Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Marcela,
zítra Alexandra.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Volám jaro


V pøedjaøí se má psát o témách, pøivolávajících jaro. Napøíklad, ¾e je èas navštívit po zimì chalupu a uvést ji do provozu, o¾ivit, resuscitovat, vyèistit, provìtrat, opravit, vylepšit a naèanèat. Dlouho jsem váhala, jestli smím napsat nìco o chalupì, kdy¾ jsem nikdy ¾ádnou vlastní nemìla. Ale potom mne napadlo, ¾e mu¾i lékaøi píší suverénnì tlusté uèené knihy o porodnictví, aèkoliv nikdy nebyli ani trošku tìhotní a porod znají jenom od vidìní. A tak snad i já, „bezchalupnice“, smím napsat pár vzpomínek na nádherné chvíle, trávené u pøátel v jejich domku v lùnì pøírody, kde šumìl vùkol les a rostly pùvabné kvìty, ale kopøivy víc...


Ráno nás budili štìbetáním ptáèkové, marnì jsem jim spílala... pán domu byl ú¾asný kuchaø, jenom¾e v jídle èlovìk leckdy našel mravence... prostì sladkokyselé vzpomínky... Jezdila jsem k tìm pøátelùm léta, v rùzných formacích: s man¾elem, se synem, s obìma, sama, s rýmou...


Domácí mìli naopak jednotvárné slo¾ení: majitelé usedlosti, babièka, dcera a pes. Chalupu všichni milovali, a¾ do doby, kdy dcera dosáhla pokroèilého vìku tøinácti let. Tehdy zaèala to útulné stavení nenávidìt a odvá¾eli ji tam ka¾dý pátek víceménì spoutanou. Celou cestu fòukala, jak se mají její kamarádky, které nemají chalupu, proto¾e teï sedí v kinì a potom budou sedìt na zábradlí pøed kinem a tam kypí ¾ivot velkomìsta, kde¾to na chalupì je šílená otrava. Babièka øekla tenkým hláskem: "Dìveèko, dýchej zhluboka, takový vzduch ve mìstì nemáš! A podívej se na ten krásný výhled támhle do údolí! Zítra bude k obìdu svíèková s domácí smetanou, to si pochutnáš!" Projevila tím absolutní neznalost psychologie puber»aèky. Proto¾e tu èistý vzduch otravoval, výhled do údolí ji nudil a pøedstava svíèkové ji dìsila: vèera dosáhla šestatøiceti kilogramù a zaèala dr¾et hollywoodskou dietu.


První dovolenou jsme pro¾ili v èiré, koncentrované romantice. Elektøina nìkdy fungovala, nìkdy ne. Komín na chalupì byl nakøivo poøád. Navrhla jsem lákat na nìj turisty, omrzelé Itálií, ale majitel chalupy vylezl na støechu a za dva dny bylo po atrakci, jaká ¾iví Pisu u¾ léta...


Pro vodu jsme chodili dolù do potoka, na latrínu nahoru do lesa. Byli jsme okouzleni a dennì jsme si pochvalovali prostý, pøírodní ¾ivot, neposkvrnìný odpornou moderní technikou. Naši pøedkové ¾ili bez ní a jak to bylo zdravé! "No, nevím... Všichni umøeli!" podotknul pán domu. A zaèali s man¾elkou spisovat seznam prací, potøebných pro odporný, vyumìlkovaný a nepøirozený ¾ivot: elektøina, voda, plynové bomby, lednice, mikrovlnka... Dcera navrhla internet, satelit a telefon, ale v prvním ètení jí to neprošlo.


Chalupa návštìvu od návštìvy rozkvétala. Zjistila jsem, ¾e je spousta èinností, na které jsem neobyèejnì nadaná. Dodnes cítím jako køivdu, ¾e mi Cech malíøù a natìraèù neudìlil èestný výuèní list v odboru "barvy-laky-ferme¾e"! Co já jsem tam všechno natøela! A jak mi šlo tapetování! Moje diplomová práce byla skøíò, její¾ kostkovaná tapeta se na pøedních dvíøkách nádhernì shodovala! A do tøetice (kdy¾ se èlovìk zaène vychloubat, nemù¾e skonèit!) jsem se osvìdèila pøi prostøihávání køovin, jehliènanù i jiných døevin. Je pravda, ¾e kdykoliv mne babièka vidìla se zahradními nù¾kami v ruce, pokøi¾ovala se velkým øeckokatolickým køí¾em a slabým hláskem volala:" Nechej na té louèce aspoò nìco rùst, dìveèko moje..!", ale já jsem byla nemilosrdná a øídila jsem se zahradnickým zákonem "co se støihá, roste!" Co vyrostlo, sestøihla jsem.


Harmonie našeho chalupáøského ¾ivota s pøírodou, dokonce i s hmyzem, byla a¾ dojemná. Kdy¾ pán domu øekl dopoledne zamyšlenì „Franta dnes nìjak mešká, u¾ bude jedenáct!" , myslela jsem, ¾e Franta je poš»ák. Mýlila jsem se. Franta byl brouk roháè, který lezl pravidelnì v jedenáct po pìšince kolem chalupy nahoru do lesa...


Veèer jsme sedávali pøi svìtýlkách svatojánských mušek. Bývaly jich stovky, ale pøi dobré vùli èlovìk rozeznal Brouèka, Berušku, Janinku... Jeden rok se mimoøádnì rozmno¾ila i sluníèka sedmiteèná, na okenních parapetech se jich opalovala nejmíò tisícka. Já mívám kapitalistické nápady a navrhla jsem, abychom je odchytávali do krabièek po pìtadvaceti kusech a prodávali zahrádkáøùm jako ekologický prostøedek proti veškám. Kdyby mne domácí s pobouøením neodmítli, mohla jsem dnes toto povídání psát na Bahamách u bazénu a popíjet pøitom drink "Sex na plá¾i"...U nás prostì není to pravé podnikatelské milieu a naši lidé se urputnì brání prudkému zbohatnutí.


Dodnes však vzpomínám s hrùzou na noc, kdy strašilo.
Probudila jsem se na hluk, jaký pùsobí vpád cizí armády, která se v okovaných botách prohání po cizí pùdì. Snad tam ti strašidelní vojáci nacvièovali slavnostní pochod, ka¾dopádnì pøíšernì dupali a rámusili. Za¾ila jsem pøepadení naší zemì cizími vojsky u¾ dvakrát, tak¾e ho poznám, kdy¾ ho slyším. Vydala jsem se do lo¾nice svých hostitelù do¾adovat se ochrany a pomoci, ale ke svému rozhoøèení a pobouøení jsem zjistila, ¾e ti lidé naprosto nezodpovìdnì spí! Majitel usedlosti dokonce chrápal, jako by nic neslyšel, z èeho jsem usoudila, ¾e nic neslyšel. Kamarádkou jsem zatøásla. Ani se v posteli neposadila, otevøela jenom jedno oko a øekla:


"Plch!"


"Plch?" opakovala jsem zdìšenì. Bùhvíkdo nás pøepadl, na pùdì snad straší a navíc mi zešílela kamarádka!


"Plch! Nevíš, co je to plch?" zamumlala otrávenì ta osoba, obrátila se ke zdi a spala dál. Takto se s hosty nejedná a chtìla jsem jí to dát patøiènì najevo, ale uvìdomila jsem si, ¾e je ticho. A» to bylo cokoliv, teï to bylo pryè. Vrátila jsem se do své postele, ale ura¾ená jsem byla a¾ do rána, tedy rozhodnì aspoò deset minut, ne¾ jsem zase usnula. Takto mne poni¾ovat pochybnostmi, jestli vím, co je to plch! Samozøejmì, ¾e vím, co je to plch, brali jsme to ve tøetí tøídì obecné školy! Pravda, trochu si ho pletu s rejskem, syslem, krtkem a køeèkem, ale vím urèitì, ¾e plch je malé, hebounké zvíøátko, které vá¾í jen o málo víc, ne¾ motýl støedního doletu a je vylouèeno, aby dìlal takový hluk! Rozhodla jsem se, ¾e ráno hrdì z chalupy odejdu a našemu pøátelství udìlám nav¾dy konec.


Ráno jsem vidìla vìci trochu jinak, proto¾e paní domu udìlala bo¾skou snídaní a pán domu k ní pøidal pøednášku o akustice. Zapøísahal se, ¾e plši doká¾ou na pùdì dupat jako taneèní soubor z Bavorska a slíbil, ¾e pachatele chytí, zatkne a vypustí ho na svobodu a¾ daleko, daleko od nás..." Mám kamaráda, který je nadšený ochránce zvíøat!" øekl dobrosrdeènì. „Tomu ho vysypu u baráku!"

Na chalupì letí èas tak, ¾e veèer je døív, ne¾ staèíte vychutnat ráno. Po veèeøi jsme posedávali na terase a já jsem se tìšila, ¾e se po bouølivé noci s plchy koneènì vyspím.


„Slyšíte?" øekla do ticha moje nejlepší kamarádka. „Rostou houby. Pojïme spát, ráno vstáváme ve ètyøi!"


Zadívala jsem se na ni s odporem. Jí je lehko, je zvyklá. Tøicet let mívá noèní slu¾by v nemocnici, kdyby prospala nerušenì celou noc, mohlo by ji to zabít.


„Mìla bys být jako babièka Bo¾eny Nìmcové!" osopila jsem se na ni nevrle. „Proto¾e ta, aèkoliv u¾ - chudák stará - toho spánku moc nemìla, pøála ho jiným, vìdouc, jak je sladký!"


Na slovo "babièka" se probudila babièka, pokøi¾ovala se a øekla, ¾e jde spát. A dodala tenkým hláskem, ¾e bychom mìli jít ráno na houby, prý má chu» na omáèku.


A tak jsem vidìla, ¾e v chalupáøském ¾ivotì jsou situace, kdy by si èlovìk potøeboval vzít z dovolené dovolenou, aby se koneènì trochu vyspal...


Blanka Burjanová

Grafika:Václava Arnoštová

Další èlánky autorky