Jak jsem našla auto

Když nejstaršímu synovi byly asi dva roky, ukradli nám auto. Přijeli jsme odněkud a protože v našem domě nebyly garáže, musely jsme parkovat auto o několik ulic dál.Už tenkrát nebylo možné nechat auto přes noc na ulici.

Ale ten večer jsme museli auto chvíli nechat venku protože zároveň s námi přišla návštěva. A když manžel po odchodu známých šel odvézt auto do garáže, auto už před domem nebylo.

Samozřejmě jsme udělali oznámení na policii, sepsal se protokol a nám řekli, abychom si nedělali moc naděje že se auto najde.Asi tři měsíce potom, jsem jednou šla se synkem nakoupit a když jsem procházela parkovištěm před supermarketem, najednou jsem viděla naše auto! Zdálky už se mi zdálo moc podobné, stejný model, stejná barva a když jsem se s klepajícími koleny přiblížila, viděla jsem, že auto má úplně stejné čalounění. Že stejně jako naše auto, má místo radia bílý plíšek (radio už nám ukradli před časem) a nejen to, že na stejném místě je připevněný křížek, který dostal manžel od sestry jeptišky.

A tak jsem se jen rozhlédla a viděla jsem na rohu policistu, kterého jsem hned zavolala a povídám mu: ”Podívejte se, tohle je auto co nám před třemi měsíci nějací mizerové ukradli, pohlídejte mi syna a nenechte to auto odjet, já jdu zavolat manžela”. Nechala jsem malýho s ním a letěla jsem jak blázen do supermarketu aby mi půjčili telefon.

Volám domů a říkám manželovi: ”Okamžitě sem musíš přijít, našla jsem naše auto”. Vrátila jsem se na parkoviště a tam už byl docela velký hlouček lidí a nějaké dvě dámy se tam dohadovaly s policajtem. Udělaly nákup a policista jim nedovolil odjet, stále tvrdil, že auto je kradené, a že dokud nepřijde jeho majitel a nepřijede “mi capitán”, auto se prostě nehne.

Za chvíli přiběhnul manžel, přijelo policejní auto s osádkou. Ty paní tvrdily, že to auto bylo jejich tatínka, který před pár měsíci zemřel, a že to mají napsaný v dědictví. Ale policisté byli neoblomní a začali hledat číslo motoru. No a nenašli ho.

Tak auto odvezli, manžel jel s nimi a jedna z těch paní také. Ta druhá zatím jela domů pro papíry. No a na policejní stanici auto znovu prohlédli, číslo našli, ta paní přivezla papíry a zbytek si už asi domyslíte....

...nebylo to naše auto. Pak jsem ho, nebo zase nějaké moc podobné tomu našemu, viděla asi třikrát, ale vždycky už jsem ho raději obešla velkým obloukem. I když to třeba pak mohlo být opravdu to naše.

Jana de Galindo

Povídání o Kolumbii
Žiji v Jižní Americe
Cartagena de Indias
El dorado
Porážka admirála Verona
Vánoce v Kolumbii
Sopka El Totumo

Kolumbijské sopky

Další články autorky:

Teotihuacan - město bohů
Sedm nových divů světa
Za svítání 12. října...
Mexický svátek Dušiček
Los Mariachis