Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Vilm,
ztra Maxmilin.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi budeme popisovat djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat. Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.

Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.


Hudba a tanec


Podzim je dobrou, kdy se opt rozezní koncertní sály krásnou hudbou. Také zaínají pro mladé okamiky seznámení se tanením parketem i as pro vzpomínky, které jsou stále ivé – o hudb a tanci v mém ivot.


Naši rodie mli hudbu zakódovanou v genech, take nebylo nic zvláštního, e nás to siln ovlivovalo. Tatínek miloval housle a bratr se n uil hrát. Navštvovala jsem Hudební školu a asi ti roky jsem se uila se hrát na klavír. Také jsem do tée školy chodila na rytmiku u paní Hilebrantové. Moje docházení do Hudební školy ale bohuel skonilo úrazem.

Bydleli jsme v Karlových Varech, v Janákov ulici, odkud jsem chodila po dlouhatánských schodech do ulice Sadové. Schodišt bylo obklopeno domy, kterým skonila jejich lázeská sláva v roce 1938 a následn v dubnu 1945, kdy bylo msto hodn bombardováno Ameriany.


Po sestupu ze schod bylo hned pes ulici námstíko, kde stála vila s tehdejší Hudební školou. Její majitelé se hodn stídali a vtšina karlovarák ji znala mimo jiné i jako Štrougalovku. Kdy jsem tam chodila a hudebn se vzdlávala, byla celá Sadová ulice hodn poškozena. My dti jsme v dob pestávek ty domy prozkoumávaly a to se mi stalo osudným. Jednou se na mne zítila njaká ze, vím jen, e jsem s maminkou skonila v nemocnici, kde mi dávali ruku do sádry a sešili trnou ránu na brad. Dodnes mi jizva tuto událost pipomíná.


Vzhledem ke zranní ruky jsem nemohla njaký as hrát na klavír. Po uzdravení by mne museli rodie vyprovázet, to ale nebylo v jejich silách, tak mé uení pokraovalo pouze doma. Chtla jsem pozdji zkusit i housle, kdy jsem byla jeden rok u babiky, ale byly s tím njaké sloitosti. Pesto klavír a housle mám hluboko zasazené do srdce. Samozejm, e k tomu patil zpv – maminka zpívala krásné písniky a uila nás je.


Piano jsme mli hodn dlouho, hrávala jsem si vše, co jsem znala i z notových zápis. Nejvíce mne lákaly skladby s textem. asto jsem si hrála árie z opery V. Blodka, které mi dovolovaly poznávat nnou a vytrvalou lásku (V studni – nejsem si jista, jestli se to tak jmenovalo, ale vím, e tam studna hraje velkou a rozhodují roli). Bylo hodn skladeb, které jsem dokázala zahrát, obas jsem zašla k Vlast uíkové, která byla mou starší kamarádkou.


V té dob se naše uliní parta vrhla do budování jevišt - s touhou hrát divadlo pro další dti. Vybrali jsme si klubovnu na hišti pod lesem. V prázdné klubovn jsme pouili staré stoly na podium. Tenkrát tam jeden kamarád utrpl úraz, kdy mu spadlo kladívko na hlavu… To byl konec našeho snu – dtského a pubertálního. Setkávali jsme se ale dál. My holky z ulice a kluci jsme se ale setkávali dál. Obas v bízkách na kraji lesa, i v urputném boji Gorák s Poštáky anebo u táboráku, kde znla kytara a zpv.


Kdy jsme povyrostla, stále jsem poskakovala nkde, kde hrála hudba. V té dob jsem také znovu chodila na kurzy k paní Hilebrantové - tentokrát na pohybovou výchovu a step. Zejména step jsem milovala a nevím pro jsem tam pestala chodit. Moná proto, e mi rodie sjednali tanení hodiny u manel Horákových. Chodila jsem tam s nadšením pár let. Byla tam bájená parta. Pan Horák byl z nás nkdy nešastný, protoe jsme mu obas pipravili krušné chvilky. Paní Horáková na nás dohlíela okem mateským, Artur Štefl dohlíel na naše pokroky a pedvádl s partnerkou drení tla a jednotlivé pohyby tak, aby náš spoleenský tanec byl potšením jak pro nás tak i pro pihlíející. Po ase jsem dostala nabídku pipojit se k zaínajícímu klubu spoleenského tance od Roberta Lercheho a jeho manelky. Trénovali jsme v tehdejším Pionýrském dom, mj tanení partner byl Bohdan Rychtaík a tanili jsme ji na vyšší úrovni. Postupn jsme se rozrstali a bylo nás ji nkolik pár. Absolvovali jsme hodn ples (v GH Moskva (Pupp), v Lázních I., v Národním dom, v Lidovém dom ve Staré Roli, ale také v Mariánských Lázních, v Teplé apod.), kde jsme pedtanovali jako skupina i jako sóloví taneníci. V té dob také jsme zaali navštvovat tanení akademii, poádanou v Chebu tamním Kulturním stediskem. Absolvovala jsem asi 2 roníky, ale vytrval Standa Zika, pozdji – snad ješt i dnes, tanení mistr. Tenkrát jsme spolu obas i tanili sólov, nap. v Teplé, v restauraci u nádraí s hezkým sálem. Sálu kralovala obrovská kamna, v chladných dnech doslova rozpálená, na co doplatily moje naechrané jemné sukn – tenkrát samozejm silonové - ást, která se pi tanci dotkla kamen jen zasyela a smrskla se ve škvarek dosti páchnoucí. Standu jsem pozdji velice asto potkávala a mli jsme si vdy co íci.


Pozdji jsme mli klubovnu vedle Lázeského domu Krivá, kde jsme si upravili salonek – no asi to bylo skladišt, ale byly tam parkety. Nadeli jsme se tam opravdu hodn a mli jsme bájenou partu. Myslím, e to bylo nejlepší období našeho taneního klubu.


Kulturní stedisko msta Karlovy Vary nás vyzvalo, abychom se zapojili k pomoci zemdlství – kulturním programem. Dali jsme hlavy dohromady, zjistili, co kdo z nás umí, mimo tancování a zpracovali kulturní pásmo. Byla dána dohromady kapela (kytara, trubka, atd.), recitaní pásmo, pásmo vtip a samozejm i tanec. Jezdili jsme po okrese do jednotlivých míst a zaili hodn legrace a nkdy i trapas. Jednou jsme jeli do obci Moidlec (u Otroína). V sále místní hospody byly lavice kolem zdí pln obsazené. Kluci hráli, zpívali jsme a s námi všichni pítomní. V rohu sedl jeden typický vrásitý vesnický dda s krásnou, doslova Ladovskou fajfkou. Ten nám úpln naše pásmo rozhodil. Pednášela jsem verše od Kainara - Cvrek. V jedné pasái kde se pipomíná Jankovi, e se ml mít k inu – a Ti budou vnuci na kolenou sedt, tak ty o tom, Janku, nebudeš nic vdt… To dda vytáhl svou pepychovou fajfku a prohlásil – „to byl ale blbec..“ Smáli se všichni a nastala dlouhá pauza, protoe kluci v záchvatu smíchu hrát nemohli, my dvata jsme se svíjela vedle nich a vbec - celý sál se chvl smíchem. Tato situace je prost nezapomenutelná. Jednou jsme mli jet na doínky do Dobré vody. idi váhal, ale pak nás dovezl do Staré vody u Mariánských Lázní, kde na nás neekali a nechtli se k nám mít. Pesto jsme tam nco zahráli, nco zatanili a pokraovali do Dobré Vody na Touimsku. Tam na nás ji neekali a pozvali si njaké vojáky. Ale i tam jsme nakonec náš program uplatnili a odjeli velice spokojení - no, skoro u svítalo.


V té dob k nám chodili i nelenové Klubu, jako napíklad Jarda – kterému jsme íkali ochtan, ten z nich byl nejvýraznjší a všude nás provázel. Bájený a veselý byl i další Jarda, který ovšem potom zmizel do Vídeské lední revue. Spolu s ním k nám chodila i jeho sestra. S tímto Jardou jsem se mnohem pozdji setkávala, jednou dokonce pi ekání na ínskou delegaci, kdy jsem šla do Elefantu se svým krajským nadízeným. V pln obsazené kavárn nám rychle našel bájená místa a diško rázn odmítl - prost kamarád. Marn pátrám po mém nejlepším tanením partnerovi Jirkovi – prost jsme se navzájem všichni poztráceli v cest za jinými povinnostmi.


Nejdíve jsem mla zájem tanit a zpívat ve souboru ist folklorním. Jene jsem se do nho doslova neprotlaila, tenkrát (vlastn to byl základ dnešního souboru Dyle), jsem sice chodila na celou adu zkoušek, ale mla jsem jednu vadu – nevyhovující výšku a hlavn jsem nemla partnera. Zkoušky bývaly v budov Pohraniní stráe na kraji Staré Role. Chodili tam i vojáci, na jednoho si pamatuji – sice bych ho nikdy blíe nepoznala, ale hrál krásn na housle a jeho Montiho ardáš mi dodnes zní… U prvních zaátk folklorního souboru stála paní Balounová a dlouhá léta jej vedla. Kadé záí v roce se konají v našem mst Folklorní slavnosti, adu let ji mezinárodní. V té dob ve mst také hrála tenkrát slavná cikánská cimbálová kapela. Vtšinou v Národním dom, ale i v Puppu i jinde, asto je bylo vidt i na jiných místech a urit se vdy objevili v prvodu na 1. máje.

 

  

ást našeho taneního klubu


Hudba mne provázela i na etných koncertech Karlovarského i Mariánsko lázeského orchestru. V Lázních III. jsem byla pokud mono kadý pátek. A v GH Moskva (Pupp) urit na všech vánoních koncertech, zvláš, kdy se ji mohla dávat Rybova Vánoní mše. Ta pro mne adu let znamenala zaátek vánoc. Poté, co jsem po tkém onemocnní ztratila sluch i obtín se pohybuji jsem ješt jednou s bratrem absolvovala Pedvánoní benefiní koncert v Richmondu. Poadatelem bylo Centrum pro zdravotn postiené obany Karlových Var a úinkující byli absolventi Praské konzervatoe po zrakov postiené. Mla jsem z toho velké obavy ale i krásný záitek. V ruce program se skladbami které jsem znala, s vibracemi zvuku, a mezi lidmi… Vibrace zvuk do dnešního dne stále vnímám. Nkdy si zvuk pustím i v T, kdy je na programu záznam z njaké opery, operety nebo koncertu. Bratr adu let v Karlovarském pveckém sboru zpíval, dodnes tam úinkuje švagrová Zita. Závidím jim, chtla bych tam být také. Vdy mn musí vyprávt jaké kvality bylo vystoupení a jací byli diváci.


Velkým záitkem pro mne byly návštvy u mé sestry Jany, provdané na Slovensko. Švagr byl hodn let umlecký vedoucí národopisného souboru Kopaniár. U název souboru napovídá, e jde o místo leící na hranici s Moravou - Myjavu. Celá oblast Kopanic je stále nádherná stejn jako kroj a hlavn písniky. Mla jsme monost zatanit si ardáš a další tance na folklorních slavnostech v Trnovcích. Slyšet nejen písn a tance, ale i vyprávní o tamním ivot. Urit se k nim také jednou vrátím. I k dalším záitkm, na které pamatuji.


Hudba je pro mne stále ivá, miluji naše národní písniky, hlavn s cimbálem, slovenské – ty stále povauji za naše. Mám ráda všechny naše kroje. Vidím všechno co se v nich zobrazuje – chudoba, bohatství i láska k naší zemi. V Martin jsem navštívila muzeum kroj rzných oblastí. Muzeum je to nádherné, vytváí i pohled na skutenost jak se v uritých oblastech ilo. Samozejm dnes nevím, jestli se i tam vše nezmnilo. Ale láska vbec – ta je znát ve všech tancích, i smutek, radost, louení, zklamání…

Kdy jsem sama, tak si i dnes potichu nkterou hezkou písniku zazpívám. Prost i nyní mne hudba, i kdy v jiném rytmu, provází….


Jarmila Vojtchová, Karlovy Vary

Další lánky autorky:

Karlovarské lesy a okolí



Komente
Posledn koment: 05.10.2012  05:59
 Datum
Jmno
Tma
 05.10.  05:59 Bobo :-)))
 04.10.  16:54 ferbl
 04.10.  11:08 Vesuvanka dky
 04.10.  11:07 KarlaA
 04.10.  06:53 Karel