Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Jiøí,
zítra Marek.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Haló, pane, nevíte, jak se to øekne nìmecky?

 

Dlouhá léta jsem pracovala jako tlumoèník-pøekladatel ve velkém strojírenském podniku, který exportoval své výrobky hlavnì do nìmecky mluvících zemí a pota¾mo do celého svìta. Tlumoèník-pøekladatel. Zní to hezky a honosnì, ¾e jo. Ale za pozlátkem se skrývá tvrdá døina, pracovní doba èasto pøesahující normál, vysoké profesní a odborné nároky a také nìco, co se nikde neuèí. Takt a cit, pøíjemný vzhled a odpovídající vystupování, umìní jednat s lidmi a dobrá reprezentace firmy. Tlumoèník se nesmí nechat strhnout k tomu, aby do jednání zavádìl své vlastní názory èi emoce, kterým se v urèitých situacích nikdo neubrání. Musí zùstat v¾dy nad vìcí a vykonávat pouze funkci pohotového, spolehlivého a pøesného prostøedníka mezi obchodními partnery. Také jeho znalosti musí být velkého rozsahu, proto¾e nejsou jenom obchodní jednání. A to se potom povídá o všem mo¾ném, tlumoèníkovy hlasivky dostanou poøádnì zabrat a pusa ho od mluvení bolí ještì dva dny. Pøesto je to krásné povolání, které mi skuteènì hodnì dalo. Díky nìmu jsem poznala hodnì lidí a kus svìta, ale také mi pøipravilo spoustu nevšedních zá¾itkù, lépe øeèeno trapasù. Do nìkterých jsem spadla rovnýma nohama a zcela nevinnì, jiné jsem si zpùsobila sama.


Zaèala jsem opravdu dobøe. Firma zahajovala nový výrobní program a bylo potøeba nakoupit základní surovinu, hliník. Rozumí se, ¾e za co nejlepších finanèních i dodacích podmínek. Za tím úèelem pøijel nakvap do Èech obchodní partner z Rakouska. Na rezervování privátního salonku nebyl èas, vzali jsme zavdìk jednou nóbl restaurací, v ní¾ probíhal bì¾ný provoz. Obsluhující personál však udìlal, co bylo v jeho silách a pøipravil pro nás bohatì prostøený kulatý stùl, v jeho¾ støedu trùnila ohromná kytice èerstvì naøezaných kvìtin. Toto je velice dùle¾itý moment ka¾dého jednání a všichni dobøí obchodníci to vìdí. Náš pan øeditel to vìdìl také a nic nenechal náhodì. Po úvodním pozdravení a pøedstavení se slavnostnì zasedlo, pøièem¾ já, jako jediná ¾ena mezi šesti mu¾i, zaujímala výsadní postavení. Pøipravili mi jako první ¾idli k usednutí a chovali se ke mnì jako k opravdové dámì, co¾ je v tìchto kruzích bì¾né. Pochopitelnì jsme vzbudili zájem a zvìdavost ostatních hostù, ale to mi bylo jedno. Plnì jsem se soustøedila na tlumoèení probíhajícího jednání a na pohoštìní, které bylo velmi dobré a bohaté. Inu, Èeši se sna¾ili. Moc èasu nebylo, jednalo se i pøi jídle, a tak byla moje pusa neustále zamìstnána. Jenom mi poøád vadila ta velká kytka uprostøed stolu. Musela jsem se všelijak kroutit a naklánìt, abych vidìla na mluvícího na druhé stranì. Ono se mi tak toti¾ lépe tlumoèilo. A tu mi najednou vypovìdìla operovaná ruka slu¾bu a vidlièka i s nabraným kouskem masa se s øinèením porouèela k zemi. Bylo to slyšet po celé restauraci, proto¾e ostatní hosté zachovávali uctivé ticho, aby jim náhodou nic neuteklo.


“No, to jsem tomu dala! To zas bude ostuda. Co teï?“ blesklo mi hlavou. „Shýbat se nebudu, to by bylo ještì horší. Tak to kopnu pod toho Rakušáka, a» vypadá jako neotesanec on.“


U stolu mé vypadnutí z bontonu všichni vidìli, ale dìlali, jako by se vùbec nic nestalo. Hledala jsem nohou pod stolem ztracenou vidlièku a maso, abych uskuteènila svùj zámìr. Jen¾e jsem se poøád nemohla nìjak trefit. Tak jsem nohou pod stolem šátrala a šátrala, a¾ jsem koneènì na ní narazila. Ale co to? Ta potvora vidlièka zùstávala navzdory mým opakovaným, mírným kopancùm poøád na stejném místì a ne a ne se pohnout. A navíc vydávala pøíjemné teplo, co¾ støíbro neumí. A zase byl malér na svìtì! Místo do vidlièky jsem se trefovala do nohy našeho rakouského obchodního partnera! Ten vypadl ze své role chladného poètáøe, nevìøícnì se na mì podíval a najednou se zaèal významnì usmívat, ani¾ by svou nohou pod stolem uhnul. Dokonce na mì úplnì lidsky mrknul. Pro jistotu jsem také zùstala v klidu a zaèala se na nìj zrovna tak mile usmívat. Obchodní jednání se z dùvodù, které jsme znali jen my dva, zastavilo, èísla s plánovaným ziskem zùstala jenom v poèítaèi a najednou zavládla zcela jiná atmosféra. Ostatní pánové zmìnu rovnì¾ zaznamenali. Nejprve po sobì zmatenì koukli a potom se zaèali ze zdvoøilosti usmívat také. Prostì idyla, která by patøila spíš nìkam na dovolenou. Ale bylo tøeba nìco udìlat, ne¾ to všechno praskne. Tak jsem na prostøené tabuli klidnì sáhla po jiné vidlièce, abych byla co nejménì nápadná a v duchu si øíkala:


„Je to dobré, pøece jenom má ten Rakušák vychování. To je vidìt západ.“


Pravda, pan Hacker vychování mìl. Ovšem ne tak èíšník, který stál na druhé stranì sálu a všechno vidìl a slyšel. Ten tedy ¾ádné vychování rozhodnì nemìl.

 


Rozbìhl se ke mnì s hlasitým ujiš»ováním, které rovnì¾ slyšela celá restaurace.
“To nic, madam, to se stane. Já vám ihned pøinesu nový pøíbor a ze zemì to sebereme!“


Vdìku se za svou ochotu a úslu¾nost nedoèkal. U stolu narazil na ledové mlèení a já bych ho nejradìji vidìla hodnì, hodnì daleko. Tøeba nìkde na Sibiøi anebo dva metry pod zemí. Naštìstí bylo to nejdùle¾itìjší ji¾ dojednáno, tak¾e jsme se u¾ dlouho nezdr¾eli. Ovšem je tøeba øíci, ¾e tento trapas nemìl ¾ádný neblahý úèinek na dohodnutý obchod a nastartoval dlouhodobou, dobrou spolupráci. A s panem Hackerem jsme si potom ještì léta posílali novoroèní blahopøání.
Èasem jsem zaèala jezdit hodnì do Nìmecka a poznala, ¾e jsou to lidi jako my. Pøi první cestì do zahranièí jsem však byla jako v Jiøíkovì vidìní. Všude poøádek, upravenost, kvìtinová výzdoba, lidé se pøátelsky zdravili a usmívali se na sebe. A kdy¾ nìkdo opravoval nebo stavìl dùm, nechal klidnì stavební materiál na chodníku, vùbec se nezatì¾oval uklidit ho alespoò za vrata. A svìte div se! Materiál zùstal na svém místì, nikdo si ho ani nevšiml. Berte však, prosím, v úvahu, ¾e se svým vyprávìním vracím pomalu o dvacet let zpìt a od té doby se pomìry u nás v lecèem hodnì zmìnily.


Èasto si vzpomenu, jak jsme jednou po pracovním jednání sedìli v útulné bavorské restauraci s našimi obchodními partnery. Doplòoval je jeden nenápadný, starší pán. Do hovoru se pøíliš nezapojoval, spíše jenom poslouchal. Kdy¾ u¾ nìco øekl, bylo to vìcné a správné a on sám mìl o všem ú¾asný pøehled. Svým projevem budil velmi pøíjemný dojem, který ještì podpoøil tím, ¾e se èasto usmíval. Jen oèi neladily s jeho vìkem, zùstaly mladé a plné ¾ivota. A¾ skoro na konci veèeøe, po projednání všeho potøebného, padla ze strany Èechù otázka, jaké ¾e profese pán je. Obchodníkem nebyl, to bychom u¾ poznali.


On se jenom usmál a skromnì prohlásil: „Víte, já jsem tady jenom náhodou a opravdu nejsem obchodník. Jsem tajemníkem UNESCA a teï jsem doma na dovolené. Chtìl jsem se s vámi také setkat, a proto jsem vyu¾il svých pøátel. Doufám, ¾e se nezlobíte, já sám jsem vás velice rád poznal.“

Nikdo z èeské strany by neøekl, ¾e sedí u stolu s tak významným èlovìkem. Po chvilce pøekvapení poprosila èeská strana, jestli by nám nemohl øíci nìco ze svého povolání.


„Rád, ale bych vás nezdr¾oval anebo snad dokonce nenudil“, odpovìdìl skromnì a opìt se usmál se na všechny pøítomné.


Nakonec se pøece jenom rozpovídal. Jeho vyprávìní bylo tak zajímavé a poutavé, ¾e jsme všichni jenom poslouchali a doèista zapomnìli na èas. Byl to moc hezký veèer, který jenom potvrdil, ¾e inteligentní lidé bývají skromní, nenápadní a je radost s nimi pobýt.


Hana Štainerová

***
Fotokolá¾e z archívu Marie Zieglerové

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 18.10.2013  16:50
 Datum
Jméno
Téma
 18.10.  16:50 ferbl
 18.10.  15:22 Ivo
 18.10.  14:57 janina
 18.10.  09:31 Hana
 18.10.  09:05 KarlaA