Všechno u¾ tady jednou bylo
aneb
Nic nového nevymyslíš!
Jak zaèít? Prvním, nebo druhým sloganem? Ve skuteènosti to vùbec není podstatné. Všechno u¾ tady bylo. Technický rozvoj se témìø “dr¾el za ruku” s vývojem jazyka. Objevovala se nová slova, nová slovní spojení. Snad nejznámìjší doslova po celém svìtì je Èapkùv robot. Všude budou vìdìt, ¾e pùjde o nìjakou mašinku, která “bìhá tak nìjak sama”. Dnes, v dobì Internetu, mikro, makro, èi nano technologií a vùbec všech tìch “sarapatièek” , které jsou pupeèní šòùrou spojeny s výpoèetní technikou , v dobì, kdy politickou scénou hýbou sociální sítì typu facebook tomu není jinak. Nová slova se objevují jako houby po dešti. Vìtšinou jde o výrazy, èi formulace pøímo spojené s technikou. Nejèastìji v anglickém originále, ale setkáváme se i s jejich “poèeštìnou “ podobou. Øeknete “aj»ák” a jsme doma. Našel bych jich øadu, dejte si práci a hledejte sami. Namáhejte svojí šedou kùru mozkovou! Øeè bude o nìèem jiném. I kdy¾…? Jako ouvertuera to není zrovna nejhorší! Alespoò si to myslím !
U¾ jsem jinde napsal, ¾e chodím pravidelnì do jedné internetové hospùdky. Nejsem štamgast, tvoøím spíš doplòující folklor, proto¾e tahle hospùdka by mohla mít na vývìsním štítu (i na webovkách) doplnìk : Vstup povolen pouze (skoro) pro dámy. Schází se tu vìtšina pøíslušnic nì¾ného pohlaví, nìjakým zpùsobem spjatá se zvíøectvem všeho druhu. Mo¾ná, pøenesenì i s námi, s pány tvorstva. I kdy¾…. Kde¾e loòské snìhy jsou, – nebo Däniken- Vzpomínky na minulost” a s nimi spojené:
“Ty jsi ale zvíøe!”
Znìlo to víc ne¾ lichotivì a hezky se vzpomíná!
Posedím, poohlédnu se, zalistuju, poètu si. Vìtšinou o pejscích a koèièkách, i jiná zvíøátka se obèas objeví. Na další stránce menu najdu Mlsotník. To je moje, láska prochází ¾aludkem a ve vìku mírnì pokroèilého mládí právì kulináøské projevy vøelého citu nabývají na významu. Pominu slovní doprovod typu:
“Poøád Ti vyvaøuju, co kdybys nìkdy nìco ukuchtil sám?”
Proè ne? Jen je nutné si uvìdomit, ¾e kuchaøský projev jako výraz vroucí chlapské lásky by se nemìl stát pravidlem! Nelze dopustit aby èastým opakováním došlo k jeho zevšednìní, ztrácel by smyslu!
To tedy prrr! Tudy cesta nevede.
Existuje ještì jeden brzdící mechanismus, mající skoro historický podklad. V pravìku našeho svazku man¾elského, pøisti¾en svojí maminkou pøi nìjaké podobné èinnosti jsem si vyslechl (a MLP byla u toho) komentáø typu:
“No Jiøíku, kdes to vidìl, tohle pøece není práce pro chlapa!”
Právì ona vìta se u nás doma stala okøídleným bonmotem. V¾dy, kdy se z milující ¾enušky stává tvrdá managerka, zcela bezohlednì usmìròjící, èi pøerušující mojí bohulibou èinnost typu gauèink, nebo pøedstírané neodkladné práce v gará¾i. Vrcholem všeho je nabídka podøadné práce typu luxování jako náhrada za vysoce produktivní tvùrèí èinnost u poèítaèe. Obracím oèi v sloup a následnì dojde na onen bonmot:
“Kdyby to vidìla maminka! Víš co by øekla? No Jiøiku, kdes to vidìl……”
Doznám se, aè nerad, ¾e pøed vyøèením zabìhaného bonmotu opatrnì po oèku zjiš»uji, zda MLP nedr¾í nìco v rukou a zda nemám daleko k místu, které se v podnicích povinnì oznaèuje zelenou cedulkou s bì¾ícím panáèkem. Normální smrtelník by pou¾il obratu: „Kde nechal tesaø díru!“
Nìjak jsme utekli od pùvodní myšlenky. Šup zpátky.
V oné zmiòované internetové hospùdce to obèas vypadá, jako v normální hospodì plné chlapù. Semele se témìø všechno, jenom o politice se øeèi moc nevedou. Zato kromì milovaných zvíøátek je èastým námìtem rùzné cestování. Nejen po krajinì èeské, skoro po celém svìtì. Navíc, projevuje se nádherná vlastnost internetu. Pravidelnì zasednou k prostøenému stolu krajané, které osud rozesel po celém svìtì. Nechci napsat emigranti, proto¾e tohle slovo minulý re¾im údìsným zpùsobem zdehonestoval. V myslích nìkterých jedincù pøetrvává doposud – jako nadávka. Bohu¾el, obèas mám dojem, ¾e se k tìmto dehonestujícím praktikám doká¾í pøiklonit i naši zákonodárci. V diskuzi jsou ohlasy rùzné, u pøispìvatelù mého ra¾ení, s charakteristikou, ¾e máme blí¾ do pekárny ne¾ do porodnice, jdou ruku v ruce dva pocity:
Pøejeme všem, co cestují, nebo ¾ijí na druhém konci svìta jejich pocity. Pocity štìstí, nìkdy i smutku, èi stesku po domovì, vyjádøeném ve vzpomínkách. Pøejeme a souèasnì závidíme. Zpravidla z dùvodù prozaických, jako je omezení vìkem, zdravotním stavem a podobnì. Na tomhle základì se objevilo ono nové slùvko:
“Pøávidím”
Pøejeme. Z plného srdce a souèasnì závidíme. Závidíme, ne tou zlou závistí, jen takovou malièko bolestivou, ¾e my u¾ asi, pravdìpodobnì, spíše ne……
Trochu mi slùvko „pøávidìní“ pøipomíná hrabalovské pábení. Do slovníku jazyka èeského se asi nedostane, zùstane ve známosti jen nìkolika desítkám lidí. Mo¾ná i Vám, pokud sem zabloudíte!
PS: Pokud znáte podobné novotvary - jenom slušné - ale kde je hranice (?) - sem s nimi!
Jiøí Kadlus
Další èlánky autora