Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Emanuel,
ztra Dita.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi budeme popisovat djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat. Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.

Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.


Jaklovecká kolonie

 

Doba, do které vás svým vyprávním zavedu, byla skromná, krátce po válce.
Vládl ješt pídlový systém, potraviny, ale i látky byly na pídl – byly „na body“. Dnešní záivé výklady plné zboí všeho druhu, parády od hlavy k pat, by nedokázala tehdy vymyslet ani nejbujnjší pedstavivost. A pece se chtly paní, dívky i zcela malá dvátka líbit. Paráda k nám, enským patí, jako pravá ruka k levé.

Šaty se pešívaly ze starších odv, dokonce odloených uniforem nebo závs, ale všelijak se zdobily, vymýšlely se doplky, pásky, sponky, pentle, etízky, korálky a náušnice. U bezzubé sleny v koárcích mly v oušku pomnnku, krouek s kamínkem, perliku, slziku, prost náušniku ze zlata, stíbra, nejastji jen z postíbeného kovu, ale málokterému dívímu oušku tato ozdoba v lalku scházela.

 

Jen já jsem mla uši prázdné.

 

Dvod byl velmi prostý. Nemla jsem propíchnuté uši. Kdy jsem zjistila, e doma se nápravy tak rychle nedokám (rodie, hlavn táta mli obavy, e by m to bolelo a taky se báli infekce). Proto mi uši nechtli propíchnout, pestoe prodávali ve svém obchod také zlaté náušnice a mli pro hygienické propíchnutí uší strojek. Situaci jsem vyešila sama.
Obrátila jsem se na spoluaku Elišku, kterou jsem velmi obdivovala. Neuila se valn, chodili jsme do tvrté tídy, ale ona u patila do šestého roníku, nebo nkterou tídu opakovala. Ale byla milá, rázná a velá, umla pišít knoflík, uvait polévku, skvle chytat mí pi vybíjené a chodila paní uitelce na nákupy. Jednoho dne mi ekla „uspo si pt korun a ve stedu po škole pijdi ku nam domu“.

 

A tak ve zmínnou stedu po vyuování s ptikorunou v upocené dlani a s Eliškou jsem vkroila do dosud mn zcela neznámé lokality naší Slezské Ostravy - do hornické kolonie „Na Jaklovci“. Bylo to tém v bezprostední blízkosti školy, ale pesto jsem nikdy tímto smrem nešla, nebo náš dm byl situován pesn na opanou stranu a do odlišného prostedí.

 

 

 

Ocitla jsem se mezi malými, asto pízemními domky na kamenných soklech s nkolika schdky ke vstupním dveím. Nkde bylo zábradlíko, jinde rozviklané devo. Okna se záclonkou nebo i bez ní, nkterá dokonce polepená novinami. Protoe bylo teplo, picházelo jaro, bylo otevenými dvemi vidt dovnit, pímo do kuchyn nebo do svtnice, která s kuchyní sousedila. Málokterý domek ml dva pokoje, ale ádný neml koupelnu. Záchod stál vzadu na dvorku. Jakási kadibudka s okénkem vyezaným ve dveích – signál, e je obsazeno.

 

Tém všude teprve vaili obd pro horníky, kteí se mli vracet z práce. Vonlo to esnekou, zelím, buchtami, z litinových hrnc na kuchyských kamnech unikala pára, kterou mlsn ichali psi i koky, vyhívající se u dveí na jarním sluníku. Kousek dál na lavikách nebo rozviklaných idlích posedávali babiky a ddové, zachumlaní do vybledlých šátk a odv. Jejich uzlovité ruce spoívaly na holi, potebné a asto jediné prvodkyni jejich stáí. Staeci v kostkovaných papuích, moulající troubel fajfky v bezzubých dásních, pozorovali zapadlýma oima všechno, co se dlo kolem, zatím co vrásité rty staenek moulaly motlitby nebo si špitaly klípky, o které kolem urit nebyla nouze.

 

Mla jsem oi navrch hlavy, dívala jsem se málem s otevenou pusou, Elišce zaínala docházet trplivost, nebo pro ni taková podívaná nebyla nic nového. Pesto jí mj zájem asi lichotil, protoe mne pomalu zaínala seznamovat s místními celebritami.

 

„Vil se tam nedivej, a za chvilu. Ten ddek v teplakach – no ten s tym slepym psem byl zaveny v base, bo ved stavku haviuv v roku 1894. To byl mlady synek a v te stavce mu zastelili brachu. Hrozné, co? Oneho chytili a zaveli do lochu“.

 

Dívala jsem se na staíka, který byl „v base“ a stíleli na nj etníci, ale u m Eliška znovu tahala za loket.

 

„A to je Agnša, bud m pancharta.“ Ze dveí pízemního domku vycházela krásná tmavovlasá dívka s obrovským bichem – a i kdy jsem nevdla, co to ten parchant je, soudila jsem, e Agnka bude mít miminko. Však ona mi to Eliška vysvtli…

 

Vysvtlit mi toho musela víc, ten svt, který se pede mnou otevíral, mi byl tak dokonale cizí – svt ve kterém se chodilo nakupovat „na kníku“, dti mly „andlskou nemoc“ a dosplí „lunzocha“, holky chodily „na štrych“ a synci na „vybliky“. Z jedné uliky vyšel fešák v pruhovaném sáku s knírkem pod nosem, ani se na nás nepodíval, ale Eliška mi u šuškala, e je to jaklovecký „nrobiš“ a „kurvjo“. Nestaila jsem se na nic zeptat, protoe jsme se tak tak vyhnuly spršce pomyjí, kterou rozcuchaná enská v záste vychrstla z lavoru pímo na ulici. ádná kanalizace tam nebyla. „Ty ludro“, vykikla na ni Eliška, ale hned jsme radji zahnuly do vedlejší uliky, odkud se ozvaly zvuky harmoniky – Heligonky, na kterou hrál ramenatý mu melodie hornických písní. Oteveným oknem zazníval líbezný enský zpv a na plácku se toilo nkolik dti. Kousek dál si v písku hráli malí caparti a plácali z bláta „koláe“.

 

Jak chodníek mezi baráky mírn stoupal, ubývalo vní vaených jídel, pomalu se plíila nehostinnost. Míjely jsme nevzhledné devné boudy, pilepené jako mohutné bradavice ke zdem domk, plné kousk uhlí, nasbíraného z hald. Konen jsme došly ped znan nevzhledou pavláovou budovu a Eliška zavelela „po“.
Vystoupily jsme po rozviklaných schodech do patra a ochozem plným harampádí, kýbl, beden, rozeschlých necek – vany chudých a hader, sušících se na šrách mezi sloupy pavlae, zaklepala Eliška na jedny dvee. Byla na nich vizitka z tvrdého papíru:

 

PORODNÍ ASISTENTKA

 

Místnost, do které jsme vstoupily mne tak polekala, e jsem chtla utéct. Eliška mne tvrd pidrela a já jsem se pomalu rozhlíela po tmavém obydlí, kde vládl hrozný nepoádek a štiplavý zápach drádil ke kašli. Odnkud z vedlejší místnosti se vynoila vysoká a hubená osoba, která si naped utela nos rukávem. Pohodila hlavou s rozjeeným drdolem smrem ke mn a Elišky se zeptala: „To je ona?“

 

Ne jsem se staila vzpamatovat, sklofla mi dlouhými, nepíliš istými prsty z dlan ptikaku a rázn m usadila na nízký verpánek.

 

„Dr ji“ poruila Elišce, nae dostaly události rychlý spád. Odnkud ze zásuvky stolku v temném kout, vytáhla poádnou jehlu, velikosti tak na látání pytl a z kapsy sukn vydolovala provázek, který provlekla uchem jehly. Piskoila na svých apích nohou ke mn, štipcem prst levé ruky mi natáhla ušní lalek, druhou rukou vbodla jehlu do ucha, protáhla ji erstvou dírkou i s provázkem. Ten zrun zavázala uzlíkem do kliky, která mi sahala a k rameni. Ne jsem se otásla z ukrutné bolesti, provedla toté i s mým druhým uchem. Desinfekce se sestávala z odporné smradlavé tekutiny, kterou si nakapala na koneky prst, jimi mi potela krvácející uši. Procedura byla skonena.


Ze zpátení cesty si toho moc nepamatuji. Zamstnávala mne pedstava, co asi eknou rodie, a m uvidí se špinavými provázky v zakrvácených uších. Také mne má nová „paráda“ docela štípala a bolela a k slzám, ale záhy jsem pozapomnla na vci píští a zvdav jsem okukovala havíe vracející se z práce.

Mnozí ješt umazaní, v epicích, obrovských holinkách s bandaskou v ruce, nkteí s hustým knírem pod nosem, ale všichni s oima podkrouenýma uhelným prachem. Ty oi byly unavené, ale podvdom radostné, e vidí opt bílý den a slunce, které tam hluboko pod zemí nesvítí ….

 

Tak jsem se poprvé seznámila s ivotem v hornické kolonii – a tebae bylo pozdji tchto návštv daleko více, tato první návštva kolonie „Na Jaklovci mi zstala v pamti doposud.

 

Nyní u byste Jaklovec, vybudovaný v padesátých a šedesátých létech 19. století Wilczkovými doly hledali marn. Zmizel domek za domkem, zbylo pár zastaralých pohlednic, zaloutlé fotografie v ostravském muzeu a nostalgické vzpomínky tch, kteí si tak, i onak nco z té doby pamatují.

Já jsem jednou z nich.
Zbyly mi vzpomínky, vidné tehdy dtskýma oima, ale také dírky v uších, jimi provlékám dodnes tolik vytouené náušnice.

Marie Bergerová - Szottková


Vysvtlivky/Pomcka:
Andlská nemoc – kivice, nedostatek vitamínu D
Lunzoch – TBC
Štrych – obasný placený sex
Vyblíky – hledání jakéhokoliv píleitostného výdlku
Nrobiš - povale



Komente
Posledn koment: 12.06.2012  11:21
 Datum
Jmno
Tma
 12.06.  11:21 Marie Szottkov ohlas na komente ten
 11.06.  16:13 Bobo :-)))
 10.06.  09:33 jisuch53
 09.06.  19:15 Vesuvanka dky
 09.06.  18:09 venca
 09.06.  17:43 Libue
 09.06.  17:15 Havii - prce ryti
 09.06.  11:12 ferbl
 09.06.  10:03 janina
 09.06.  09:28 Milena
 09.06.  09:10 Pepa
 09.06.  08:31 hera
 09.06.  08:24 Blanka
 09.06.  08:03 JanaS
 09.06.  06:49 KarlaA