Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai a "dubnové počasí"

Je to tak-práce s Taiem zmítaným pubertou připomíná dubnové počasí. Jak už jsem psala, na začátku školního roku bylo setrvale zataženo a bouřky byly na pořadu skoro každou hodinu. Pak se pomalu, velmi pomalu začala oblačnost protrhávat, výjimečně vysvitlo i sluníčko, které zahřálo mou duši zkormoucenou pocitem, že dva roky mé nelehké práce přišly vniveč. Poté přišel prosinec, kdy Tai podlehl pořádné chřipce, mne čekala spousta jiných povinností, a tak jsme se měsíc "pracovně" neviděli. A v lednu jsem tedy mohla jen konstatovat, že "počasí se opět zhoršilo".
Ovšem takovou meteorologickou smršť, jakou dnes Tai předvedl během jediné hodiny, jsem snad ještě nezažila.

Všechno začalo tím, že Tai přišel pozdě skoro o čtvrt hodiny, ale na omluvu jsem čekala marně.Když jsem ho upozornila, že má dnes mimořádné zpoždění, upřímně se podivil, ale vysvětlení měl hned poruce. "Já dnes měl dvě příčiny," začal zeširoka a neobvykle spisovně a tvářil se přitom naštvaně. "Jednak já na vás napřed zapomněl, ale rychle vzpomněl a šel, jednak jsem dvakrát spadl a potřetí vrátil k maminka ... K maminka? Ne, k mamince," skončil a začal si chystat sešit. Když jsem marně čekala na vysvětlení, proč se vrátil k mamince, popíchla jsem ho otázkou: "A to ses vrátil k mamince, aby ti pofoukala naražené.... Co sis vlastně narazil?" "Zadek. Naštěstí ne hlava!" pronesl suše. Hned však dodal: "Ale to u mě asi jedno." Vzápětí si uvědomil plné znění mého dotazu a ohradil se : "Nééé aby mi pofoukala! Já měl tam zip, a jak já spadl, on mně zakousl do zadku!" Raději jsem se už dál neptala, i když mi nebylo moc jasné, co dělá na riflích zip vzadu a jak může svého majitele kousnout do zadku, ale pro jistotu jsem odvedla řeč jinam: "Tak co, psali jste dnes tu pololetní prověrku?" (Minule totiž Tai tvrdil, že budou prověrku psát v pondělí.) "Ne, ale zítra budeme! A mám napsané, co musím opakovat," sděloval horlivě a otvíral přede mnou stránku svého školního sešitu, kde měl vypsané mluvnické jevy, na něž se má připravit. Začetla jsem se do seznamu a Tai se znovu ponořil do batohu. Vylovil odtud pouzdro odpovídající velikostí školnímu penálu, z něho vyndal "něco", co nazval "písíčko", a jal se mně vysvětlovat, co všechno tahle věcička umí. Zjistila jsem, že umí prakticky všechno, co notebook. Tai se zatvářil tajuplně: "A teď vám něco ukážu!" No, ukázal. Na malém monitoru se objevily postavičky ze známého večerníčku o krtečkovi. Jenže zatímco originální krtečkovy příběhy jsou pouze podmalovány hudbou a doplněny různými citoslovci, tyto postavičky mluvily - a navíc pubertálními hlasy. A to, co pronášely, by v psané podobě oplývalo vytečkovanými výrazy, neboť na začátku příběhu myška objevila hromádku a s patřičným komentářem si šla k moudré sově ověřit, zda se jedná o ..... "No, Tai, a teď uvidíme, jestli ti pro samé hlouposti v hlavě zbylo ještě nějaké místo na češtinu," přerušila jsem v zárodku "filmové představení "a začala diktovat věty s vybranými pravopisnými jevy. Tai honem chytrou mašinku schoval a začal psát.

Uf! První polovina diktátu, to byl tedy horor! Že jsou Taiovy myšlenky bůhvíkde, o tom svědčilo už to, že nebyl schopen si zapamatovat ani větu o čtyřech slovech. A ty chyby! Jakoby některá slova slyšel poprvé. Bylo jasné, že v jeho mozkovně je v této chvíli zataženo těžkými olověnými mraky, zatímco z mých úst budou brzy šlehat blesky a ruce budu muset držet silou mocí v kapsách, aby i neuhodilo. Když jsme byli asi v polovině diktátu, moje zoufalství explodovalo: "Proboha, Tai, proč ty ke mně vůbec chodíš? Vždyť chyby, které děláš teď v tercii, jsi nedělal ani v primě!" Tai se po mně provinile podíval, a když viděl, že to myslím smrtelně vážně, v dalších větách bylo vidět, že pomalu jde do sebe. Chyb bylo stále méně, ale když jsme diktát dokončili, byl by jejich počet ještě pořád stačil na dvě dobře vykrmené pětky. "Máš na kontrolu čtyři minuty a snaž se!" řekla jsem mu a odešla do kuchyně, abych se po těch galejích napila. Tai udělal totéž, a když jsem se vrátila, hlásil mi, že našel čtyři hrubky. "No tak ještě dvakrát tolik a bude to v suchu," odtušila jsem a zchladila tak Taiovo nadšení. Okamžik bojoval s chutí prodiskutovat výraz "bude to v suchu", ale pak se znovu pustil do pátrání. Po chvíli sice našel ještě 4 hrubky, ale další 4 v diktátě ponechal, a tak to bylo jako obvykle "za tři".

Hrozila jsem se pomyšlení, že nás ještě čeká opakování gramatiky. Jestli bude Tai "soustředěný" stejně jako na začátku diktátu, pak ať mi pomohou nebesa! Tak chmurně jsem přemítala, zatímco jsem po Taiovi chtěla, aby určil slovní druhy u všech slov první věty diktátu. Tai tentokrát vynechal pravidelný rituál ("A co je slovní druhy?...Ahá!Podstatná jména,přídavná jména, zájmena atd.") a začal rychle a správně určovat. Jediné, co se nemůže odnaučit, je pojmenování slovních druhů zásadně v množném čísle, a tak slyším: "Tři je číslovky, nové - přídavná jména, domy-podstatná jména" atd. Kdysi ve třetí třídě se naučil vyjmenovat slovní druhy v množném čísle a přes to vlak nejede. Určuje naprosto správně, a dokonce "z vlastní píle" přidává i podrobnosti, o nichž jsem byla přesvědčena, že už je dávno ze své děravé hlavy vytrousil, a tak stále více mračen mizí. A když Tai "vystřihl" bezchybně i grafický rozbor větných členů, pro svou podobu zvaný "pavouk", svítilo již na blankytné obloze jasné sluníčko.

Zkrátka - když se chce, všechno jde. Jenže to se musí chtít... Mám pravdu, Tai?

Míla Nová