Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Darina,
ztra Berta.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi budeme popisovat djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat. Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.

Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.


Dda Alois

 

Jednou ze stálic na nebi mých lásek je moje láska k Ostrav. Nedávno jsem etla v novinách lánek, ve kterém se pisatel o našem mst i regionu nevyjadoval zrovna lichotiv. Nebyl to první názor podobného druhu, se kterým jsem se setkala. Napadlo mi, e tato smýšlení mohou pramenit z neznalosti a neinformovanosti. Proto je teba psát a pomocí vzpomínek seznamovat stále mladší generaci a veejnost s tajemnou, zemitou a nezamnitelnou historií našeho tce zkoušeného regionu. Petr Bezru na to sám nestaí. Musíme pokraovat...

 

Dnes bych si s vámi chtla zavzpomínat na staré asy, kdy „hornický stav byl velebený“, jak se zpívá v havíské hymn. Pedstavit lidi, kteí náš region budovali, pozvedli ke sláv a dokali se i nevdku, ale nesmazateln mu vtiskli jeho specifický ráz - na havíe.


K výletu do minulosti patí i kousek historie našeho neustále se mnícího regionu. Nebo nemívají osudy jen lidé, svou sudbu mají i vci. Stárnou jako my. Dokud nám slouí, jsou našimi nmými spoleníky kadodenního ivota do chvíle, ne se rozlouíme.

lovk odejde do dchodu, stroje, objekty, v našem pípad šachty sice peijí jedince i celé generace, ale jednoho dne doslouí i ony. Anebo se stanou obmi novátorských program, hospodáské politiky útlum, zanou pekáet a pomalu mizí. Ne pijdou na adu trhaviny, odstely, bagry a nákladní auta na odvoz suti, stojí opuštné budovy, komíny a stoáry jako smutné pomníky zašlé slávy. Následn po nich zbudou holá místa, staré dobové fotografie a pomalu se ztrácející vzpomínky vymírajících pamtník.

 

  

 

Na štstí – ne všechny objekty potkal stejný osud. Zachránné ostravské areály dlního a hutnického prmyslu patí dnes ke kulturním pokladm našeho regionu, jeho nevyšším ocenním je zápis do seznamu svtového ddictví UNESCO. Výet a osudy jednotlivých šachet mete najít na internetu, ale co tam stí objevíte, jsou píbhy lidí, kteí tady v dob pln zprovoznných dol a hutí pracovali.

 

Na dole Michal v Michálkovicích, který byl v roce 1995 prohlášen národní kulturní památkou, pracoval mj dda Alois.
No, ten by se divil, e se u kola tní ve neotáejí, klec nesjídí k uhelným slojím a místo umounných haví postávají na nádvoí šachty turisté, kterým by asi nerozuml.

 

Mj dda byl havíem tlem i duší! A nejen to! Byl to "pan haví". Kdy mluvil o SVÉ šacht, vypadalo to, e ji má v osobním vlastnictví. Bhem svého ivota pracoval na tech dolech a pokadé to bylo stejné. Myslím, e ani hrab Wilczek nebo hrab Larisch nemluvili o svém majetku s vtším zápalem a zasvcením.

 

Také by tm pánm stí slušela parádní hornická uniforma tak, jako mému ddovi. Já jsem svého ddeka velmi obdivovala, a kdy si pi tch nejslavnostnjších píleitostech oblékl erno – zlato- zelenou uniformu, byla jsem na nj nesmírn pyšná. Bylo také pro. Byl urostlý a dobe vyploval erný kabátec s pelerinovým límcem a stojákem, který byl vyšitý hornickými znaky. Rukávy a límec zdobily zlaté tásn. Ke kroji patily erné kalhoty a hlavu zdobila áka – vysoká epice s kšiltem, vyšitým znakem a chocholem peí. Zvláš se nám, dtem, líbila ozdobná hl, která mla hlavici malého kylofu, co bylo kdysi geologické kladívko, slouící k tomu, aby se poklepem odhadla pevnost stropu a boku dlního díla.

 

Dodnes mám svého ddeka ped oima nejen v této parád, ale i v prosté dlnické halen, kterou oblékal tém kadý den v roce po celý svj ivot. Zaal pracovat ve dvanácti letech na povrchu štolových landeckých dol za vskutku pár krejcar, protoe toto uhlí bylo na opavském trhu bezkonkurenn nejlevnjší. Ale i tch pár krejcar pomáhalo peít rodin s pti chlapci bez táty, který se zabil pádem z lešení.

 

Lojzík ukonil školní docházku v páté tíd, íst, psát a slušn poítat uml, nemohl vysedávat ve škamnách, byl z dtí nejstarší, musel mám pomáhat s obivou rodiny. Pedstavte si dnešní dvanáctileté dti pohodln usazené u poítae s miskou krekr, pro které je námahou umýt po sob umazaný talí a tohoto hubeného kluka pracujícího v uhelném prachu.
Zaínal, pochopiteln, na povrchu, teprve pozdji v dole, ale poád to byl chlapec, který patil na hišt a ne do skliujícího prostedí, kde dennodenn pekonával strach; vn hladový. Jaký div, e vidl krom diny i vci nevídané, neuvitelné. Malé muíky – pihrblé permoníky na kivých nokách, kteí havím pomáhali, ale astji jim škodili. Tahali je za vousy, ujídali chleba nebo jim sypali uhelný prach do bandasek s pitím. Také obas spatil svtýlka, plamínky varující havíe ped závalem. Se srdcem plným nadje ekal, e jednou narazí na poklad ukrytý v hlubinách zem, jak to tvrdili staí havíi.

 

My, dti, jsme hltaly povídání našeho ddeka s vyvalenýma oima a otevenou pusou. e dokázal opravdu sugestivn vyprávt, svdí to, e si všechno pamatuji dodnes. Poád jsme se doadovali dalšího a dalšího vyprávní, teba o koních, kteí tahali dlní vozíky s uhlím, o jejich dlouholetém pobytu v temných prostorách dolu, o tom, co to dalo práce ne takový k sfáral, kolik lidí a asu i diny bylo teba ne se zvíe zavšené ve speciálních „kšírách“ dostalo na pracovišt. Poád jsme nemohli pochopit, jak se takový velký tvor mohl pohybovat v nízkých chodbách, ale v dob mého ddeka u byla patra dolu raena ve vtších profilech a kon nemli se svým vzrstem problémy. Oddechli jsme si, e jim pestala hrozit slepota, nebo bylo v dole postupn zavádno elektrické osvtlení, které vystídalo olejové i benzínové dlní lampy.

 

V té dob se mladému Lojzíkovi ani nezdálo, e by se mohl stát skuteným havíem a vypracovat se na štajgra. Pišla doba, e i o tuto práci byla nouze a dda Alois odešel s ostatními za skývou chleba do úhelných dol v Nmecku v oblasti Düseldorfu a Bottropu. ivot mu zkomplikovala 1. svtová válka, pocit stálého „auslendra“ v cizin, vrátil se na Ostravsko a znovu nastoupil na šachtu.

 

Fáral. Z vesnice vzdálené 12 km od ostravského Pívozu jezdil do práce na kole. Vstával ve tyi hodiny ráno, šlapal do pedál tch 12 km a po osmi hodinách šichty v dole, v rubání zase tch 12 km zpt dom.

Kdy jsem pozdji vídala na parkovištích kterékoliv šachty nablýskaná auta, ve kterých odjídli dom vymydlení havíi ve svtlých košilích, nemohla jsem nevzpomenout na ddu Aloise v pytlovinových kalhotách sepnutých dole kovovými sponami, jak jede ješt ásten špinavý na kole dom. A pece k celé té din postavil skromný domek a ze svých pti dtí vychoval slušné lidi. Byly ovšem chvíle, kdy jsme my, dti, ddeka zbon neposlouchali, ale pitvoili se po nm a pošklebovali se mu. To bylo vdycky, kdy pracn hledal njaké slovo, výraz, protoe jeho e byla promíchána nminou z dlouhodobé práce v Porúí, a kdy zaal pracovat na dole Petr Cingr pochytil mnoho polských slov od haví, kteí na Ostravsko picházeli za prácí z Halie a od Tšína.

 

S tím se ale dda uml vypoádat; stailo se na nás jen podívat, nebo dda ml nejen naši lásku, ale i úctu a respekt.

Také proto, e byl krásný chlap. Štíhlý, svalnatý s tmavými vlnitými vlasy a teple hndýma oima. Pod nosem ml hustý knír jako peváná vtšina horník, nebo vousy zachycovaly uhelný prach. Dda nevýkal tabák a nezakládal bago, jako mnozí, ale pravideln kousal edkev a vodnici, take jeho úsmv byl plný zdravých zub.

 

Také jsem ddu nikdy neslyšela mluvit vulgárn nebo sprost, i kdy nkteré výrazy k tomu pímo ponoukaly. Teprve mnohem pozdji jsem z hornického slovníku zjistila, e úsloví „to je cyp jak lampa“ oznauje skuteného pitomce, zpravidla nepouitelného hornického un.

 

Kdy jsem byla obzvláš hodná, vzal mne dda s sebou na návštvu ke svému kamarádovi do hornické kolonie na Kamenci. Byla zakládána u od poloviny 19. století pro zamstnance Wilczkových šachet Josef na Zámostí, sv.Trojice, Emy a koksovny Trojice. Nacházela se na pravém behu eky Ostravice v bezprostední blízkosti centra Ostravy. Tato kolonie u je také minulostí, byla odstranna v létech 1967-1969 v souvislosti s rekonstrukcí Bohumínské ulice, dnes místo ní stojí moderní ináky.

 

Kdy se mli obyvatele hornické kolonie sthovat do byt s teplou vodou, sprchami a ústedním topením, mnozí se bránili, ale všichni plakali. Nechtli opustit své malé pízemní domky seskupené kolem centrálních uliek, kterými vedla hlavní kanalizace. Kadý domek ml malou kuchyku, kde se odehrával vlastn celý ivot rodiny, poádnou lonici, nebo haví – ivitel rodiny – se musel ze své diny dkladn vyspat a malou pedsíku, kde stály devné necky – vaštrok. V tch se pralo a celá rodina se v nich také v sobotu, kdy se nahála voda v elezáku na kamnech – koupala.

 

Dda zasedl s kámošem Vencou, který mu dlal v dole „helfra“ ke kuchyskému stolu, dcka usedla na lavici u kamen a koka Frída pod stl. Vdycky jsme ekali s nataenýma ušima, e se dozvíme nco zajímavého ze svta dosplých. Vdycky zbyten. Jenom se fedrovalo. Nejstarší Štefka skoila s hliníkovou bandaskou do hospody pro pivo, dcka dostala puclák melty s mlékem a havískou cihlu. To byla obdélníková kynutá buchta s povidly ve tvaru cihly. Nkdy také kousek peeného králíka z domácího chovu, nebo kadá rodina mla na dvorku za domem králikárny, nkteí si krmili i prasátko.

 
Kdy ten „fedrunk“ obou „editel šachty“ nebral konce, došla nám trplivost, utekli jsme ven do uliky. Tam byla vdycky vtší zábava ne nekonená e o hajcmanech, stojkách, porubech a šole. Nkdy jsme se poprali nebo i zahráli vybíjenou, ale nejradji si zazpívali. Milovali jsme hraní na foukací harmoniku nebo akordeon, hudební nástroje velmi oblíbené v hornických komunitách. Pi písnice „U opt z ve zaznívá zvonek tichounké lkání“ jsem uronila i slziku a velice jsem zboovala veselejší „Dvátko z kolonie“.

 

A dda? Ten fedroval ješt po cest, kdy jsem ho vedla za ruku dom. Nikdy by nepipustil, e ml malou „špiku“. Ml siln vyvinutou stavovskou est. Znal dobe cenu své nebezpené práce, dinu, prospšnou celé spolenosti i cenu tce vydlaných penz. Byl na své povolání velice pyšný, dokonce byl zklamaný, kdy si jedna z jeho dcer nevzala horníka, ale bohatého obchodníka. Svému zeti do smrti vykal.

 

Doil se 91 let. Jeho poheb byl hotovou manifestací, neodešel jenom lovk, zaala se ztrácet a odcházet celá generace hornické šlechty, lidí poctivé práce – bez nabubeného stachanovského sloganu „já jsem horník, a kdo je víc“.
Lidé jeho generace se nehonili za rekordy, svou prací kladli mimoádný nárok na pesnost a odpovdnost kadého jedince, nebo na tom závisel nejen výsledek celého výkonu, ale hlavn bezpeí a ivot jeho i jeho druh.

 

Kdy jsem po letech sfárala do dolu, pochopila jsem to úzké pouto sounáleitosti a také pocit cti a hrdosti na píslušnost k hornickému stavu. Stávaly se i tragédie, výbuchy, závaly, poáry s desítkami obtí, sirotk a vdov. Toto všechno patilo k havíin. Pesto tisíce zapomenutých jmen lidí, kteí svou prací tvoili djiny hornictví, nemají áden zápis v seznamu UNESCO. Jsou rozptýleni v zemi jako zrnka písku. Proto jsem si dnes dovolila jednomu z nich postavit maliký pomník alespo svými slovy.

 

„Ddeku , zda Bh“ ! 

 

Marie Szottková - Bergerová

Další lánky autorky:

Jaklovecká kolonie



Komente
Posledn koment: 15.07.2012  12:28
 Datum
Jmno
Tma
 15.07.  12:28 VlastaV
 12.07.  19:45 LenkaP
 12.07.  15:44 janina
 12.07.  09:48 EvaP
 12.07.  09:14 Vesuvanka dky
 12.07.  07:15 hera
 12.07.  07:05 venca
 12.07.  06:56 Blanka