Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Darina,
ztra Berta.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snait zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi budeme popisovat djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat. Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz   Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.
 
Podnt ke vzniku této rubriky dal Karel (kmet), který mi napsal: Píši Ti z jiného dvodu. V našem kraji jsem se narodil, mezi zdejšími Nmci strávil i celou dobu války a tím mám nikdy neperušované kontakty k nim. V posledním roce jsem pro jednu zdejší agenturu peloil asi 250 stránek osobních vzpomínek našich Nmc na období od ticátých let a do poslední doby. Te njak nejsou prostedky uvedené vzpomínky vydat knin, snad budou vycházet na pokraování v mstských novinách. Snad jen dv nezní eským uším dobe, jsou takové nmecko-nacionalistické. Jinak opravdu je vše lidské. Mezi vzpomínkami jsou i velmi úsmvné i pekvapující. Kdyby Ti nkdy chybla nápl, dej mi vdt.  
 
Nápl sice nechybí, pesto se te s námi do dalšího „píbhu“ peneste…
 
Moje první kídlo
Ze vzpomínek Erwina Rudolfa Birkeho
 
Na nejhonosnjší broumovské ulici, Císaské, bývala tanení kavárna „Eden“.  Obvykle na konci týdne nebo o svátcích byla plná host. Rovn já jsem tam rád zavítal, kdykoliv jsem pijel dom z Prahy a nebylo snad jiného hosta, který by do tch prostor po kadé vstupoval  se stejn radostným úsmvem jako já.
 
Díve, ne tam piblin na konci dvacátých let vznikla kavárna, to byla taková starobylá  nádherná panská usedlost obývána pestárlým a skoro osleplým panem Gelinkem a mou tetou Toni. Majitel si pál být výhradn oslovován „pane“, bez uvedení jména. A já, za ruku veden svou  matkou jsem sml pána pozdravit uctivým „ruku líbám“. Jeho obvyklá odpov,  „zdar a vítzství“ mi dodnes zní v uších. To vše pamatuji, stejn jako na rok 1915, kdy ješt existovala  Rakousko-Uherská monarchie a my všichni jsme byli jejími pívrenci a dobrými vlastenci. Tehdy to ješt nebylo zakázané, to nastalo a o ti roky pozdji.
 
Pan Gelinek po špatný zrak rozpoznával potkávající osoby podle jejich hlas. Jeho vidní bylo silnými brýlemi nasmrováno pouze pímým smrem. Pokud se  chtl podívat do stran, vdy se tím smrem otáel celým tlem. S píznanou nejistotou zrakov postiených tápal „pán“ svou hlikou podél hrany chodníku, aby si došel na ejdlík na noc, i v nedli na ten ranní.  
 
Jeho dm nevzbuzoval pozornost. Stál daleko od silnice v zarostlé zahrad, ve které mezi mnoha sukovitými stromy vynikal prastarý oešák. Po rozviklaných dladicích píchozí docházeli k malé pístavb domu,  odkud  pak nkolik zvtralých pískovcových schod vedlo k hlavnímu vchodu budovy. Ze zasklené verandy nebyl skoro ádný výhled, byla celá obrostlá popínavými rostlinami. Mnohokráte jsem obdivoval obrovské listy tch rostlin, sahající a ke steše.  Z vestibulu,  který se pozdji v „Edenu“ stal tanením parketem, vedly dvee pímo do salonu, postranní dvee pak do pánského pokoje a dále do lonice. Z tch místností po vybourání píek vnikla zase kavárna. S ohledem na jejich spoleenské postavení mli obyvatelé domu o jeden pokoj navíc. S jeho zaízením, vetn bílými plachtami zakrytými plyšovými kesly se zacházelo šetrn a i rodina mla do nj pístup výhradn o velikých svátcích. V tom salonu  venkovského sídla pi Císaské ulici stálo ješt nco nedotknutelného, toti dlouhé erné kídlo. Vegetací skoro zarostlými okny s malými tabulkami skla zbarvené denní svtlo vše halilo do nazelenalého hávu a pítomní nacházeli odvahu spolu rozmlouvat nanejvýš tlumenými hlasy.
 
M z celého domu nejvíce a jedin zajímal tento pokoj. Byly mi ti roky, kdy jsem ponejprv ten hudební nástroj,  to kídlo objevil a prakticky uvidl první klavír v ivot. Nebylo moné m od nho odtrhnout. Pi kadé další návštv jsem vdy usiloval, si na nm zabrnkat.
Pesto, e „ten chlapeek“ byl v uvedeném pokoji vdy peliv hlídán, jednou se mi podailo nadzvednout víko nad klaviaturou kídla a nco na nm „zahrát“. Byla to náhoda, e m mladší sestry, matka i moje teta bhem njaké jejich rozmluvy na zahrad na chvíli pustily z oí. Kdy teta vydšena mým muzicírováním otevela dvee do pokoje a uvidla m, prohlásila:“No poslechnte si toho chlapce. Musíte mu koupit klavír, on dokonce hraje na ty erné klávesy!“
Pi jedné dovolence mého otce se celý ten pípad v rodinném kruhu prodebatoval a uprosted války se koupil klavír. Jednoho dne byl pak pivezen a namáhav donesen do prvního poschodí. Bylo to hndé kídlo. Ze ivotopis slavných mi je známo, e velikáni svtové povsti se obvykle nauili hrát na njaký nástroj, kdy jim byli tak ti roky. Zapoetí ve tyech však rovn kteréhosi dovedlo ke sláv. Pokud se však dít uilo na nco hrát a  v pátém roce svého ivota, nejvýše se njak nauí hrát a doprovázet kadého z not, kone ale u  Kreutzerov sonáty. Které dít pak zapone a v šesti létech, prý je schopné získat dovednosti tak nejvýše ku hraní po domácnostech, základní znalosti ale ji nerozvine. Kadou skladbu, kterou bude chtít hrát, musí pracn nabiflovat.
Dle uvedené teorie tedy mohli vychovatelé vypoítat, jak daleko jeho chovanec ve he na njaký nástroj pokroí za pedpokladu, e má vlohy a potebnou píli. Dle m však vše uvedené není smrodatné, nejdleitjší pece pro formování mladého lovka je, aby se vbec vnoval hudb a je úpln jedno s jakými výsledky. Bývalo kdysi krásné, e patilo k dobrému tónu, aby v kadé domácnosti nkdo hrál na njaký nástroj. Dnes je slyšet jen dunní reproduktor a všechny ty sluch poškozující zvuky jsou doplovány texty, poškozující i duševní stav poslucha. Nechutn navíc psobí, e tanící napodobují nemocné z ústav  vetn jejich keovitých pohyb.
 
Ale zpátky k mému kídlu. Dlouho jsem s nim byl spokojený, první cviení nevyadovala kvalitní nástroj. Ale se zlepšujícím prstokladem jsem poznával nedostatky nahonem koupeného nástroje. Klávesy kladly píliš malý odpor, nelíbilo se mi jejich nedokonalá bl a neutšovala m vbec nijak skutenost, e ponkud nahndlé zabarvení dokazovalo, e jsou vyrobené z pravé slonoviny.
Pro sonáty moje kídlo mlo nedostatený zvuk a pi nkterých etudách se lámala i kladívka. Kídlo mlo vídeskou mechaniku, vnjškem se ale spíše podobalo cembalu. Bylo velmi dlouhé a vpedu jako skínka uzavené. „Správný“ klavír musel dle mého posouzení mít ploché víko nad klaviaturou!
Nesmírnou hodnotu tohoto historicky cenného empirového nástroje tenkráte nikdo nerozpoznal. Jestli jeho nedostatky byly zavinné pílišným stáím nebo mým zacházením s nim, kdy ím dále více kladívek se toti ulamovalo, dnes ji nevím. Ladi musel být  stále astji zván k nutným opravám.  A to lezlo do penz. Otec vše nakonec zaídil tak, aby pi opravách a klíení kladívek byl vdy pítomen a mohl rozsah oprav kontrolovat. Nakonec to jednou zkusil sám a povedlo se to! Stal se skoro odborníkem. Bylo ji na ase. Ukázalo se, e Chopinova etuda ulamovala 2-3, koncertní etuda Liszta 4-5 kladívek. A protoe otec neml kadý den as na potebná klíení, vznikl sám od sebe týdenní pracovní rozvrh.  V pondlí a úterý jsem hrál Bacha a Mozarta,  ve stedu Beethovena, ve tvrtek Chopina a v pátek Liszta. A v sobotu se pak klíila kladívka.
 
Tak to samozejm nemohlo jít do nekonena. Synákovi se koupil nový klavír! Nejprve ale muselo potebné místo uvolnit to staré kídlo. Rodina tedy shánla zájemce a podailo se jej najít. Na nástroj se pišel podívat jeden sedlák z Hejtmánkovic. Podíval se… a koupil. „Kdy si pro nj pošlete njakého sthováka?“ ptali se ho rodie. „Na co sthováka, to zvládneme sami, do Hejtmánkovic to je kousek, jsme samí siláci!“ odvtil na to kupec.
Zanedlouho se ti siláci objevili. Ped domem stál pistavený ebiák s párem koní.  Peochotn jsme pomáhali pi demontái pedál a vyšroubování podstavc. Pak stál ten tký nástroj ji jen na své hran. Po jednotlivých metrech sesouvali eledíni asi 250 kilogram tké kídlo po schodišti. S hrzou nahánjícím poskakováním po jednotlivých schodech a k domovním dveím. Ped domem bylo malé odpoívadlo, ze kterého se muselo pes roh po dalších tyech schodech dojít na cestu. A tehdy se to stalo. Ta dlouhá skí nástroje se rozkývala, nezkušení mui ji u nedokázali zvládnout a …jen zapraskalo devo, s podivným zvukem se trhaly struny a vzduchem létala kladívka!
Poctiv jsme sesbírali všechny tísky a na opravu doporuili našeho ladie, který kídlo do podrobnosti znal! A  my ztratili obavy z njakých reklamací  praskajících kladívek!
 
Co se s tebou starý nástroji mého umleckého klavírního pednesu asi dlo dále? Spravili t na muzejní exponát nebo jsi skonil nkde na smetišti? Kdo ví.
 
Z nminy peloil Karel Bna


Komente
Posledn koment: 30.12.2007  11:41
 Datum
Jmno
Tma
 30.12.  11:41 dobrk peklad
 26.12.  21:09 Lenka
 26.12.  15:20 kmet Dkuj za tchu, copak
 26.12.  14:15 Vesuvanka :-)))
 26.12.  10:38 VlastaV
 26.12.  09:32 Bobo :-)))
 26.12.  09:15 Karla