Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Nikola,
ztra Albert.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi popisujeme djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat. Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.


Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.


erd


Domov mého dtství – to byly Trojanovice na Valašsku. A nkde uprosted té rozsáhlé ddiny, rozloené pod vncem hor od Javorníka a po Noíí, pesn pod památným Radhoštm stály a dodnes stojí i kdy v jiné podob dv chalupy. Jedna vtší, ke které patil chlév, stodola a klnika na díví – ta patila staíkovi a staence. Od naší malé chaloupky, postavené na bývalém sklep a nemající ani jeden roh pravoúhlý, protoe tatínek jako malý chlapec chodíval kadý den dlníkm pro ejdlík koalky k Viktorovi, ji dlil obdélník vyštorcovaný kamenem napí a kousek travnatého dvora, proatý chodníkem od chalupy k chalup. Po jedné stran dvora vedl veejný chodník, tak zvaná vydrená cesta. Bylo to spojení chalup, které stály ješt za námi a bylo jich dost a jedné ad podél cesty se íkalo Karlovice, s hlavní cestou, je spojovala Frenštát s Ráztokou. Chodník vedoucí skoro naším dvorem byl obrazem drunosti. Kadý kolemjdoucí nejene pozdravil toho, kdo byl práv na dvoe, ale hlavn pi cest dom povaoval za samozejmé prohodit se sousedem i nkolik slov.


Dvr ze strany Radhošt uzavírala veliká klna s klnikou k ní tsn pilepenou. Dominantou byly ti staleté lípy, z nich jedna byla dutá. Tomuto seskupení odpovídaly osamlé statky, které jsem vidla na severu v Norsku a ve Švédsku. Neme to mít samozejm ádnou souvislost, ale psobily na m úpln stejn, jen s jedním rozdílem, nikdy jsem tam nevidla erd ani ploty…


Malý prostor našeho dvora byl toti z jedné strany lemován v pli zlomeným lakovým plotem, kolem nho vedl práv ten vydrený chodník. Z obou stran navazovaly na plot erd. Tak byla od dvora oddlená louka, která byla osázená ovocnými stromy. V mém mládí u byly pkn staré a moc nerodily. Mezi naší chalupou a klnikou, byly snad jenom dva ti metry, i tam byl pltek. Za plotem byla louka a nkolik starých hrušní – rodily drobounké kulaté hrušky, kterým se íkalo tvarky a sušily se na výborné koláe hrušáky, protoe byly moc sladké. Kolem klny se chodívalo ke studni pro vodu. Studna byla u v louce a také k ní vedl chodníek z obou stran ohrazený erdmi. Prostor k dtským hrám byl obehnán plotem, chalupami, klnami i erdmi. Stailo však jen trochu dtsky zaskotait na dvoe a u na nás staíek kieli: „Tahnit na pihon!“…

Skuten tak píke to znlo aspo dtským uším. íkávalo se, e naši staíek nemají rádi dti. Vyrostli jako jedináek, co bylo tenkrát zcela výjimené a to se zejm podepsalo i na jejich povaze. A tak jsme utíkali na píhon. Práv tam konily poslední erd. Bylo to místo, kde se pihánly a otáely krávy, kdy se obdlávalo pole. Nedávno se mi piznal mladší bratr, který u vyrstal bez erdí, e ani neví, kde ten píhon byl.

Za píhonem zaínala hráz kamení, která se rok od roku zvtšovala a byla pirozenými hranicemi mezi jednotlivými pasekami. Jednou kluky od ttky Veruny popadla podnikatelská váše, sehnali nkde drti kamení a bhem jednoho léta za velikánského kraválu skoro všechny hráze zmizely. Od té doby u nikdy nenarostly do pvodního objemu, protoe kámen se tam díve ukládal po staletí, (kadé jaro jsme se museli plazit po loukách a do devných bedýnek sbírat kameny, které se tam vdycky pes zimu namnoily) a pozdjší hospodá JZD u kameny z polí nevybíral.

Píhon byl místem jako by stvoeným k dtským hrám, ale my jsme se tam vdycky cítili jako vyhnanci.


Sotva zmizeli staíek z dohledu, vyuívali jsme erd jako tlocviné náadí. O škrábance nebyla nikdy nouze, protoe nemly hladkost hrazdy. Ale cviilo se na nich parádn a do té doby, ne na moji sestru Jindru er spadla. Kdykoliv pozdji jsem mla chu cviit, vdycky se mi vybavila Jindra, jak s napuchlými rty pije pes slámku.


Vidím všechny erd, které omezovaly naši dtskou svobodu v tom nekoneném prostoru, který kolem našich chalup byl, vidím staíka, jak na nás kií, kdykoliv naše dtská noha šlápla mimo er, i to je pravda, e jsme to asto dlávali schváln a dnes to chápu jinak. Opatrovali kadý kousíek trávy. Ve chlév byl dobytek a luk bylo málo. Na trávu se muselo chodit do hory kadý den, od jara do podzimu. A naši staíek byli dobrým hospodáem, jen si myslím, e ty jejich píkazy nemusely být tak píkré.


Hana Juraáková

* * *
Zobrazit všechny lánky autorky



Komente
Posledn koment: 17.10.2017  15:28
 Datum
Jmno
Tma
 17.10.  15:28 ferbl
 17.10.  11:13 Von
 17.10.  06:24 Bobo :-)))