Ranní vstávání do tmy a chuchvalce mlhy za oknem. Posledních pár barevných listù na stromech, rudnoucí šípky a zvláštní vùnì tlejícího listí. Je tu dušièkový èas. U kvìtináøství se objevily chryzantémy, vìneèky a chvojí. Pøipomnìly nám, ¾e je na èase na blízké, kteøí nás opustili, nejen vzpomínat, ale i upravit jejich poslední pøíbytky. Oni jsou s námi vlastnì poøád, nepøestali být naší souèástí, ale èas navštívit je, si nìkdy jen tì¾ko hledáme…
Díky takto koncentrované nostalgii se mi vybavil pøíbìh dvou mu¾ù. Pan Jelének a pan Vašátko, oba u¾ ve vìku, kterému se tak pøíhodnì øíká podzim ¾ivota, se seznámili pøed nìkolika lety v lázních. Zatímco pan Jelének je Vinohraïák se vším všudy, s tím pravým „šmrncem“ èlovìka z mìsta, s pøáteli a známými, pan Vašátko, ¾ijící léta v okrajové ètvrti Ostravy, je osamìlý a mo¾ná i malouèko zatrpklý. Ale seznámení s panem Jelénkem na nìj má, zdá se, osvì¾ující vliv. Spoleèné procházky, posezení v lázeòské kavárnièce, vyprávìní pøíbìhù, které, jak byl pøesvìdèen, u¾ nikoho nemohou zajímat. A vida, teï je tu èlovìk, kamarád, který nejen¾e se skuteèným zájmem naslouchá, ale i rozumí. V¾dy» i ty jeho se odehrávaly na pozadí té¾e doby. Konec lázeòského pobytu nebyl ovšem koncem jejich pøátelství. Dopisy a pohlednice, vymìòované mezi Prahou a Ostravou, svìdèí o tom, ¾e si ti dva ani zdaleka nedovyprávìli své ¾ivotní osudy, ¾e poøád ještì mají co øíci nejen k minulosti, ale i k souèasnosti. Dopisy pana Vašátka byly dlouhé a obsa¾né a panu Jelénkovi pøinášely velkou radost.
Ale najednou se nìco pøihodilo. Poslední pohlednice z Ostravy pøišla pøed Vánocemi. Pan Vašátko pøeje k svátkùm a píše, ¾e se necítí dvakrát dobøe. Pan Jelének je znepokojen a okam¾itì odepisuje. Odpovìï nepøichází. Další dopis putuje do Ostravy u¾ doporuèenì. Vrací se zpìt. To u¾ je opravdu divné. A tak, pln starostí, píše pan Jelének další doporuèený dopis. Ví, ¾e pan Vašátko bydlí sám, ¾e nemá blízké pøíbuzné ani pøátele. Ale spoléhá na lidskou dobrotu a tak, mo¾ná naivnì, ale o to upøímnìji, píše na zadní stranu obálky: „Vá¾ená paní doruèovatelko, mám velké obavy o pana Vašátka. Píšu u¾ druhý doporuèený dopis, ten první se mi vrátil zpátky. Prosím Vás, jestli pan Vašátko nebude doma, po¾ádejte jeho sousedy, aby mi dali vìdìt, jestli není v nemocnici. Poštovné jim rád uhradím! Pøedem Vám dìkuji za Vaši ochotu“.
Zda si paní doruèovatelka jen nevšimla úpìnlivé prosby, nebo si øekla, ¾e to není její vìc, se u¾ asi nedozvíme. Dopis se vrátil a pan Jelének zùstal v nejistotì. Jak zjistit, co se pøíteli stalo? Je v nemocnici, nebo snad zemøel? Pátrání se soustøedilo na ostravské pošty a pak na mìstské úøady. Pokud byl pan Vašátko sám a nemocný, jistì pobíral nìjaké dávky, chodila k nìmu tøeba peèovatelka…
Další dopis pana Jelénka tedy putoval na úøad v Ostravì. Mo¾ná si øeknete, ¾e se tam prostì mohl rozjet. Ale po nìj to byla a¾ ta poslední mo¾nost. Na tak dlouhou cestu se opravdu necítil dost silný. Nadìje, ¾e se dozví nìco o pøítelovì osudu, byla sice malá, ale pøeci jen doufal. A skuteènì se doèkal. Za ètrnáct dnù poté, co poslal svou naléhavou prosbu, se mu ve schránce objevil dopis s hlavièkou úøadu. Pracovnice oddìlení sociální péèe píše struènì, ale s citem. Zdá se, ¾e i ji pøíbìh dvou starých mu¾ù hluboce dojal. Pan Vašátko krátce po Novém roce zemøel…
A tak má pan Jelének alespoò jasno. Jeho kamarád na nìj nezapomnìl. Ani on nezapomene a na Dušièky si ho pøipomíná nejen on, ale mo¾ná i ta paní z Ostravy. A zcela i urèitì já…
