kuchyn, ale i z krejovské dílny strýce Aloise. Pesunuli jsme se po píkrých schodech na naši zahradu do stínu košaté jablon. Odtud se dalo vylézt na stechu klny, která dost píke spadala do dvora. Co takhle opatrn se doplíit po hebeni a ke komínu, odkud bylo vidt do ulice?! To bylo velké pokušení! Vdy jsme tuhle cestu podnikli mockrát a bylo to bezvadné! Vidli jsme odtud, kdo chodí po chodníku, a na protivnou paní Pimparovou, která na nás chodila alovat, jsme házeli kousky mechu a drobeky stešních tašek, které u svoje nejlepší asy mly za sebou a o kterých tatínek as od asu íkal, e je budeme muset vymnit, jen co na n zbudou peníze.


Od nápadu k jeho uskutenní jsme nikdy nemli daleko. První lezl Jirka. Ml na to právo, byl starší, byl vtší a byl statenjší. A to všechno dohromady bylo zase moje štstí. Vyškrábat se za ním na heben nedalo tolik práce, protoe mne napl vytáhl za ruku, a pak jsme lezli pkn po tyech, aby nás tak moc nebylo zespodu vidt. Velice nám na tom záleelo, moc dobe jsme vdli, e tohle dobrodruství máme co nejpísnji zakázáno. A tak postupujeme jako píalky, kdy mi najednou uklouzne noha a já se nezadriteln sunu po steše k hlubin dvorku…ááá…pomóóóc!!! Jirkóóó!!! Byl duchapítomný, natáhl prost levou nohu a já se ješt staila chytit. Jene jsem taky nco váila a Jirku jsem pomalu stahovala za sebou dol po starých, mechem porostlých taškách. Drel se keovit u jen koneky prst za heben stechy a já obma nohama visela pes okapovou rýnu. Nevím jak, ale podailo se mi zachytit se jedním kolenem za okap a to u jsme mli vyhráno. Kdy se mi podailo získat oporu i pro druhé koleno, zaala sice rýna povolovat, jene jsem staila udlat krek a ješt jeden. A v té chvíli povolily tašky pod mýma nohama! Ds! Propadla jsem se a do plky stehen a nemla jsem vbec as myslet na odené nohy, protoe se kolem zaal linout neuvitelný smrad. To prost nebyl zápach, to byl skuten smrad, jaký jsme ješt nezaili, i kdy jsme jako dti venkova byli zvyklí na ledacos.


Nebudu dál napínat. Propadla jsem se do dobe utajeného slepiího hnízda. Maminka si stovávala, e ty naše slepice málo nesou a nkolikrát pinutila tatínka, aby prolezl pdu a zjistil, kam zanášejí. Te jsem v tom hnízd stála já. Bh ví, jak dlouho tam ty potvory slepice chodily snášet, protoe kdy jsme odebrali nkolik vrstev nerozbitých vajec, poád mi ten zbytek sahal vysoko nad kotníky. Vajec byl vrchovatý vandlík a ten nebyl ledajaký! Vešlo se do nho dobrých dvacet litr vody. Byl to na nás pohled, kdy jsme opatrn kráeli po schodech s tkým vandlíkem, já nohy obalené smradlavými záprtky a zbytky skoápek! Copak my, nám u ten smrad ani nepišel, u jsme si zvykli, ale rodiovstvo padalo do mdlob. Nahnali nás pod pumpu na dvoe a tam mi Jirka kamarád pumpoval ledovou vodu na odené, vajenými zbytky okrášlené nohy. To byl další z mála pípad, kdy jsme vyvázli bez výprasku. Asi byli rodie rádi, e náš nedobrovolný pokus o sebevradu pinesl rodin uitek. Asi…


***


Dkuji ti tatínku!


S tmi schody do naší zahrady mám spojenu ješt další vzpomínku, docela nepíjemnou. Bylo to v zim, kdy mne maminka poslala pro pár polínek uskladnných na zahrad u stny klny. Schody byly píkré a úzké, sníh na nich ušlapaný. Nahoru to šlo skoro po tyech, ale jak se dostanu dol? Polínek plnou náru, pod nohy jsem si nevidla, tak nebylo divu, e mi podklouzly hned na druhém schodu.


Polínka se rozletla po dvoe jako vystelená a já jela po zádech jako blesk. Vypadalo to nejspíš legran, protoe za oknem strejdovy dílny jsem vidla pár rozesmátých tváí, jene mn do smíchu nebylo. Jak jsem sebou uchla o schodek, vyrazila jsem si dech a zstala bezmocn leet. Ten pocit, kdy se nemete nadechnout a nikdo vám nepome, byl hrozný. Naštstí mne krom škodolibého obecenstva vidl taky mj tatínek. Kdy m zvedl ze zem, zatepal se mnou a buchl do zad. Kdy jsem se zase mohla nadechnout, rozplakala jsem se úlevou a vdností a v té chvíli jsem mu odpustila všechny výprasky, kterými mne kdy obdail.


Dkuji ti, tatínku, es tehdy ješt sedával u kuchyského okna na verpánku a ml mne rád natolik, abys odhodil rozdlanou práci a utíkal mi na pomoc.
Dkuji ti, es mne, ješt malikou školaku, vezl na kole a do kopeka jsi ani neslezl, jen abych nepišla do školy pozd.
Dkuji ti, e jsi mne na sákách odvezl do tyi kilometry vzdálené ivanické nemocnice, kdy jsem se z bruslení vrátila se zlomenou ruikou.
Dkuji za copánky, do kterých jsi mi kadé ráno zaplétal ervené mašliky.
Dkuji ti za všechno a moc mne mrzí, e ti to u nemohu íct. Vím však, e se spolu zase setkáme.


Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny lánky autorky



Komente
Posledn koment: 30.10.2013  08:37
 Datum
Jmno
Tma
 30.10.  08:37 Vesuvanka dky
 30.10.  06:08 Bobo :-)))
 28.10.  17:57 imra