Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Další hrabání v minulosti
aneb „vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nás nemù¾e nikdo vyhnat“.

 

Po rychlém pøesunu do Nizozemí, umo¾nìném bratrskou pomocí spøátelených armád, jsme byli pøesvìdèeni a té¾ smíøeni s tím, ¾e se do Èech ji¾ nikdy v ¾ivotì nepodíváme. Proto jsme se zaèali intenzivnì seznamovat s naším novým domovem, sna¾ili se nauèit holandsky, abychom vìdìli, co se kolem nás povídá, mohli si èíst noviny a èasopisy a dovedli si koupit fusekle a jiné malé i velké, k ¾ivotu potøebné vìci. Zároveò jsme se sna¾ili seznámit s nizozemskou historií. Nìco jsme vìdìli, ale to nám nestaèilo. Byli jsme tím asi podle mínìní jiných Èechù ponìkud výstøední. Fakt, ¾e jsme si sami platili uèitele nizozemštiny je zcela konsternoval. Mìli jsme štìstí, ¾e jsme našli pomìrnì snadno mezi zdejšími domorodými lidièkami rùzné spøíznìné duše. Zpoèátku jsme konverzovali za pomoci nìmèiny a angliètiny, ne¾ jsme se rozhodli najít si soukromého uèitele, abychom si tak k èeštinì pøidali další svìtový jazyk, holandštinu. Sna¾ili jsme se konverzovat tak, abychom skuteènì nìco sdìlili, vyprávìli jsme o obyèejném ¾ivotì v Praze a v Èeskoslovensku vùbec. To, ¾e tamní re¾im stojí za starou belu vìdìl tehdy skoro ka¾dý, byly toho po roce 1968 plné noviny. Proto jsme radìji vyprávìli o ka¾dodenním ¾ivotì v takovém systému, proto¾e to v tìch novinách nebylo. Vìtšinou se toti¾ Holanïané domnívali, ¾e jsme tam trpìli hlady a bylo tì¾ké jim to vymluvit. Vysvìtlit jim, ¾e prostì stále nìco z vìcí denní potøeby nebylo k dostání, jako napøíklad WC papír anebo èesnek èi ocet, také tøeba celer na svíèkovou, to jsme se ani nepokoušeli. Proto¾e jsme ale nevypadali vyhladovìle, tak nám celkem uvìøili, ¾e problém byl nìkde jinde. Vzdìlanìjší domorodci té¾ u¾ cosi vìdìli, o èeské literatuøe a hudbì, o kultuøe v té divné zemi za ¾eleznou oponou. Všichni si ale mysleli, ¾e je to zem od Nizozemí strašlivì vzdálená, geografie jim byla uèiteli ve škole asi zatajena. Všichni ji umístili – a to i v pomìrnì vzdìlaných hlavách – kamsi na Balkán. Pøesto¾e se tu v¾dycky prodávaly mapy a atlasy všeho druhu, nikoho nenapadlo se do nich poøádnì podívat. Ještì kdy¾ jsme se v roce 1990 po dlouhých dvaadvaceti letech jeli zase podívat do Prahy, ptali se nás docela vá¾nì kolik dnù tam asi pojedeme a strašnì nás litovali, ¾e se pouštíme do takového dobrodru¾ství. Ale zpìt v èase, více nazad k dobám velice minulým.

 

Velmi èasto pøišla pøi hovoru o èeské literatuøe øeè na Franze Kafku, o kterém jsme jim bohu¾el museli sdìlit, ¾e nepsal svá díla èesky, a na námi dost neoblíbeného Haškova dobrého vojáka Švejka. O tom nìkdo semotam slyšel, dokonce víc ne¾ nám bylo milé. Znali i ilustrace Josefa Lady, jen Trnkùv roztomilý loutkový film vidìl v Holandsku bohu¾el málokdo. Jaroslav Hašek napsal spoustu jiných vìcí, mnoho - asi 1300! - vtipných a literárnì cenných povídek. Také jím vymýšlená zvíøata, kterými o¾ivoval èasopis Svìt zvíøat, kterému nìjakou dobu dìlal šéfredaktora, ne¾ pøišli na to, ¾e si ze všech dìlá legraci, ètenáøe skuteènì pobavila. Bohu¾el se jeho ohromné literární nadání, inteligence a skromné positivní vlastnosti rozpustily v alkoholu, který také pomohl ukonèit jeho ¾ivot. Pro mne není dobrý voják Švejk typický Èech, pevnì doufám, ¾e tomu tak není a pøeji si intensivnì, aby se to pøestalo po svìtì rozšiøovat. Lehce pøitroublý notorický alkoholik a zlodìj psù, který se sna¾í jakýmkoliv zpùsobem ze všeho nìco vyzískat, mazaný, hrubý a na okraji slušné spoleènosti – to by mìl být typický Èech? Je to jen zajímavá, skvìle popsaná komická figura, „Promenademschung“ podivná smìs všemo¾ných špatných vlastností, to ano, ale èeský hrdina? To snad radìji ne.

 

Pøesto jsme tady v Holandsku pøátelùm nìkdy vyprávìli o zajímavém setkání s Haškovou ruskou man¾elkou Šurou Lvovou. No, man¾elkou, èertví, zdali si jí Hašek vùbec kdy vzal. Prý ano. Kdy¾ si jí z Ruska pøivezl, tak to byl ještì ¾enatý s Jarmilou a bigamie se tehdy netrpìla. Ale naštìstí pro nìj nemìlo tehdy Èeskoslovensko ještì ¾ádné diplomatické styky s novu sovìtskou zemí. Tak¾e si prostì pøivezl z Ruska nìjakou babu a velice brzy jí opustil a nechal jí, aby se o sebe postarala sama. Bylo to nìkdy v padesátých letech, kdy¾ nás náš pøítel Pepík Podaný, pozdìji redaktor velmi oblíbeného rozhlasového Mikrofóra pøemluvil, abychom se šli podívat na znovuotevøení hospody U kalicha, známé právì z Dobrého vojáka Švejka. Šli jsme tam dost neradi, byli jsme typickými návštìvníky divadel, koncertù a potom pøedevším kaváren a malých tichých a útulných vináren, kde hrávali na klavír melancholiètí intelektuálové, které tam zanesla nepøízeò osudu. Ale šli jsme tehdy k tomu Kalichu,abychom Pepíkovi udìlali radost. K našemu stolu v té tehdy hroznì pøecpané hospodì posadili ještì starší paní, mluvící zajímavou èeštinou. No, zajímavou èeštinou, spíš takovou èeskoruštinou tehdy mluvila. Prozradila nám po krátké chvíli, ¾e je Haškova druhá man¾elka Šura a ¾e se stále ještì soudí o autorská práva na Haškova díla. Soudila se prý ji¾ døíve a dokonce nepøestala ani po smrti první Haškovy man¾elky Jarmily Mayerové, proces se táhl dál.

 

Vzpomínám, ¾e jsme tehdy sedìli u stolu, zavaleného výtisky Haškova Švejka, kterého pøi té pøíle¾itosti v té hospodì U kalicha chytøe prodávali. Kdy¾ návštìvníci zjistili, ¾e je pøítomna osoba tak „významná“, skuteèná postava ze ¾ivota Jaroslava Haška, chtìli samozøejmì mít v knize její podpis. Proto¾e paní Šura byla dost roztìkaná a zjevnì té¾ holdovala nabízeným nápojùm, dalo se s ní jen tì¾ko komunikovat. Zájemci o podpis se proto obraceli na mojí man¾elku, která vedle ní sedìla a trpìlivì poslouchala její výlevy. Sem tam se jí podaøilo podstrèit jí nìjakou tu knihu a pøinutit jí k nadrápání autogramu a té¾ se na nìco se zeptat, jako napøíklad na to, jakým zpùsobem se notorický alkoholik Hašek dokázal vypoøádat s tou svojí alkoholovou vášní, kdy¾ byl nìjaký èas komisaøem Rudé armády. Ta tehdy svým dùstojníkùm opíjení netrpìla. Šura nás pøekvapila lakonickým sdìlením, ¾e Hašek tehdy prostì vùbec nepil. Basta. ®ivot mu byl milejší ne¾ samohonka. Komisaøi Rudé armády mìli pití zakázáno pod trestem smrti. Podle mého názoru to pozdìji museli zmìnit, nebo zrušit, v mých vzpomínkách z roku 1945 jsou Rusové, tedy ta armáda co k nám pøišla, dùstojníky nevyjímaje, všechno mo¾né jiné, ne¾ parta abstinentù. Mìli jsme v tehdejší Praze jiná místa, kam jsme chodili posedìt. Ve všednosti a stálém lehkém zoufalství a nejistotì tehdejších poúnorových dnù byly ještì k nalezení rùzné oázy, drobné ostrùvky pro bloudící duše re¾imem neoblíbených jedincù, pro studenty vyhozené ze škol a intelektuály, zamìstnané vìtšinou jako pomocní dìlníci.

 

Oblíbili jsme si tehdy Cherry club, nalézající se v jedné z postranních ulic Paøí¾ské tøídy. Malá místnost, skoro jako obývací pokoj, bar a velké piáno, køídlo, za kterým sedával pra¾ský originál Jiøí Eliáš. Skvìlý klavírista, kterému se v ¾ivotì nìco moc nepovedlo a který proto hrál v baru, místo v koncertních síních. Hrál moc krásnì a nìkdy k tomu tichým pøíjemným hlasem zpíval. On byl první, kdo nám tehdy zahrál Varšavský koncert. Námi nejoblíbenìjší byla ale v jeho provedení píseò se slovy básníka surrealisty T. R. Fielda, pra¾ského originálu, o kterém dnes u¾ málokdo nìco ví. Narodil se roku 1891 jako Adalbert Rosenfeld, pozdìji si nechal zmìnit jméno na Bohdan Vojtìch Šumavský. Ten Filed byl jeho pseudonym, pod kterým psal snad proto, ¾e nìjaký èas studoval v Anglii. Mimochodem: V roce 1930, to je rok, kdy jsem se já narodil, mu vyšla jedna ze tøí básnických sbírek, které mu vùbec kdy vyšly. Mìla zajímavý název: Kosoètverce na ohradách. Slova té výše zmínìné písnì, nìkdy mylnì pøipisované Karlu Hašlerovi èi dokonce Kainarovi, byla dojemná: Mým domovem tichá je putyka/ mou ¾enou sklenice plná/ mou vášní bývala gotika, teï baroka smetla mne vlna / Kdy¾ nocí domù se potácím / a hledím do oken spáèù /jen vlastní stín svùj provázím/ a sám nad sebou pláèu. / atd. Mo¾ná, ¾e to bylo trochu jinak, pokud to nìkdo znáte, tak mne opravte, v¾dy» já jsem to naposledy slyšel pøed víc ne¾ padesáti lety. My jsme toho tehdy ale moc nenaplakali, mládí snese hodnì. Dìly se tam v Cherry clubu èasto i vìci legraèní. K pùlnoci se celkem pravidelnì dostavoval herec episodních rolí Milan Mach, doprovázený malièkatou A»kou Janouškovou. Toho Eliáš v¾dy zdvoøile vítal:”Tak Mistøe, co si dnes dáme? Co tøeba My cizinou jsme bloudili a nebo árii vodníka z Rusalky?“ Mistr mìl na repertoáru, pokud se pamatuji, jen tyto dvì vìci. Pøesto se v¾dy dlouho peèlivì rozmýšlel, ale pak vysadil A»ku na piáno a zazpíval za Eliášova klavírního doprovodu jednu z tìch dvou jmenovaných árií. Mach mìl velmi pøíjemný hlas, ale jeho rozsah staèil jen tak na ten Cherry club. Jak je to dávno. Mezitím, co dnes nejménì osmdesátiletá A»ka Janoušková snad stále ještì ¾ije, zemøel Milan Mach, nìkdy po roce 1989 na Mallorce, stár 69 let.

 

Teï si mo¾ná té¾ tiše myslíte, kde jsme tehdy na tyhle noèní výlety brali peníze. Šlo to celkem snadno. V¾dycky jsme se sna¾ili vydr¾et pøi dvou decinkách vína a hodný pan vrchní, který mìl pro nás pochopení, nám po celý veèer u¾ nic jiného nenabízel. Jak je to všechno dnes nepøedstavitelnì dávno. Ale vzpomíná se na to všechno docela hezky a jemný vánek vzpomínek mi vypráví další a další pøíbìhy z mládí. Nevím, zdali je to dobøe, ¾e si toho tolik pamatuji. Snad ano.

 

Mohl bych té¾ své povídání ukonèit veršem lehce šíleného podivína, nadaného básníka, surrealisty a anarchisty T. R. Fielda, malou úklonou smìrem k jeho rozpolcené osobì:

 

Epitaf nad hrobem blázna:Všechno co kdy ¾ilo, do zemì se skrylo a co z toho zbylo? Proto vùbec nezále¾í na tom, právì zde kdo le¾í. Nakonec je zemì prázdná, stejnì jako hlava blázna…


Anebo jak nám krátce a trefnì pøipomíná na fotografii vpravo zobrazený T. R. Field:

Ka¾dé ajta má své alébr¾…



Karel A. Pokorný



Komentáøe
Poslední komentáø: 17.04.2011  16:00
 Datum
Jméno
Téma
 17.04.  16:00 ferbl
 14.04.  22:40 Karel NL pro Janinu
 14.04.  22:37 Karel mým domovem tichá je putyka
 14.04.  03:01 kmet Pochvaly hodné vzpomínání!
 13.04.  17:25 venca
 13.04.  17:16 Pavla
 13.04.  15:47 janina
 13.04.  08:35 Zdena
 13.04.  08:14 Vlastav
 13.04.  08:10 KarlaA
 13.04.  07:30 lu¹titel