Jak jsem ozářil čínskou policii

aneb Jsem z národa Švejků

Být policejním úředníkem má své nástrahy. Vím to na vlastní kůži. Nejsvízelnější úskalí je, že se za každé okolnosti musíte chovat slušně, protože je vaší profesionální povinností vzbuzovat u veřejnosti důvěru v policejní složky. Tudíž zkrátka a dobře nelze nakopnout psíka, se kterým jdete na procházku, protože si ulevil na nohu slečny čekající na tramvaj. Zrovna tak se musíte ovládnout a neseřezat obuškem řidiče, který vám za skandováni přihlížejícího davu “Patří mu to!” v opilství nabořil služební auto. V uniformě i bez ní zásadně nechodíte do hospody na jedno, i když je venku opravdový pařák, nelaškujete s krasavicemi, i když dobře víte, že vaše nažehlená uniforma by zajistila neutuchající rozkoše v jejích náručích. Ve všech směrech a stále jdete příkladem. Jste seriozní, pokuty dáváte s úsměvem, úplatky neberete ani nad nimi nepřihmuřujete oči. Když zcela náhodou řidič, kterého jste po zběsilé honičce nakonec zastavili, sáhá po šrajtofli, aby vám nabídl tučný bakšiš, ruku mu přerazíte, aby si nadosmrti zapamatoval, že si na orgána tímto nepříjde…

I já jsem během služebního života sekal dobrotu a šel příkladem. A dostalo se mně řádné odměny, protože snaživých úředníků si vedení dříve nebo později všimne. Samozřejmě, že pomůže, když přemluvíte pár kamarádů, aby o vás buď do novin nebo policejnímu prezidentovi napsalo pár lichotivých dopisů. Některé můžete napsat po jiným jménem i sám, protože vy sám jediný víte moc dobře, kde vynikáte. Ani se nenadějete a za pár let dostanete medaili za příkladné chování, povýšení a zvýšený plat. Toto se v mém případě sice nestalo, ale zato jsem jednoho dne dostal opravdu nečekanou odměnu a milé překvapení. Byl jsem totiž vybrán, abych reprezentoval policii na šestičlenné australské delegaci mířící do Čínské lidové republiky navázat spolupráci mezi Austrálií a Čínou.

Krátce po pozvání jsem se jako přičinlivý úředník snažil naučit čínsky a načerpat co možná nejvíce znalostí ohledně čínské kultury a tamějších zvyků, abych si neudělal ostudu a hodil na Austrálii a její policii dobré světlo. Proto jsem se po několika týdnech lopotné práce naučil říct celkem bez přízvuku dvě nejdůležitější slova, “Děkuji!” a “Vypít do dna!” Internet mně pomohl rozeznat uniformu čínského hasiče od uniformy policejní a vštípit si do hlavy základní znalosti o Kulturní revoluci a čínské opeře. Věděl jsem, že svými znalostmi přetrumfnu své kolegy, kterým jsem krátce před odjezdem kladl na srdce, aby si uvědomili že jedeme do komunistické země, kde budeme sledováni na každém kroku a aby si tudíž dávali pozor na to, co budou v soukromí říkat.

“Všude, kde budeme ubytováni budou nainstalovány štěnice a tak jestliže se chcete ještě někdy podívat domů tak o Číně mluvte jenom v superlativech,“ kladl jsem naivním kolegům na srdce. Ti si to dobře zapamatovali a později nikdy neopomněli na svých hotelových pokojích pět chválu všemu co během třítýdenní cesty viděli. Díky našim řečičkám a dárkům, kterými jsme doslova zasypávali různé hodnostáře, jsme se do žádných nepříjemností nedostali a tudíž jsme nezpůsobili mezinárodní incident. Naopak! Hosté se k nám chovali vřele a nekonečně dlouhé a nudné mítinky se zakončovaly úžasnými bankety, jak je tomu v této pozoruhodné zemi zvykem.

Před odjezdem jsem úplně zapomněl poučit kamarády o stolovacích zvycích a připravit je na neobvyklá jídla, která nám budou servírována. Nikdy nezapomenu na bledé tváře kolegů když nám při jedné slavnostní večeři naservírovali pejska. Kolem stolu zavládlo ticho. Zatímco se naši hostitelé nemohli dočkat jak si na chlupáči pochutnají, nám se protočily panenky. Představitel australských farmářů viditelně znervózněl a roztřeseným hlasem zamumlal, že sice na farmách se sní ledacos včetně pštrosů, hadů a krokodýlů, ale že toto je i pro něj příliš silné kafe. Ticho jsem přerušil já, když jsem položil diplomaticky naladěnou otázku: ”Mohl by nám prosím někdo říci na jaké rase psa si zde nyní pochutnáme?” Než měl někdo šanci na mojí všetečnou odpovědět, ozval se vedoucí naší delegace, bývalý Guvernér státu Victoria, který velice vtipně bez pohnutí brvy řekl: “Na tom, co se jim zrovna podařilo chytit na ulici.” Pak jsme se všichni pustili do tohoto zvláštního chodu jídla. My se zjevným odporem, zatímco si naši čínští hosté očividně pošmákli. Jejich hlasité mlaskání, chrchlání a plivání do plivátek podél stěny restaurace prozradilo, že zřejmě nejíme jen nějakého prachobyčejného potulného ratlíka, nýbrž psa ušlechtilé rasy.

Naštěstí jsme mohli toto strašné jídlo zapít teplým pivem, které bylo záhy vystřídáno přímo hroznou kořalkou. A při této příležitosti (zrovna tak jako při desítkách dalších) mně přišlo vhod moje nacvičené “Ganbei” neboli “Do dna.” Tento zvyk lehce strčí do kapsy všechny pijácké nešvary českých hospod, jako na příklad: “Kdo si se v lednu narodil, povstaň, povstaň, povstaň.” Čínská samohonka teče proudem, pohlaváři vstávají jeden za druhým, provolávají všem poctu, přiťukávají si a ohnivý nápoj se musí za povzbuzování všech hlasitým: “Ganbei,” vypít do dna. Když máte kolem stolu třicet lidí tak těch šílených nápojů musíte spořádat třicet ať chcete nebo ne, protože jinak se hostitelé urazí a může nastat třetí světová válka. Že se za večer plným uvařených psů a jiných vzácných pokroutek udělá tečka a vy se zřídíte jako carský důstojník, to ani nemusím říkat. Však jsme ale na hosty vyzráli. Místo spolknutí pálenky jsme jí za křečovitého úsměvu drželi v puse a pak si, jak bývá dobrým zvykem, odskočili si odplivnout. Do plivátka jsme samozřejmě vyplivli i nápoj. Klopýtající a nesmysly blábolící hostitelé se nemohli vynadivit jací jsme my Australané úžasní pijáci.

Kromě bezuzdného pití, které naše delegace díky plivací strategie lehce snášela, jsme naše hostitele také udivili naší kulturní vyspělostí a přizpůsobivému chování. Čínani totiž z nějakého podezřelého důvodu věří, že odchrchlání je úžasně dobrá věc pro zachování pevného zdraví. Nechutné, pro našince žaludek obracející hlasitá chrchlání a odplivování, provází i banket na nejvyšší úrovni.
Proto jsme si řekli, že se pokusíme naše čínské hostitele napodobit. K všobecnému údivu jsme se třeba po pozření slizkého černého slepičího pařátu mezi sebou předháněli kdo bude chrchlat usilovněji a nahlas jako tuberáci. Tím jsme si získali patřičný respekt našich hostitelů. Bohudíky jsme od tohoto hrozného zlozvyku upustili v supermoderním Shangai, kde jsou občané obrovskými pouličními poutači upozorňováni na nevhodnost chrchlání, plivání a klení na veřejnosti.

Do Číny jsem však nejel za rozpustilými radovánkami. Byl jsem do této země vyslán, abych navázal vztahy mezi policií čínskou a naší a hlavně abych čínským policistům předal zkušenosti ohledně toho jak zacházet s menšinami. Proto jsem se také v tomto případě zúčastnil řady pracovních schůzí.

První si pamatuji jako dnes. Silně nervózní důstojník v elegantní černé uniformě, který ostychem nevěděl co s rukama a kam se koukat. Musel jsem být jeho prvním kontaktem ze západu. Během oběda nad talířem plným temně hnědých ještě se lehce škubajících žab, pookřál. Večer se pak při oficielním dýchánku s pomocí „Ganbei“ natolik uvolnil, že se z něho vyklubal celkem sympaťák, který mi k ránu, až v příliš dobré náladě škytaje věnoval policejní čepici. Nic nedal na mé varování, že to s ním skončí bledě, protože uniforma se jen tak halabala nerozdává a že mu dají kulku, za kterou navíc pošlou účet jeho rodině. Nic na mé starosti nedal. Jen se smál a pil a ukazoval svoje stříbrem vydlážděné zuby a nakonec začal tančit. Já se trochu chvěl, že snad dokonce začne vyzrazovat nějaká státní tajemství a dostane do průtahů i mě, ale čínští poldové jsou dobře v tomto ohledu vycvičeni. O práci ani necekl.

Důležitý mítink v Shangai byl náhle přerušen vstupem muže v černé uniformě s nárameníky posázenými stříbrnými hvězdami. Ten něco do ucha pošeptal čínskému pohlavárovi, který mně pokynul a přes tlumočníka  oznámil, že se se mnou chce setkat komisař Shangaiské policie. Horlivě jsem se vymrštil z pohodlného křesla s tím, že jsem připraven se se šéfem sejít. Pak už následovalo něco, co jsem předtím v životě nezažil. Před hotelem stála černá limuzína obklopená kordonem policistů, kteří zastavili veškerý provoz. Stovky kolemjdoucích se zastavili, aby zjistili co se dějě. Nastoupil jsem a za jekotu sirén, se nejméně tucet policejních automobilů se spuštěnými světly vydalo na policejní ústředí, kde sídlí policejní komisař. Cyklisté, motocyklisté, automobily a chodci, zkrátka všichni nám museli udělat cestu, což v neustálé dopravní zácpě není zrovna nejlehčí věc. Nakonec kolona zastavila před honosnou, moderní budovou a já, kluk z Prahy, jsem byl po rudém koberci eskortou odveden do kanceláře samotného policejního šéfa této obrovské metropole. Tam nastala neobyčejná konverzace skládající se z patnáctiminutové přednášky komisaře o tom jak Čína nemá prakticky žádnou kriminalitu a jak je v této zemi všechno hrozně dobré. Neexistovalo, abych mohl skočit do samomluvy nebo nějakým způsobem zareagovat na jeho proslov. Náhle skončil jako když utne a tím dal najevo, že je řada na mně. Tak jsem si také chvilku mlel to svoje a když jsem přestal, komisař se prudce vztyčil, potřásl mi pravicí, zasalutoval a dal mi krasný policejní dárek. Pěkně vyvedenou křišťálovou kouli s vyrytým nápisem SHANGAI POLICE. Já srazil podpadky a na oplátku jsem mu dal krasný, v Číně udělaný bumerang. Tu nálepku jsem však předem odstranil, abych se vyhnul případné ostudě. Cesta do hotelu probíhala podobně jako cesta na ústředí. Kolegové mě zahrnuli otázkami a záviděli mi policejní kouli. Tenkrát nebylo nikomu jinému z naší delegace povoleno se schůzky s komisařem zúčastnit. Trochu byli moji kolegové z toho rozmrzelí, ale netrvalo dlouho a touha sejít se s představiteli čínské policie se jim vyplnila. Stalo se tak při nejzajímavějším setkání v pětimilionovém městě na severu Číny.

Tentokráte nás kolona nablýskaných policejních limuzín dovezla k místní policejní akademii. Nemohli jsme uvěřit svým očím. Přivítal nás potlesk bílých rukaviček stovek vzorně seřazených policajtů. Desítky televizních kamer zabíralo naší delegaci a podívanou připravenou na naší počest. Na cvičišti pro naše obveselení poskakovali stovky do maskáčů oblečených mladých policejních cvičenců, kteří nám ukázali jak dovedou klasickým zásahem karate zneškodnit třídního nepřítele. Náhle se ozvala ohlušující střelba ze služebních zbraní spojená s vítězným pořikem „Hurááá!“
Po této přehlídce nás provedli prostory akademie. Členové naší delegace byli jako v Jiříkově vidění. Byli jsme ohromeni neuvěřitelným počtem policistů. Snad více lidí než máme u policie v samotném státě Victoria trénovalo před našimi zraky na policejní akademii jednoho, na čínské poměry celkem malého, města. Navíc nás překvapily velice nuzné, téměř sparťanské podmínky na tomto učilišti. Navzdory špatně vybavené knihovně a celkovému zařízení tohoto institutu se zde určitě úspěšně vychovávají tisíce policejních kádrů, kteří neochvějně střeží komunistický motherland.

Delegace nakonec vyšla před mohutnou budovu akademie. Až kam oko dohlédlo se před námi rozprostíraly černé uniformy. Náhle přede mne přistoupil ředitel akademie a za šumění kamer mne požádal o proslov. To jsem samozřejmě netušil. Podlomila se mi kolena, trémou mně okamžitě vyschlo v hrdle a několik vteřin jsem tápal. Co já těm tisícům mám tady povídat? A náhle mě osvítil duch svatý. Odkašlal jsem si a zvonivým hlasem jsem zahřímal pár bezvýznamných vět, které jsem ukončil výkřikem: “A jak řekl slavný Maršál Suvorov - těžko na cvičišti, lehko na bojišti!”

Na chvilenku zavládlo neuvěřitelné ticho. Já se jenom lehce pobledlý úkosem podíval na bývalého Guvernéra státu Victoria, jehož výraz ve tváři nebyl zrovna povzbudivý. „Tak a teď jsme všichni v řiti!“ napadlo mne, ale přesně v ten okamžik se ozvalo tak ohlušující: „HURÁÁÁ,“ že málem popraskala okna v celé slavné akademii. A do vzduchu se vzneslo tisíce černých policejních čepic a já věděl, že máme vyhráno. Guvernér se na mne přívětivě usmál, kolegové vztyčili vzhůru palce na znamení “WELL DONE, MATE,“ pohlaváři akademie mně salutovali a objímali mne samou radostí a nakonec představili jejich národnímu hrdinovi. Když jsem se plaše otázal jak se mu dostalo takové pocty, bylo mi vysvětleno, že postřílel moře nepřátel socialistické vlasti...

O tom, jak jsem ozářil čínské policajty jednou větou, kterou jsem si zapamatoval z hodin dějepisu, jsme si ještě dlouho po návratu do Austrálie povídali. A já si uvědomil, že to, že pocházím z národa Švejků se nezapře. A jak se ukázalo v Číně, mám být na co právem hrdý!

Ivan Kolařík 

Další články autora