Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Ilona,
ztra Bla.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi popisujeme djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat.

Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.
Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.


Vizita

Bný nemocniní pokoj na interním oddlení il svým typickým zpsobem. Pt postelí, pt pacient, pt osud. Na jedné z nich jsem doasn pobývala, a to jako nejmladší lenka náhodného uskupení. Bylo mi dvacet let, a okolní spoluleící vtšinou pekroily padesátku. Jak u to bývá, uzavená spolenost, bez njakých zvláštních podnt zvení, se semkla, a otevírala své duše, vzpomínky, záitky. Urit by ádnou z nás nenapadlo, e osoba, kterou jsme minulý týden vbec neznaly, zane dopodrobna líit svj soukromý ivot s detaily, nad kterými se mn ervenaly prsty u nohou studem.

Pesto jsme kadá z nás ily svj vlastní ivot, i kdy se snahou seznámit zbylé pacientky s našimi vnitními svty.


Statná šedesátiletá paní, po operaci snad luníku, za kterou denn docházel drobný muíek a pinášel dle mého názoru nestravitelní poivatiny ve stavu normálním, nato tak pooperaním. Kadý den ji drel za ruku, a kdy ji pustil, tak jen proto, aby jí nakrájel ízeek, nebo zákuseek. Paní pepelivou péi svého Rudýnka peila, a vzkvétala. Navzdory ízekm, navzdory koblihám!


Starší paní, která mla velké potíe sledovat hovor, špatn slyšela, byla sama jak kl v plot, nikdo za ní nikdy nepišel, nikdo jí nic nepinesl. Byla velmi milá, tichá, skromná, a nenápadná.


Vedle mne kynula rolící padesátnice, která mn ujišovala, e ji nedávno bylo ticet, denn se líila ( a pkn niila erární prádlo), koketn vyhazovala noky ped jakýmkoliv lékaem, zízencem i sanitáem. Do konce svého pobytu jsem nepochopila, co jí je. Zdraví z ní pímo ukapávalo kolem všech postelí, a rozprostíralo se po nemocniním pokoji v nkolikacentimetrové vrstv. Návštvy mla rzné, nkdy i hrzné. Její hlasitý hovor, smích, rozmáchlá gesta, vysoký nepíjemný fistulkový hlas mn budily ješt dlouho poté, co jsem byla zpátky doma.


Další lko bylo jen hostovní, jak jsem si v duchu íkala, lidé se na nm mnily tém po hodinách. A jedna, dleitá, zaklepala na dvee.  Hodina „H“, velká vizita.


U pobíhání sester v ele se sestrou vrchní nás znervózovalo, urovnávání polštá, prostradel, kontrola noních stolk, všechno pry jen sklenice s nemocniním ajem mohla tkliv vzhlíet ke dveím.


Já jsem doufala, e u mn pustí dom, nebyla jsem pipravena sdílet tak dlouhou dobu svou nejintimnjší ást mne samé s kýmkoliv, hodiny jsem jen leela a poslouchala hovor, snaila jsem se íst. To ale dost dobe nešlo kvli hluné „ticátnici“, která mla stále njaké dotazy, tu na mou barvu vlas, tu na krém, kterým jsem si natírala ruce, jindy zase chtla piichnout k mýdlu, které pouívám, i „ochutnat“ léky, které jsem mla. Uhnízdila se v ní pedstava, e já dostávám léky lepší, draší, dovozové, a ji odbývají eskými šmejdy. Nedala si to vymluvit, marnost nad marnost.


U jsme strnule leely nkolik minut, bály jsme se pohnout, dýchat, jen jsme pozorn poslouchaly, zda u VELKÁ vizita je za našimi dvemi. Byla jsem první, primá vyslechl zprávu od ošetujícího lékae, proetl si papíry a zvesela oznámil – „tak se balte, sleno, co taky tady s vámi, ejo!“ Byl to ten nejpíjemnjší okamik z celého pobytu, a primáe, malého, svalnatého a vn jakoby nabrueného staíka jsem v ten moment velmi milovala.
Spokojn jsem se zasunula upt pod do úhledn pravoúhle srovnané deky, a mohla v klidu – i kdy to je neslušné – sledovat tok dalších událostí, zpráv a reakcí. To mi taky moc vadilo, e by jsme sdílely spolený pokoj, své záitky i pocity, nemohla jsem vstebat fakt, e zprávu o stavu mého aludku, koneníku, i jiných orgán, pozorn vyslechly i další pacientky.
Jene, znáte to. Dost dobe nejde vypnout uši, kdy je všude hrobové ticho a nahlas se probírá cokoliv – a je to stav vody na eských tocích, nebo stav slinivky pacientky naproti.


Další zastávka skupiny léka, sester a dalšího personálu byla u „ticátnice“. Ta vyzbrojena makeupem, noní košilku rozvern odepnutou, adra se dmula a dmula, a rozpait se valila ven, pidala k nim noku, kterou ladn vysunula zpod deky, a prohlásila:
„Teda pane primái, já u to sleduju delší dobu. Ta mladá tady jde dom, protoe jí dáváte ty švýcarské tabletky, já jsem si všimla! Já je chci taky, a jestli to nco stojí, eknte rovnou kolik, já vám to dám!“

Nastalo ticho ješt vtší, primá se sklonil nad deskami se zdravotní dokumentací, a mla jsem pocit, e se neme udret smíchy. Vrchní sestra pohotov zasáhla, „ticátnici“ usmrnila, vysvtlila, e mám jinou diagnózu, chytla ji za nohu, kterou nešetrn zasunula zpátky pod deku, a mrazivým pohledem naznaila, e si to s ní vyídí po vizit. Vrchní ji evidentn nemla ráda, a proto snad ty její „švýcarské“ nahrazovala acylpyrinem. Tomu pevn a neochvjn pacientka vila. Nevím, jestli dostala ony zázrané švýcarské tabletky, po kterých se chodí dom.


Vizita se velmi rychle pesunula k další posteli.

Milá staenka byla ochota sama, jak vyhovt pánm v bílých pláštích, pozorn naslouchala s uchem natoeným, aby jí neušlo ani slvko.
Primá se dotazoval sestry na tlak, teplotu, stolici, a pak se zeptal:
„Jakou má planí Horáková tenzi?“
Ne se sestra staila nadechnout, babika pohotov piblíila ke tvái primáe, a oznámila:
„Malou pane dochtor, strašn malou, nemoh byste zaídit, aby mn ji zvedli? Ani po manelovi penzi neberu…“.
Tentokrát se primá rozesmál nahlas, a vrchní sestra nezasahovala.
Náš veselý pokoj však stále nebyl „hotov“.


ilá luníkáka mla jediný dotaz, a nemohla se dokat, a primá pistoupí k její posteli.
Ne stail íct obligátní „Tak, jak se vede?“, luníkáka se prudce posadila, a nasadila rozhodný a velmi drazný tón:
„Rudýnek se ptá, jestli po návratu u budu moct dlat ty osmiky!“.
Nikdo, a já vbec ne, jsme nepochopili.
Jaké osmiky? Kde? S ím?
Po chvilce rozpak se primá osmlil, a bylo vidt, e mu to moc pod vousy nejde.
„Jaké osmiky, paní Drábková?“
„No pece sexovní, pane doktor, jestli prý mn to nepraskne, kdy budu nad Rudýnkem dlat zase osmiky, to on rád….“
Praskla jsem málem já, a ostatní sbor, a to smíchy. Týden po operaci – opravdu velmi závané starosti!


Jak u to bývá, po návratu dom jsem za nkolik dní na své „nejbliší“ zapomnla. Byla to jen krátká epizoda, ivot šel dál.


Minulý týden jsem se vrátila z nemocnice, z interního oddlení, kam mn zahnala slinivka.
Vybavil se mi práv ten pobyt ped tém tyiceti lety.
Krom stejn nechutného a vybledlého nemocniního aje se však zmnilo tém všechno. Primá, sestry, pokoje, pacienti… a taky já. Na pokoji jsme byly jen ti.


Po dvou dnech jsem zkonstatovala, e:
„Tenzi“ budu mít malou, velmi malou, a poádám primáe o zvednutí.
Švýcarské léky asi nedostanu, nejen proto, e u mn není dvacet, ale e asi ádné na sklad nemají.
ádný Rudýnek mi nenosil ízeky.
Jen ty osmiky – ty mn nechávají klidnou. Na ty jsem ve svém rozpoloení nemocného ani nepomyslela.


Dagmar Jarošová

* * *

Zobrazit všechny lánky autorky



Komente
Posledn koment: 21.06.2016  06:08
 Datum
Jmno
Tma
 21.06.  06:08 Bobo :-)))
 20.06.  14:28 janina
 20.06.  09:15 kusan
 20.06.  08:06 Von
 20.06.  07:31 LenkaP
 20.06.  06:59 Mara