Něco málo o pozdravu

Traduje se, že pozdrav „ahoj“ pochází z anglicky mluvících zemí - z Britských ostrovů, kde je doložen rokem 1751. K nám se dostal nejspíše přes Německo. Skutečně se tak prý zdravili námořníci. U nás pak tento pozdrav převzali a rozšířili hlavně vodáci a trampové. Anglický původ vysvětluje i nezvyklý přízvuk na druhé, resp. poslední slabice.

V angličtině bývá tento pozdrav zapisován pouze jako ahoy; tedy na konci s ypsilonem. Možnosti výkladu jsou dvojí: Základem je pravděpodobně anglické slovo hoy, tedy „loď“ nebo „člun“, zvl. „menší nákladní loď“. Počáteční a- pak může být neurčitý člen a nebo prostě jen zvolací citoslovce.
Druhá možnost je, že hoy je v angličtině pouze zvolací citoslovce, něco jako naše hej, hola apod., které bylo rozšířeno na dvojslabičné a-hoy.

Jen málem se nestalo slovo "ahoi, ahoj" běžným telefonním pozdravem. Právě to totiž navrhoval vynálezce telefonu Graham Bell. Zde se ale prosadil jeho konkurent Thomas Edison roku 1877 se svým "hallo", které je dnes běžné na celém světě.

Další vysvětlení odkud se vzalo ahoj:
Podle historky (odposlouchané zřejmě při nějaké návštěvě Česka) se o to měl zasloužit nějaký Igor Cleppr (Klepr?) z Kutné hory, který roku 1634 vyrazil na moře, a jeho bujaré, české "AHOJ" při setkáni a loučení se rychle rozšířilo po celém světě a postupně se stalo typickým pozdravem v námořnické řeči.
Toto vysvětlení je zajímavé, avšak obávám se, že historicky je jen těžce dokazatelné. V německé verzi Wikipedia se nalézá obsáhlý článek o pozdravech - a tedy i o ahoi a hallo - včetně poukazu na to, že v Česku a na Slovensku je ahoj běžná forma pozdravu. Je to pochopitelné, protože vedle výrazu "pivo" je ahoj asi prvním českým slovem, se kterým se cizinec v Praze a okolí setká a které se také snadno naučí: krátké, snadno vyslovitelné, snadno zapamatovatelné, univerzální při setkání i loučení, dá se použít v jakékoliv společnosti.

Ne každá řeč se může pochlubit takými výhodami. Rovněž v anglické Wikipedii je zmínka na způsob zdravení v Česku. Česká verze Wikipedia bohužel o pozdravech, a tedy i o ahoj moc neříká. Nepodařilo se mi také objevit žádný jiný zdroj, který by se touto problematikou zabýval. Z tohoto důvodu se odvažuji nabídnout zde své osobní laické vysvětlení, které zpravidla prezentuji známým cizincům při otázce, jak a proč se v Česku zdraví.

Za naše ahoj vděčíme zřejmě předválečným vodákům a snad i trampům, kteří si alespoň pozdravem ve vnitrozemí snažili přiblížit vzdálené moře. Zřejmě se v těchto dobách nejednalo o nějaký pozdrav do "dobré" společnosti. Sám jsem byl totiž v dobách mého útlého mládí krátce po válce nejednou napomínán staršími pány, že slušný člověk se zdraví (sokolským) "nazdar" a nikoliv "ahoj". Možná právě z tohoto důvodu jsem si později (v 50. letech) všiml, že v mládežnických rozhlasových pořadech se pozdrav ahoj vyskytoval stále častěji, až byl postupně akceptován i širokou veřejnosti. Není vyloučeno, že zde sehrála určitou roli i neochota přijmout stranou a vládou doporučený, ale jinak stupidní, pozdrav "čest práci". Pozdrav "nazdar" byl nejen nepřijatelně vlastenecký, ale i pokud se týká výslovnosti poněkud tvrdý. Již někdy v 60. letech bylo oslovení ahoj běžné nejen pro mládež, ale i pro pány s kravatou jakož i domovnice v teplákách.

Za jakékoliv jiné, pravděpodobnější vysvětlení bych byl rád. Snad se najde i dobře informovaný filolog, který doplní českou verzi Wikipedia o způsob zdravení v Česku. V jednom jiném příspěvku v Neviditelném psu autor (jehož jméno jsem si bohužel nepoznamenal) píše o tom, že národní psychologii lze určit i podle slova, s nímž se lidé vítají a loučí. Tak třeba Angličané říkají na rozloučenou “farewel” – šťastnou cestu, Římané zdravili slovem “vale” – buď zdráv, a Řekové říkali “chaire!” – raduj se! Na jakou psychologii by asi mohlo ukazovat naše "české" ahoj? V každém případě je ale český pozdrav ahoj dobrým příkladem o vývoji hovorového jazyka.

Dušan Herfort