Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ta»ána,
zítra Arno¹t.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kronika Jana Satiny


V údolí sevøeném Lysou horou, Smrkem a Ondøejníkem nebyl na poèátku 20. století snadný ¾ivot. Roztroušené pasekáøské usedlosti dávaly bídnou ob¾ivu z horských políèek, práce v lese, nebo v prùmyslové Ostravì. Teprve roku 1908 byla uvedena do provozu z Frýdlantu nad Ostravicí do Bílé ¾eleznièní tra», usnadnila dojí¾dìní do zamìstnání, tak se ekonomická situace obyvatel pozvolna zmìnila k lepšímu.
Na poèátku 20. století se èas bezstarostného dìtství omezil na pouhých nìkolik let; u¾ v pøedškolním vìku byly dìti posílány do slu¾by, po skonèení školní docházky ve vìku 14 let u¾ se oèekávalo, ¾e budou svým výdìlkem pøispívat do rodinného rozpoètu.
Jinak tomu nebylo ani u Jana Satiny z osady Hamrovice, které pøinále¾ely ke Starým Hamrùm. Pracoval ve „vlnìné fabrice“ v Místku, jako horník v Ostravì, v ¾elezárnách Ferrum ve Frýdlantu nad Ostravicí, také jako tajemník a kronikáø obecního úøadu ve Starých Hamrech. Na své dìtství a èas dospívání vzpomíná ve své Kronice, kterou zaèal psát v roce 1950, kdy vá¾nì onemocnìl: „Spisuji tuto knihu tìm, kteøí tu po mnì zùstanou.“


Následujícího roku Jan Satina v dùsledku podlomeného zdraví umírá. Poslední krátký záznam v Kronice se týká roku 1924.

Mùj pradìd ze strany otcovy Josef Satina pochází asi z obce Malenovice a pokud se jména jeho týèe jest toto snad odvozeno od potoku Satina v Malenovicích, aneb od rodu Satinských v Lubnì. Co se zamìstnání mého pradìda týèe, byl asi domácím tkalcem, je¾to já ještì co kluk pamatuji se, ¾e u nás doma nalézal se tkalcovský stav, ba dokonce dva. Mùj dìd Josef Satina tkalcovinou se nezabýval nebo» byl zedníkem, a mohl to býti jen pradìd, který ji¾ v domku èís. 12 bydlel a tkalcovinu provozoval.
Moje prabába rozená ®orova, dcera Jana ®orového, pocházela z obce Ostravice-®ár a odtud mìl její otec, asi pasekáø, jméno ®orový, nebo» døíve místním dialektem jmenovali lidé ®ár – ®or. Název ®ár pochází z doby, kdy první usedlíci káceli a vypalovali lesy a tvoøili plánì k polnímu hospodáøství, èili paseky. Odtud název pasekáøi a ®ár, èili silné po¾árovištì.
Mùj dìd Josef Satina vzal si za man¾elku rolníkovu dceru Annu Beèokovu z Malenovic. Jako zedník pracoval v okolí, docházel do práce na Frýdecko-Místecko a jinak, kde tehdy se nìjaká práce vyskytla, nebo» stavební ruch v tehdejší dobì nebyl veliký.
Matka moje pochází z obce Ostravice, osady Bílé, dcera to lesního dìlníka zamìst. u Arcib. Panství, Ignáce Kubaly, Anna rozená Kotková pochází ze Slovenska (døíve Uhry) z obce Vysoká. Do Bílé docházel mùj otec za matkou na námluvy (chudák mìl ty námluvy závidìni-hodné, chodil pìšky tøi hodiny cesty ve snìhu a mrazu a¾ do Bílé).“
Po svatbì se novoman¾elé nastìhovali v Hamrovicích do døevìné chalupy è. p. 12.
Otec pøevzal po dìdovi chaloupku do spoluvlastnictví s matkou a dìd Josef Satina šel na výmìnek. Otec od jara do podzimu pracoval jako zedník a v zimì, aby alespoò nìco vydìlal, dìlal doma koš»ata a prodával je po chalupách i do obchodu. Jedno koštì za 3 krejcary, pozdìji 5 krejcarù, t. j. 6 + 10 haléøù.
Otec byl dobrák – málo energický, trpící plícní chorobou. Rád hrával v Lotynce, snad doufal ve výhru a zlepšení svého soc. postavení.

Svìtlo tohoto svìta jsem spatøil 6. prosince 1895 jako prvorozený syn. Prvého pùl roku jsem prý jen stále køièel, tak¾e v noci musela se matka s otcem støídati v kolébání.
Naše chaloupka nacházela se mezi sousedy naproti vodního náhonu pod bøehem a naše zahrada konèila od západu bývalou zem. hranicí Slezska s Moravou. Místní dráhy tehdy nebylo. Arcibiskupská panská pila nacházela se na šenku v Ostravici naproti hostince Mališe (nyní B. Ivánek). Chaloupky døevìné vesmìs starého data, témìø ¾ádných novostaveb.
Tehdejší obyvatelé pracovali hlavnì v lese arcivevod. Bedøicha, nyní státních lesù a na parní pile v Ostravici, nebo» jiný prùmysl, vyjma hutì ve Frýdlantì a k nim patøící hamry v Ostravici, v okolí nebyl. Malá èást obyvatelstva, hlavnì ¾eny, pracovaly u rolníkù a pasekáøù v dobì sezónních polních prací. Moje matka takté¾ pracovala u souseda J. Mališe, nejvìtšího rolníka, kterému patøily takté¾ i Hamrovice.


25. srpna 1900 zemøel mùj dìd Josef Satina. Pamatuji se dobøe na jeho pohøeb, nebo» jsem mermomocí chtìl jít za staøíèkem. Pamatuji jej dobøe. Chodíval na Veèeøi Pánì do hostince Vinc. Mališe (nyní B. Ivánek), t. j. na krajíèek chleba a osmièku koøalky. Vodíval mne sebou a kupoval mnì rohlík. Jednou jsem se mu ztratil a zatoulal k øece. Dìd pøišel do hostince, objednal si svou Veèeøi Pánì a mnì a» dají rohlík, obrátí se a mne nikde. Chudák nemìl èasu ani svou Veèeøi Pánì sníst, pospíchal rychle domù. Doma jsem nebyl. Koneènì mne našli s mou matkou u splavu v øece.


V roce 1902 jsem mìl sedm let a matka mne odvedla na slu¾bu do Bílé k dìdovi, pást krávy. ®eleznice ještì neexistovala. Pro malého chlapce byly tøi hodiny chùze hodnì, nebyl jsem zvyklý, tak¾e mne matka po kouscích nesla na zádech. Dostal jsem na starost ètyøi krávy, napást je po lese, jinak bych nedostal najíst. Jednou se mi krávy ztratily. Od strachu jsem ani domù nešel, pøišla bouøka, ulehl jsem pod strom. Kdy¾ mne našli, odvedli mne domù, tancoval mi po høbetì provaz. V Bílé jsem za¾il bídu.
Staøíèek co v lese zarobil, propil u ¾ida. V létì jsem chodil bosky, v zimì v krpcách, ve starém kabátì. A¾ po roce slu¾by mi dali ušít z bílého plátna gatì.
Uva¾oval jsem utéct, ale byl jsem moc malý, nebylo kam. Do ètrnácti rokù jsem musel v Bílé zùstat ve slu¾bì. A¾ pak jsem se mohl poohlédnout po nìjaké práci a osamostatnit se.
Byl to klopotný ¾ivot.
V Bílé jsem zaèal chodit do školy. Ve døevìné budovì jednotøídky vyuèoval Kleofáè Tkadleèek. Musel to být pro nìho nápor, kdy¾ pøišlo všech 106–112 ¾ákù, a není divu, ¾e v pozdìjších letech zešílel.
V zimì jsem chodíval do školy na celý den, pøes léto jen na pùl dne, jinak jsem pásl po kopcích a lesích krávy. Pozdìji u¾ jsem si pøivydìlával roznášením pošty do Starých Hamrù. Také jsem musel do panské nádenické práce, na jaøe sázení stromkù a na podzim jejich mazání proti okusu zvìøí. V lese jsem také øezal døíví.


V roce 1905 se zaèala stavìt místní dráha z Frýdlantu do Bílé. Kraj hned o¾il dìlníky od stavby, ale místní lidé nemìli pøivandrovalce snad ze všech konèin bývalého Rakouskouherska pøíliš v lásce a nazývali je baraby.
V únoru desátého dne roku 1907 zemøel po dlouhé plícní nemoci mùj otec František. Tehdy bylo velice mnoho snìhu a v den pohøbu otcova v Hamrech nebyl pro nìj ani hrob ještì vykopán, tak¾e jsme museli nechati rakev na høbitovì na povrchu.
Faráø mìl z toho nepøíjemnosti od nadøízeného úøadu, ¾e pohøeb øádnì nezabezpeèil, také noviny o pøípadu psaly. Faráø pak z kazatelny pøeèetl novinový èlánek a nabádal farníky, aby mu napøíštì podobnou vìc nedìlali. Kdybych ten hrob mìl sám vykopati, tak v den pohøbu bude hrob pøichystán. Tak sliboval z kazatelny.
Matka Mariana zùstala doma bez práce, bez krejcara, starost o tøi dìti, udr¾et chalupu, aby mìli kde bydlet. Nebylo jiné volby, ne¾ vzít do chaloupky z Bílé staøenku na opatrování dìtí, sama šla robi» do fabriky v Místku. V¾dy» také byl dluh na chalupì – pøevzetím z otcovy poloviny domku musela matka Mariana slo¾it u soudu dìtem urèitou sumu penìz, jako dìdictví; svého podílu se do¾adovala také otcova sestra. Kromì toho obchodnice v Ostravici vy¾adovala zaplacení dluhu za odebrané potraviny. Situaci se posléze podaøilo zachránit pùjèkou od sirotèí pokladny okresního soudu.


V letech 1900–1910 byly výdìlky nevalné.
Lesní dìlník vydìlal dennì 60 krejcarù, tj. 1,20 K . V úkole 80 krejcarù a¾ 1,00 zlatý. j. 2 K. Na zdejší pile takté¾ mìl dìlník na hlavu 60 krejcarù a v pile 80 krejcarù. U rolníka platili dìlníkovi 50 krejcarù a ¾enì 40 krejcarù.
Za jeden rohlík se platilo 2 krejcary, 1 houska 3 krejcary, 1 kilogram rý¾e 8 krejcarù, 1 kg mouky 16-18 krejcarù, 1 kg zrnkové kávy 70 – 80 krejcarù, 1 litr koøalky 36 – 40 krejcarù, bochník chleba asi 2 kg – 28 krejcarù, 1 kg masa 24 krejcary, ½ litru piva 9 krejcarù, pár bot dobrých 3 zlaté, a. j. 6 korun.
Tele 6 – 20 korun, kráva 120 – 200 korun, 1 míra pozemkù 100 – 200 K.
Vìru, nelehký údìl.


A¾ do osmi let jsem zùstal v Bílé, tentokrát u strýce Martina Kubaly a jeho ¾eny Veroniky, tam jsem se mìl lépe, nebo» strýc Martin byl dobrý èlovìk. Z otcových plánù dát mne na studie, abych se dostal k trochu lepšímu øemeslu, ovšem¾e sešlo.
V roce 1908 byla uvedena do provozu dráha z Frýdlantu do Bílé. Tím zaèal také znaèný stavební ruch. Staré Hamry a Ostravice se také staly støediskem rekreace pro Ostravsko. Doprava také umo¾nila místním lidem snazší vyhledávání zamìstnání, zvláštì na Ostravsku.
V roce 1909 jsem završil vìk 14 let a opustil školu. Dostal jsem od pana uèitele na památku kní¾ku S. Tùmy Na prahu ¾ivota, ta mìla na mne velký vliv po stránce národního uvìdomìní. Koncem tohoto roku jsem nadobro opustil Bílou a vrátil se domù do Hamrovic.


Rok 1910 byl pro mne rokem tvrdé zkoušky. Patnáctiletý chlapec u¾ byl pova¾ován témìø za dospìlého, musel si obstarat práci, zajistit výdìlkem ob¾ivu sobì, matce i ostatním sourozencùm. Kam jít? Jedinì do prùmyslu. Nejblí¾e zamìstnání hledat ve Frýdku–Místku. Uvyklý na poklid rozlehlého lesa a pastvin mne mìsto lekalo.
Frýdek stojí na kopeèku, Místek na rovinì, kdo se roboty nìbojí, hladem nìzahyne.
Nakonec rozhodla matka: Jane, pùjdeš se mnou robi» v Místku do vlnìné fabriky. Sama u¾ivit nemù¾u tøi hladové krky.
Fabrika dìsila hømotem strojù, rachotem mašin, všechno takové obludy. Kdy¾ zaèaly tøískat, zvedat se a toèit, nevìdìl jsem kam prv skoèit.
V sobotu jsem dostal tøi rynskule výplaty. Matka si z nich bere šestku. Zùstalo málo. To máš dost, povídá matka, na co ti vìc tøeba. Já musím interes platit, dìckom kupi» chleba.
Nejprve jsem pracoval spolu s matkou u èesaného lnu, zpoèátku jsem si vydìlal 55 krejcarù. Pozdìji jsem byl pøeøazen k velkému stroji na hrubé spøadení lnu, tam pracovali chlapi z Brušperka. Také jsem obsluhoval velké bubnové stroje. Pozdìji v zámeènické dílnì opravoval poškozené èásti strojù.
Pøes celý týden jsem bydlel v tamní noclehárnì, v sobotu jsme odjí¾dìli s matkou domù.
Doma zatím hospodaøil nevlastní staøíèek Juøina se staøenkou. Co jsme s matkou ve fabrice vydìlali, po odeètení svých nákladù, zbytek staøenka s dìtmi a staøíèkem projedli.
Na opravu domku nikdy nebylo penìz. Proto se naše chaloupka stále víc hrbila a byla èím dál víc ošuntìlejší a otrhaná. Pøesto ji udr¾ovali, jak se dalo. Toho èasu bydlel v chaloupce také strýc Jan Mrva, který mìl za ¾enu Ane¾ku, matèinu nevlastní sestru. Pracoval na Arcibiskupské parní pile. No sil domù odkory, jak se øíkalo odøezkùm z desek, staøíèek z nich v zimì strouhal šindely a v létì jimi opravoval støechu. Ne¾ opravil støechu na jedné stranì, byla druhá strana støechy opìt samá díra.
Byly to nuzné pomìry. Pracovali jsme s matkou dva a doma jich èekalo na náš výdìlek pìt, t. j. tøi dìti a dva staøíèci.
Toho roku mìl bratr Antonín, který chodil ještì do školy, vá¾ný úraz. Rvaèku vyvolal jeden chlapec o pøestávce ve vyuèování pøed školou, ale nikdo se prát nechtìl. Tak strhl mého bratra Antonína z lavièky a zlomil mu ve stehnì nohu. Nohu Antonínovi sice ihned spravil Jos. Machýèek z èís. 53 a bratr se na ni témìø mohl za 11 dnù postavit, ale matka ¾áka, který neštìstí zavinil, pøivolala MUDr. Malého k vyšetøení a ošetøení bratra. Doktor chlapci nohu znovu rozlomil. A my s matkou šli za 8 týdnù znovu Machýèka prosit, aby šel opìt bratrovi nohu spravit, nebo» se na ni nemohl postavit.


V roce 1911 jsem dovršil já - Jan Satina šestnáct let. Do mìsíce záøí jsem pracoval s matkou v Místku. Tehdy jsem vydìlal ji¾ 70 krejcarù na den. Pøesto se to matce zdálo málo a pomýšlela dáti mne do Ostravy nìkam na šachtu.
Matka mìla ve Vitkovicích-Hrabùvce provdanou sestru Johannu za Ignáce Zajíce. Pocházel z Ostravice-Bílá-Gašky, pracoval ve Vítkovických ¾elezárnách, ale toho èasu u¾ byl ze zdravotních dùvodù na penzi. Druhá matèina sestra, Barbara, byla provdána za horníka polské národnosti Josefa Rusinu, pracoval na šachtì Karolina v Moravské Ostravì.
Tehdy v mìsíci záøí, jednu sobotu, povídá matka, ¾e po výplatì nepojedeme domù, ale podíváme se do Ostravy. Uvidiš stryka Zajica a stryka Rusinu, mo¾ná by tì pøijali baj na Karolinu. Tam by si vìce porobil e¾ tu ve fabrice…
Jen co jsme dostali výplatu, popadli jsme boty do rukou a pìšky utíkali k Ostravì.
Jestli¾e mne mìsto Frýdek a Místek udivovalo a lekalo, co¾ teprve Ostrava! U¾ za Paskovem se nám zaèaly zjevovat mraky kouøe a èím dál k severu a èím blí¾e jsme pøicházeli k Hrabové, tím více se stmívalo. Nad Vítkovicemi a Ostravou bylo vidìt, jak kouø stoupá z komínù. ®havá, tekoucí struska z vysokých pecí doplòovala ten strašidelný obraz. Celý kraj nad Ostravou byl a¾ po obzor jako v ohni. Záblesky otevíraných pecí a rány ze vzduchových nádr¾í pùsobily dojmem jako by tam zuøila bouøe.
K obloze šlehaly ohnivé sloupy jako v nìjakém pekle, všude samý komín.
To u¾ jsme byli ve Vítkovicích. Darmo vzpomínat, jak v Beskydech lesy krásnì šumí. U nás v horách je tak èisto a tu plno smradu. Tu mam robi»? A strach piznul v moju dušu mladu. Tak se mnì pøedstavila Ostrava za té prvé noci. Byl to pro dorùstajícího chlapce nesnadné vykroèení do samostatného ¾ivota.
Veèer asi v 9 hod. pøišli jsme do Hrabùvky, kde jsme u strýce Zajíce pøenocovali. Pøíští den šli jsme odpoledne k strýci Rusinovi do Ostravy. Cestou pøes Vítkovice cítil jsem se velice ubohý pøi pohledu na to moøe komínù a továren. Také pohled na šachty mocnì na mne zapùsobil.
Bìhem návštìvy u strýce Rusína matka dojednala, ¾e se budu ucházet o práci na jámì Karolina, kde byl strýc zamìstnán, a v pøípadì pøijetí, ¾e budu bydlet u nìho.
Matka odjela tentý¾ den zpìt do Místku, kde dala za mne výpovìï z práce. Zatajila pøede mnou, ¾e tovární øeditel mne nechtìl propustit. Pøemlouval matku, ¾e mne dá do zámeènické dílny, abych se vyuèil za strojního zámeèníka a pozdìji snad na vedoucí místo v nìkterém továrním oddìlení. U¾ bylo rozhodnuto. Spíš ne¾ matka, rozhodly peníze. Penìz bylo tøeba. Na šachtì jich prý bude víc.

Dne 26. 9. 1911 jsem byl po dvou lékaøských prohlídkách (nebo» jsem nemìl ještì 16 let) pøijat na jámu Karolinu na dùlní hornické práce. Na pøímluvu strýce byl jsem pøidìlen takté¾ tam, kde byl strýc zamìstnán. Jáma Karolina a vedlejší jáma Šalamoun, obì Vítkovického horního a hutního tì¾aøstva, jsou na desce spojeny, tak¾e jsme fárali na jámì Šalamoun, která byla po výbuchu z r. 1906 znovu otevøena a modernì vybavena.
Ostrava, velké mìsto plné prachu a špíny, plné šachet, fabrik, plné bohatství i plné døiny. Chlapi umounìní jako uhlíøi v horách pøi pálení milíøù. To su chlopi tì¾ké døiny, jak ¾elezo tvrdí. A s pošklebkem hleïo na ty, kerým práca smrdí.
Nastoupil jsem na šachtu jako kluk. Kdy¾ jsem prvnì uvidìl vyjet klec s havíøi, bylo mnì slabo od ¾aludku, oblièej se mi kroutil. Pane Bo¾e šestatøicet chlopùv vyšlo z klece. Kdyby ta klec … utrhla sì … mraz mi šol po høbetì. Lépe mi nebylo, ani kdy¾ jsem vešel do klece. Kdy¾ jsme sjí¾dìli dolù zdálo se mi, ¾e skoro nic nevá¾ím. Za nìjaké tøi minuty byli jsme na dole. Tam vidím na døevì psané: Ohni sì ty vole.
Pak ještì kus pìšky s ostatními havíøi do pøedku, spolu s námi štajgr. Havíøi kopali uhlí, vozaè ho nakládal, jiný zase vozíky konìm k pøekopu odvá¾el. Tøicet vùzkùv bylo tøeba nakopat. Po práci šel koník do stáje pod zemí k ostatním dùlním koníkùm, dvacet jich tam bylo. Koneènì je po šichtì. Havíø si mù¾e propadlé bøicho jak chce páskem stahovat, furt ti hladem kruèí!


Zaèátky moje byly v Ostravì tì¾ké. Jsa kluk a to¾ ocitnuv se v takovém prùmyslovém støedisku, byl jsem tamními pomìry zmaten a zkusil jsem hodnì ústrkù a posmìškù za svoje horské náøeèí a prostotu duše. Také po stránce výdìlku bylo to horší, ne¾ v Místku. Proto¾e jsem ještì nemìl 16 let, obdr¾el jsem na smìnu 55 krejcarù – t. j. 1,10 K. Z toho jsem platil za obìd 28 krejcarù, snídanì 8 krejcarù a veèeøe 12–16 krejcarù mimo chleba, který jsem si musel kupovat sám. Èili celý výdìlek jsem projedl. Za byt a prádlo jsem dlu¾il. Penìz na ošacení jsem nemìl.
Ani následující roky se nijak významnì nelišily od toho prvého. Ve volné chvíle jsem se procházel mìstem. Plno lidí, ka¾dý pospíchá za svým zájmem. Kameloti nabízeli noviny. Koncem èervna roku 1914 v nich stálo, ¾e... Kajsik v Bosni v Sarajevì atentat zrobili… Následníka s panimamu obuch postøelili. Napìtí se dalo v následujících dnech pøímo krájet. Najednou všude vyvìšené plakáty. Vojna je! Mobilisace! Chlopi s kuferkami jidu valèi»- roby køièo…co tu budì s nami?
Koncem èervna atentát na následníka trùnu Frant. Ferd. Deste v Sarajevì. Za mìsíc (na sv. Annu) vyhlášena všeobecná mobilisace - tímto dnem zapoèal pláè a náøek ¾en a dìtí, jejich¾ otcové museli nastoupit vojenskou slu¾bu.
Tak zaèala válka. Všichni mysleli, ¾e za ètyøi mìsíce bude po vojnì, ale mýlili se.
Rok 1914 byl dokem strádání. Na šachtách jsme museli pøísahat vìrnost rak. Císaøi a ¾e budeme pilnì pracovati. Na všechny šachty nastoupily vojenské hlídky, tak zvané kádry. Museli nosit na rukávech èerno¾luté pásky, aby je poznali. Jejich existenci jsme brzy pocítili. V tìchto kádrech nebylo témìø èeských vojákù, ale Nìmci a Maïaøi. Za zmeškanou smìnu nebo jiné provinìní byli horníci trestáni samovazbou, dáním do okovù (ruku k noze) a i slupkem (t. j. povìšení ke stìnì za ruce vzadu sepjaté tak, ¾e se trestaný dotýkal zemì jen málo prstami u nohou).
V øíjnu slo¾il jsem øidièskou zkoušku na dùlní benzínovou lokomitivu.

Následujícího roku 1915 jsem onemocnìl ¾aludeèními potí¾emi. Závodní lékaø mne poslal do nemocnice v Pøívoze, odtamtud pro nedostatek místa do domácího léèení. U¾ za nìkolik dnù jsem byl uznán práce schopným a poslán do práce.
Lékaø, nevidìl-li u nemocného duši na jazyku, posílal všechno do práce, jen aby Rakousko vyhrálo. Stal se pøípad na naší šachtì, ¾e jistý horník nebyl uznán závodním lékaøem jako nemocný a byl poslán na šichtu. Tento horník v obavì pøed trestem sjel na dùl – na povrch jej vyvezli mrtvého. Já také, abych nebyl trestán, šel jsem do práce, zejména kdy¾ mi lékaø tvrdil, ¾e u¾ mi nic není. Bohu¾el tvrzení lékaøe nebylo pravdivé, trpìl jsem bolestmi témìø celý rok.
Byla stále vìtší nouze o potraviny. Teta, u které jsem byl na byt a stravu oznámila, ¾e se musím stravovat sám, proto¾e nemù¾e obstarat dost potravin.
Tak válka, která podle pøedpovìdí samozvaných prorokù mìla trvat jen tøi mìsíce, zuøí dále ba dokonce pøidávají se další státy (Itálie). Matka pracuje dále v továrnì v Místku. Moje pomoc z Ostravy je velmi malá, nebo» vzhledem na to, ¾e se jeví ji¾ urèitá drahota, jsou havíøské mzdy stejné jako v roce 1914 pøed válkou.

Rok 1916 byl ve znamení nedostatku potravin, šatstva, obuvi, všech základních ¾ivotních potøeb. Dva roky u¾ vojna trvo, zaèino hlad a bida.
Pøedevším s jídlem je to špatné.
Ve stìnì su dvì okenka, prostrèiš nim ruku, podoš šalek a s ním marku a dostaneš zupu. Lebo kafe na snídaní, obid èi veèeøu… na noc na pyrènu si lehnìš, hoviš si jak v peøu. Bloš»ky ty se hned staraju abys moc nìstlustnul, vypiju ti trochu krve, zatel co si usnul. A ti chlapi, karbanici, celu noc to pije, hraje v karty… a nìlza spa», hrom a» do nich bije! Jedni ráno jdìme na šichtu, druzí odpolednì, tøeti idu zasì na noc… Tak to jdì dìò ze dòa.
Bída zalehla všechny konèiny.
Na vesnicích provádìjí se rekvirunky pro vojsko, avšak zásobování obyvatelstva, zejména dìlnictva je prabídné. Vzkvétá èerný obchod. ®idé skupují pod rukou vše co se dá. Sedláci ke»así s potravinami a tím se stává, ¾e bohatí neví doposud co je válka, zatím co chudina hladoví. Na šachtách pracuje se nepøetr¾itì po celých 14 dnù, a já, pøipadne-li za 14 dnù volná nedìle, musím zase provádìt opravu a èištìní dùlní lokomotivy, tak¾e na mne pøipadá volný den jednou za mìsíc.
Pro nedostatek potravin nemohu dále bydleti u strýce a stìhuji se na noclehárnu do kasáren, kde je i stravování v závodní kuchyni (kantinì). Ovšem s postupem èasu je i tu stravování èím dál horší, a následek? Poèínáme poci»ovati bolesti na prsou a kašel.
Horníci, kteøí mají doma na vesnici nìjaké hospodáøství, pøinášejí si z domova potraviny na pøilepšenou. Já nemám odkud. Doma matka oèekává, ¾e já bych mìl pøinésti ještì z Ostravy, nebo» jsme doma nemìli ¾ádné hospodáøství a tudí¾ doma nebylo takté¾ co jísti. Jsou sice vydávány potravinové lístky, ale na vesnici na nì zpravidla nelze nic dostati.

Lepší to nebylo ani roku následujícího. Rok 1917 jest rokem velké bídy a nedostatku. Na poli váleèném ¾ádných pøevratných zmìn.
… to ešèe v bliské dobì nìbudì inaèí … furt vaøo struèiska s fazoli, øízky z kvaèkù, bøuch nás z teho bolí. Nìkdy na pøilepšenu navaøo nam bobu … jak nìmoš co z domu pøinìst blisko moš do hrobu.
Nedostatek potravin nutí horníky do stávek. Výdìlky zùstávají na pøedváleèné úrovni. Veškerá snaha zùstává bez výsledku. Navíc jsou mezi horníky vybíráni rekruti.
V bøeznu byli jsme my mladí ze šachet vzati k odvodu. Pod dojmem brzkého narukování nešel jsem ji¾ na šichtu. Odejel jsem domù a oèekával kdy budu rukovati a zmeškal jsem tak asi 17 smìn bez omluvy, co¾ znamenalo podle tehdejších pøísných vojenských naøízení pro mne pøinejmenším váleèný soud a tì¾ký ¾aláø nadosmrti. Fronta, kterou hrozili, jsme se nebáli, nebo» ka¾dý z nás pøi prvé pøíle¾itosti by byl pøebìhl k legii. Po 17 dnech zašel jsem na ubytovnu do Ostravy, lehl pod deku a v tom voják vstoupí do svìtnice: Je tu Satina? ptá se. A kamarádi odpovídají: Ne. A voják: Pro Boha, kde ho mám hleda»! øíká a odchází. Tu jsem vylezl z pod deky a jdu na šachtu se hlásit do práce, nebo» jiného mi nezbývalo. Nevìda, ¾e za mé nepøítomnosti informovala se správa závodu u mého lékaøe ve Frýdlantì, který i pøes to, ¾e jsem u nìj za tìch 17 dnù vùbec nebyl, vydal svìdectví, ¾e jsem velmi vá¾nì nemocen. To mì vlastnì zachránilo pøes to, ¾e jsem to nevìdìl.
Pøíští den po šichtì u raportu na dotaz závodního jsem øekl, ¾e jsem byl nemocen, u lékaøe ¾e jsem nebyl nebo» jsem mìl staré léky a tìmi jsem se léèil, co¾ vlastnì pravdou nebylo. Bylo jistotnì také mé štìstí, ¾e jsem se na nemoc vymlouval, co¾ souhlasilo s výpovìdí lékaøe ve Frýdlantì. A byl jsem ještì tak drzým, ¾e byl bych si nechal ještì ty smìny od závodu proplatit. Na otázku závodního, proè jsem si nevzal nemocenský lístek a kde mám od lékaøe nìjaký lístek, aby mému tvrzení mohl uvìøit, jsem odpovìdìl: Pane závodní, kdy¾ jsem bral v únoru tohoto roku u pana šichtmistra nemocenský lístek, nechtìl mi jej tehdy vydat a oznaèil mne za simulanta. Jsa nyní opìt nemocen byl jsem jist, ¾e nemocenský lístek nedostanu a proto jsem zùstal doma bez nemocenského lístku. Na otázku, kde mám nìjaký lístek od lékaøe, jinak ¾e mé výpovìdi nemù¾e vìøit, jsem odpovìdìl: Pane závodní, k tomu netøeba ¾ádného lístku, já svleèu košili a sám uznáte, ¾e nejsem práce schopen. Pan závodní se nad tím pozastavil, chvíli uva¾oval, pak naøídil: Tobše, tak se zebleè. Po tìchto slovech vìdìl jsem, ¾e jsem vyhrál. Jak moc, to ovšem bylo další otázkou. Následkem málo a to ještì velmi špatného pøídìlu mýdla, nebylo se nám øidièùm dùlních lokomotiv mo¾no øádnì po šichtì umýti, z èeho¾ hlavnì u nás mladších vzniklo onemocnìní kù¾e (ze zalepených potních ïùrek vznik hnisání a vøedy, pozdìji furunkulové), ko¾ní tuberkulosa. Já toho mìl na zádech a v pase plno, ¾e jsem nemohl ani záda o nìco se opøíti, ani v pase kalhoty øádnì opaskem upnouti. Pan závodní po prohlídce øekl: Poprvé ja vidìl, ¾e to pravda a proto to budiš mìt otpuštìné, ale po druhé mì to nìrobiš! Dybys mìl od doktor lístek, tak by ti to my tudi¾ zaplatili. V úterý je raport u vojenského komandanta, ale ty k temu raportu u¾ nìchodi», ja to budi¾ spravi», ale po druhé si budìš vza» dycky Krankzetl! A dyby pan schichtmister nìdat listek, tak budìš pšist ku mì.
Nyní ale jsem na pana závodního zaútoèil já. Poukázal jsem na naši deputaci vyslanou k nìmu stran pøídìlu mýdla, dále na mé souèasné onemocnìní plícní chorobou a po¾ádal jsem o pøelo¾ení od lokomotivy k jiné dùlní práci. Pan závodní to sice uznal, ale nakonec øekl: O deputaci já vìdìt, ale já ten mýdlo nemìt a tebe ja poèebovát u motor. Já vidìt, ¾e ty ešèe marod, budeš si vzá» Krankzetla a zùsta» ešèe doma.
Já odcházel s úsmìvem na ubytovnu na kasárnu, kde kamarádi byli velmi zvìdaví a v napìtí, jak to se mnou dopadne. Kdy¾ jsem jim øekl, ¾e nebudu vùbec trestán, nechtìli tomu ani vìøiti.
Z podvy¾ivy zaèalo mì v prsiach silnì picha», ve høbetì pod lopatkami, ¾e se nìmuh dycha». Pan dochtor je uèený pan, co se mnu jes» to vìdìl, ale jak po to mom všecko zebra», to mi nepovìïul.
Dne 6. kvìtna t. r. jsem ¾ádal opìt nemocenský lístek, který jsem s velikou ochotou ihned obdr¾el, aèkoliv na mé místo nemìl závodní zástupce. Dali na mé místo mého pomocníka, který nemìl ještì zkoušku slo¾enou a nebyl oprávnìn s lokomotivou jezdit. To se mohlo státi závodu velice osudným. Patrnì nenapojil øádnì hadièku pro pøívod benzínu do motoru. Vytékající benzín se vzòal. Náhradní nedouèený lokomotiváø ztratil hlavu i s pøítomným dozorem a místo, aby uzavøel pøívod vzduchu a hasil pískem, shodili stroj do vodního pøíkopu vedle kolejí a oheò hasili vodou.
Štìstí, ¾e se to stalo ji¾ ke konci smìny a v blízkosti tì¾ní jámy, kde nebylo plynù a uhelného prachu.
Hoøící benzín odtékal s vodou pøíkopem hlavní štoly a od plamenù vzòalo se i døevnìní štoly, které hoøelo v délce asi 30 bì¾ných metrù. Kouø a výpary valil se štolou dále do pøedku, kde pracovali horníci a nebýti toho, ¾e vracejíc se právì po vykonané práci k jámì mìli mo¾nost utéci vìtrním kanálem, byli by všichni zadušení.
Já zatím od 6. 5. a¾ do 10. 8., t. j. celé tøi mìsíce byl doma a léèil jsem se na plíce, té¾ na vznikající T. B. C., kdy¾ nebylo doma do èeho kousnouti. Potøeboval jsem maso, vejce, mléko, víno aj. a já byl rád, kdy¾ jsem se mohl najíst alespoò trochu zelí a usma¾it hub, které jsem nasbíral.
Šatstvo, prádlo a obuv bylo pro mne vzhledem k nuzným výdìlkùm a horentním cenám ¾ivotních potøeb nedostupné.

V roce 1918 se dìlnictvo na Ostravsku a Karvinsku se z nedostatku bouøilo. Rok zaèíal nejhorší bídou a nedostatkem.
Stavka stiho druhu stavku a tabory lidu… Vojaci s bajonetami nu»o nás ku klidu.
Jednou jsou to ruští zajatci, kteøí nechtìjí pro špatné stravování fárati na dùl. Po druhé opìt horníci stávkují. Havíøi jsou vojáky sbíráni po bytech a odvá¾eni eskortou do práce. Na kasárni dostane jídlo jen ten, kdo je ochoten ještì pracovati, ale moc takých horníkù není, nebo» jakmile vypukne stávka, ihned odjí¾díme domù. Pøi vypuknutí generální stávky, zaplatilo to nìkolik lidí ¾ivotem, kteøí byli vojáky postøílení (Vitkovice a jiné). U naší šachty byli jsme sroceni pøed bránou, která byla uzavøena, za bránou stojí vojáci pøipraveni k palbì. Dùstojník má dáti povel: Pal! Kdy¾ v tom je volán k telefonu. V pìti minutách dojí¾dí další vojenská posila, která nás z boku od tr¾ištì bodáky tlaèí a rozhání smìrem k Vítkovicím a do kolonie. S holýma rukama nelze se bránit, jsme-li v šachu ze dvou stran. To by byla hotová sebevra¾da, proto ustupujem. Závodní kanceláøe jsou teï ale chránìné vojskem (Maïary).
Obèas se nìco dozvíme o práci T. G. Masaryka a legionáøích v zahranièí a pod dojmem tìchto zpráv, my havíøi èeské národnosti, poci»ujeme hrdost. Nìkteøí horníci pro zjevný národní odpor vùèi svým pøedstaveným na závodì jsou zavíráni u váleèného soudu pøímo v Moravské Ostravì.
Pani chtìjí furt vìtší fedruòk, haviø ka¾dý hluchý… Vìtší fedruòk? S hladom robi»? Dy» zme jako muchy! Ani generalni stavku zme moc nespravili. Ešèe z nas vojaci paru dìlníkùv zabili!
Ze zahranièí pøichází epidemická nemoc, t. zv. Španìlská chøipka. Mnoho lidí na tuto nemoc následkem rùzných komplikací umírá. Také u nás na kasarni zapoèala své dílo. Asi 9. záøí, mìl jsem tehdy odpolední smìnu, ulehl jsem si po snídani na lù¾ko a za chvíli dostal jsem takovou horeèku, ¾e jsem myslel, ¾e bude po mnì. Trvala si 2 hodiny a pak povolila, nebo» se dostavil silný prùjem a to bylo pro mì štìstí. Ta chøipka byla toti¾ trojího druhu, jeden druh byl chøipky mozkové (nebezpeèná), druhá øádila v dýchacích cestách (zápal plic), tøetí druh jsem mìl já. Tento tøetí druh španìlské chøipky øádil v za¾ívacích a støevních orgánech, tento druh ji¾ nebyl tak nebezpeèný. Nejvíce lidí umíralo na chøipku, která zasáhla dýchací orgány, pakli¾e to byl èlovìk tlustší, byl zpravidla v nìkolika dnech mrtev.
Koncem záøí nastupuji opìt práci. Mezi dìlnictvem neklid. Dne 14. øíjna konal se na tr¾išti u jámy Šalamoun velký tábor lidu. Bylo nás tam asi pøes 70 tisíc. Za námi na Šalamounì pozoruje nás z oken plno vojákù. Poslanec F. Prokeš pøi svém projevu pøeète deklaraci èeských spisovatelù vedených Aloisem Jiráskem a prohlašuje po¾adavek èeského státu. Po projevu nastupujeme k táboru lidu na hlavním námìstí. Stará radnice a kol ní je plno vojska. Pøed radnicí jsou kulomety. Pod podloubím honvédi na koních.
Stojím vedle skupiny studentù, zpíváme Kde domov mùj. V tom kdosi volá: Klid! … Pomalu a v klidu rozejdìte se! Dívám se na balkon Ba»ovy prodejny odkud kdosi mluvil, ale u¾ jej není vidìt. Zato silná vlna lidí tlaèí mne smìrem k lékárnì. Podívám se na stranu, odkud jde tlak. Asi 10 metrù ode mne øady vojákù s bodly na puškách, u radnice u kulometù sedí vojáci pøichystáni k palbì, od starého kostela z rohu zas vojáci na koních. Vlna tlaku lidských tìl nás nese témìø k lékárnì. Pøede mnou nìkolik ¾en s dìtmi køièí na pomoc. Zdr¾uji se, abych nemusel pøes nì a pomáhám si napravo k prùjezdu, abych se dostal k ¾idovskému kostelu. V prùjezdu dostal jsem se na dveøní rám a hrozilo mi témìø umaèkání.
V tym vojaci do nás vpadli, jo roztrhl gatì. I hodinky mi rozpuèili, jak mì v prujezdì tam na roh pøitlaèili. A vy hromšti maïaroni, i vom budì rada! Poèkajtì, u¾ zanìdluho pøindì na vas øada. Za ètrnáct dní bylo všude radostneho køiku! Rakusko pøestalo dycha»! Mome Republiku!!
Ráno 28. øíjna všude na ulicích podivný ruch. Vojákù ze šachet není vidìt. Pokud vidìt nìkterého vojáka, má odtr¾eného rakouského orla a na èepce má trikoloru nebo lipový list. Také jiní zøízenci a uniformované úøednictvo má èeskou trikoloru nebo lipový list. Slyšíme zprávu. Fronta se zhroutila, Rakousko se rozpadává. Máme èeskoslovenský stát!
Tato noc byla rušná.
Velitel Maïarù, který 14. øíjna chtìl nás nechati pøi táboru lidu postøílet utekl v noci v pøestrojení a za ním i Maïaøi. Mìl 1 hodinu náskok, jinak byl by visel.
Za nìkolik dnù byl jsem svìdkem pøísahy èeských vojákù Èeské vládì. Proslov p. Prokeše, poslance revoluèního národního shromá¾dìní na tomté¾ námìstí, na kterém jsme mìli býti pøed 14 dny postøílení. (¾e se tak nestalo bylo jen naší zásluhou, nebo» jsme nedali ani nejmenší pøíèiny èi záminky veliteli Maïarù dne 14. X. 1918 aby mohl dáti povel k palbì. A on na to chudák tak èekal.)
Po létech strádání a utrpení pøichází nyní koneènì vlna radosti. Jsou to dny radostného vzruchu a ovšem také i zmatku. Na vesnicích je více klidu, avšak ve mìstech a zejména na Ostravsku jeví se vše ve velkém mìøítku. Vojáci pøijí¾dìjí z fronty a u¾ také vidìt naše legionáøe italské a francouzské. Horníci vyvá¾ejí na koleèkách in¾enýry a dozorce ze šachet a tak se mstí na nich za jejich tyranizování po èas války. Zvyšují se mzdy. A díky podpoøe Spojených státù amerických zlepšuje se i situace v zásobování hornictva.

Tak pøišel rok 1919. Prvý to rok nového èeského státu. Jak se asi budeme mít v tom novém pováleèném státì? To bylo otázkou mnoha lidí, zejména dìlnictva. Upravuje se mìna. Upravují se mzdy. Pomalu zlepšuje se situace v zásobování. Otevírá se ale také politická zápletka o Tìšínsko s Poláky. Slovensko nemají chuti pustit ze své moci Maïaøi.
Doma v rodinì je cítit alespoò záblesk lepších èasù. Pod tímto dojmem èlovìk lehèí dýše, narovnává se, zaèíná mít opìt dùvìru v lepší ¾ivot a zaèíná si dìlati plány do budoucna.
Tentý¾ podzim zapùsobila na mne pøíliš silnì hornická katastrofa na Nové jámì v Lazích u Orlové. Celé osazenstvo jámové smìny bylo posti¾eno výbuchem na dole a myslím, ¾e také celé toto osazenstvo zaplatilo svou práci ¾ivotem. Pravdy bylo tì¾ko se dopátrati. V novinách se psalo jen o neštìstí a kolik mrtvých bylo vyta¾eno na povrch, kolik jich však zùstalo na dole jsme nevìdìli. Domnívám se, ¾e asi 12–120 osob zùstalo na dole zazdìno, aby lokalizován byl výbuchem vzniklý po¾ár na dole. Mrtvoly vyta¾ené na povrch jsem vidìl. Pøes 30 osob hrùznì spálených le¾elo v šachetní budovì vedle sebe. Tu otec i se synem, který pracoval na dole teprve asi 2 mìsíce le¾í vedle sebe, svobodný vedle starého ji¾ horníka, všichni splatili daò molochu kapitálu, zatím co majitelé šachet, byrokratické úøednictvo a zhýèkané ¾eny a jiní u¾ívali si radovánek.
Tehdy pojal mne vztek, lítost, odpor i hnus, vida tam v kolonii náøek a pláè ¾en, matek a dìtí, jejich¾ otcové zùstali tam pod zemí nìkolik set metrù hluboko, doplatili draze svou smrtí na rodiny skývou chleba, zatím co tam v Ostravì ¾ijí lidské pijavice. Bylo postaráno dostateènì o vdovy a dìti padlých horníkù?
Rok 1920 byl pro mne takøka osudový. V únoru jsem opustil práci v Ostravì a byla mnì dána hornická komise. Tato komise tvoøila roènì Kè 682,- èili mìsíènì Kè 56! K ¾ivotu velmi málo.

Z roku 1924 u¾ zùstal v kronice jen nadpis. Kroniku psanou krásným písmem Jan Satina u¾ nedopsal. V dùsledku podlomeného zdraví v roce 1951 umírá ve vìku šestapadesáti let.
O osmadvacet let pozdìji Kroniku vdova Františka Satinová, pouhých nìkolik dnù pøed svou smrtí, svìøila do opatrování své dceøi Františce, provdané Pituchové, významné národopisné pracovnici, lidové vypravìèce, básníøce a malíøce.

1) Jan Satina, narozený 6. 12. 1895 ve Starých Hamrech è. p. 12, domkaø, horník, zamìstnanec ¾elezáren Ferrum ve Frýdlantì nad Ostravicí, posléze také obecní tajemník ve Starých Hamrech – Hamrovicích (zemøel 1951).
Jan Satina si vzal za ¾enu Františku Matýskovou, dceru kováøského mistra, narozenou 26. 9. 1899 ve Starých Hamrech è. p. 17 (zemøela 1979), svatba se konala 22. kvìtna 1921. Z jejich sòatku vzešly dìti: Libuše - narozená 7. èervence 1922 (provdaná za Al. Mièulku 27. 11. 1943; zemøela); Vlasta - narozená 18. 9. 1923; (zemøela); Bo¾ena - narozena 12. 11. 1925 (provdaná za Josefa Foldyna 12. 4. 1947); Františka – narozená 2. 4. 1928 (provdaná za Rudolfa Pituchu 26. 2. 1949); Danuše – narozená 18. 4. 1938; Jan – narozený 17. 5. 1941.


Text a foto: Richard Sobotka

Foto:
Lysá hora
Jan Satina
Rodný dùm v Hamrovicích è. p. 12, kresba Jana Satiny

Další èlánky autora:
Hostýn
Pìkné výletní místo
Památník u Palaèova
Výprava za moøským dnem
Výroèí kaple na Radhošti
Lysá hora - královna Beskyd
Výstup na Ivanèenu
Variace na téma Frenštát
Zvonièka na Soláni
Botanické poklady Beskyd
Øezbáø z Buèkového
Radhoš» v zrcadle dvou svìtù
Výstava Ostravice
Údolí Smradlavky
Vrch Píšková

 



Komentáøe
Poslední komentáø: 20.01.2013  19:04
 Datum
Jméno
Téma
 20.01.  19:04 Tomá¹ Satina
 20.01.  19:03 Tomá¹ Satina
 20.01.  19:03 Tomá¹ Satina
 17.08.  21:13 imraL
 17.08.  17:16 Kopøiva.