Knoflíkáøi z mìsta perleti
Jak jsem se stala redaktorkou – 5.èást
Je bezva vzpomínat na léto uprostøed zimy. I kdy¾ pravda je, ¾e letošní zima v ní¾inách zatím moc zimní není a loòské léto se- alespoò zpoèátku- také moc letními teplotami nechlubilo.
®irovnice je malé mìsteèko v kraji Vysoèina a my tam ka¾doroènì u¾ skoro 30let trávíme týden na zaèátku prázdnin. Je to ideální místo pro „znovunabytí“ sil, pro dobití energie, poztrácené bìhem školního roku. Malý rodinný kemp na kraji lesa má všechno, co potøebuji. Na houby i borùvky je to co by kamenem dohodil, do rybníka 20 m a na obìd procházkou 1 km, nebo autem 3 minuty. Co víc si mù¾e „zmo¾ená“ uèitelka pøát.
Letos to ale bylo trošku jiné. Ani o prázdninách jsem nehodlala rezignovat na svou „rozjí¾dìjící se kariéru“ redaktorky- dopisovatelky. A tak jsem usilovnì pøemýšlela, o èem by to mohlo být. V ka¾dém místì se dá najít nìco zajímavého, ®irovnice není výjimkou. Je toti¾ mìstem perleti.
Od nepamìti se tu vyrábìjí pøedmìty z tohoto atraktivního materiálu, a i kdy¾ doby nejvìtší slávy u¾ nejspíš pominuly, firma se zachránila, co¾ v souèasnosti není málo. Lví podíl na tom má pan øeditel ing. Jaroslav Štìpán. A proto¾e s pøibývajícími zveøejnìnými èlánky jsem èím dál tím „prùbojnìjší“, napsala jsem mu e-mail a on mi velmi brzy odpovìdìl.
V den „D“ jsem se trochu „našminkovala“, popadla kabelku a vyrazila. Man¾el odjel na cyklistickou túru- tomuto koníèku jsem nikdy nepropadla- a já se vydala za reportá¾í. V ruce nìkolik minulých èísel èasopisu- to aby vìdìl, do èeho jde, a v druhé èerstvì nabytou prùkazku spolupracovníka èasopisu. Pan øeditel byl první, který si ji opravdu prohlédl, a to mì moc potìšilo. (Vìtšinou ji toti¾ po mnì nikdo nechce)
Moc èasu na mì nemìl, ale ta necelá hodina byla hodnì zajímavá. V jeho oboru toti¾ – jako¾ i ve vìtšinì ostatních- jsem ryzí amatér, a tak jsem jeho informace místy pøímo hltala.
Pøed více ne¾ 130 lety dorazil z Vídnì právì vyuèený knoflíkáø Josef ®ampach, o¾enil se tu, zakotvil. A tím se zaèala psát historie zdejšího knoflíkáøství. Mìla své vrcholy a pády, ale neskonèila nikdy.
Lastury se loví v moøích kolem Indonésie a Austrálie a nakupují z velkoobchodù v Nìmecku a Itálii. Nìkdy se poštìstí najít v nich zapomenuté perlièky, a tak perlové náušnièky nosí v uších i nìkolik ¾irovnických ¾en.
Døíve byla výroba pouze ruèní a knoflíkáøi opravdoví mistøi- umìlci. Dnes u¾ ruèní výrobu nahrazují moderní stroje, pravá perle» je doplnìna i výrobky z perleti umìlé, která je cenovì daleko dostupnìjší a od té pravé na první pohled k nerozeznání.
Laserové stroje doká¾í pravé divy. Zdobí knoflíky rùznými firemními logy, doká¾í vyvrtat dírky nejen klasické kulaté, ale i ètverhranné, trojúhelníkové, jak si kdo objedná. Knoflíèky z pravé perleti našívají v Praze i na luxusní košile, urèené napø. a¾ pro kanadské kongresmany.
Kuchaøské rondony- spínací kulovité knoflíèky bez dírek- to je další zajímavá zakázka zdejších knoflíkáøù. Doká¾í se rozepnout ve vteøinì- napø. pokud hrozí popálení tøeba pøi polití nìjakou horkou tekutinou.
V podniku mají i svou návrháøku, která sleduje módní trendy a navrhuje do výroby i rùzné perle»ové spony, jehlice a jiné ozdobné zbo¾í. Za smìnu tu doká¾í vyrobit a¾ 1 milion knoflíkù, které se vyvá¾ejí do mnoha zemí.
Destièky z perleti objednávají a vyu¾ívají i restaurátoøi k opravám rùzných historických obrazù a také Amati Kraslice na knoflíky ke svým proslulým heligonkám. Nejen perle»- ale také paro¾í, kosti, dokonce i kokos- to jsou materiály, z nich¾ zdejší doká¾í vyrobit knoflíky èi rùzné historické repliky.
Zajímavý byl i pohled do historie- po vyra¾ení knoflíkù zbývá ještì znaèné mno¾ství perleti jako odpad. Ten se v døívìjších dobách vyu¾íval ke zpevòování cest kolem ®irovnice. A kdy¾ byl perleti nedostatek, dobývala se zase zpìt. Dnes se zbytky perleti prodávají do Itálie a tam se zpracovávají do ozdobného betonu, kde se krásnì blýskají.
V ®irovnici u¾ témìø 80 let probíhá v¾dy v létì fotbalový turnaj, tentokrát vyhrálo mu¾stvo Bohemians. Soutì¾í se o perle»ový pohár, který je však vzácný a nenahraditelný, a proto zùstává v místním muzeu. Vyrobil ho toti¾ kdysi dávno perle»áøský mistr Peøina a dnes by podobný nikdo vyrobit nedokázal. A tak má vítìzné mu¾stvo právo se s ním vyfotografovat, domù si však odvá¾í perle»ové plakety a pohár se vrací do vitrín.
Otázek jsem mìla ještì spoustu, pan øeditel ale zaèal pokukovat po hodinkách, a tak jsem se ještì ve spìchu zeptala, jestli má rád knihu Knoflíková válka. Smál se a øekl, ¾e jo. Jak jsem se doslechla „ z kuloárù“, zamìstnanci ho respektují, pøesto¾e prý je pøísný a vy¾aduje disciplínu. Pan øeditel sám pøiznal, ¾e demokracie do výroby nepatøí. Dùle¾ité je udr¾et podnik konkurenceschopný a mít spokojené zákazníky.
A to se evidentnì- pøes znaèné problémy- podaøilo. Sklapla jsem notýsek, vytáhla fotoaparát. Ale narazila jsem. Za ¾ádnou cenu jsem pana øeditele neobmìkèila, aby se nechal vyfotit.
Ale i tak mé fotografie snad dají trochu nahlédnout pod poklièku jedné velmi zajímavé výroby.
Èlánek o „Knoflíkáøích z ®irovnice“ vyšel v srpnovém èísle Doby seniorù.
Eva Procházková