Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Marcela,
zítra Alexandra.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Co praví legendy a povìsti...


Štramberské povìsti


Jak se stìhovali èernoknì¾níci z Kotouèe

Kdysi dávno sídlili na Kotouèi èernoknì¾níci. To byli duchové, kteøí nosili dlouhá èerná roucha, mìli dlouhé vlasy a dlouhé je¾até vousy. Ti bydleli v èetných dírách Kotouèe a odtud podnikali v temnotì noci své výlety k velké škodì celého okolí Štramberka. Proto¾e Štramberští byli lidé zbo¾ní, tak jim moc škodit nemohli. Proto se rozhodli, ¾e se z Kotouèe odstìhují pryè. Tak se stalo, ¾e za jedním sedlákem, jmenoval se Matouš a mìl dva silné konì, pøišel jeden z èernoknì¾níkù. Prosil ho, zda by ho nepøestìhoval. Matouš si pomyslel, ¾e za peníze pøestìhuje tøeba i èerta a souhlasil. Domluvili se a hned druhého dne ráno pøijel k hoøe, kde mìl na èernoknì¾níka èekat.


Neèekal dlouho a èernoknì¾ník vyšel z hory. Sedl si na vùz, poruèil mu, aby se rozjel a neohlí¾el se v ¾ádném pøípadì zpátky. Jak pøijel ke Smolmé hoøe, konì u¾ nemohli vùz pomalu utáhnout. Matouš s nimi mìl opravdu velký køí¾ je pohánìt kupøedu. Koòùm nohy podklesávaly únavou a èernoknì¾ník se jenom smál. Kdy¾ se Matouš èernoknì¾níka zeptal, kam¾e to jedou, ten jenom krátce odpovìdìl, ¾e ke Smolné hoøe. Prý ještì kousek do vrchu a ¾e u¾ tam budou. Ten kousek cesty byl dost dlouhý, ale konì vùz koneènì vytáhli a¾ na vrchol.


Sedlákovi to nedalo a pomalouèku se jedním okem podíval za sebe. a co nespatøil? Spousta èernoknì¾níkù visela na voze, byli ve voze, bylo jich zkrátka všude a plno. Èernoknì¾ník, který ho varoval, si toho všiml a sedlák na to zvìdavé oko hned oslepl. Jen¾e, dostal zaplaceno u¾ pøedtím a ne málo, tak mu to tak ani moc nevadilo. U¾ se nedivil tomu, ¾e jeho silní konì nemohli vùz utáhnout. Èernoknì¾ník seskoèil s vozu a ani nepodìkoval a zmizel. Jenom strom, pod kterým vùz stál se najednou zachvìl tak, ¾e se vùz naplnil suchým listím a¾ po okraj. Jen¾e Matouš byl rád, ¾e u¾ je jeho cesta u konce, obrátil vùz a dal se na cestu domù.


Jeho konì, i kdy¾ byli unavení, se dali najednou do cvalu a uhánìli k domovu cestou necestou. Kdy¾ vjí¾dìl do dvora, padl mu jeden kùò a u¾ nevstal a druhý padl krátce na to. Sedlák se dal do strašlivého køiku, bìdoval a nadával èernoknì¾níku. Na jeho pokøik se sebìhli sousedé, zvìdaví, co se stalo. Matouš jim vše vypovìdìl. Jeden ze sousedù se podíval na vùz a tam, místo suchého listí, o kterém právì vyprávìl Matouš, zahlídl pìknou hromádku zlata. Hned Matouše konejšil: "Nehoøekuj, nelituj koní, máš hojnou odmìnu na voze, za tu si mù¾eš koupit konì nové a ještì silnìjší. Podívej se sám!" Matouš se zdravým okem podíval a vidìl, ¾e soused mìl pravdu, na voze se tøpytila pìkná hromádka zlata. Zaèal skákat radostí, podìlil se se sousedy a ještì mu mnoho zlata zùstalo. Za to si koupil v ®enklavì fojtství a byl a¾ do smrti spokojený.


Štramberské uši
O tom jak vznikly, vyprávìl spisovatel a profesor Havelka toto:
Kotouè má slavnou minulost, byl svìdkem dní smutných i radostných a pamatuje také, jak se evropské zemì obávaly Tataøínù. Jedinì chrabrost našich prapøedkù zachránila od záhuby celou západní Evropu.


To bylo v dubnu 1241, kdy se nesly hrozné zprávy od severu do naší vlasti moravské. Statisíce krve¾íznivých Tatarù se vydalo z Asie do Evropy. Rus byla povalena, tisíce lidí bylo pobito a mìsta slavná, ba i Kyjev, mìsto kní¾ecí, byla v troskách a vypálena. Také Polsko padlo a vojsko polsko-slezké, které vedl kní¾e Jindøich Pobo¾ný, bylo pora¾eno na rovinì lehnické. Zaèátkem kvìtna bylo hlášeno, ¾e Tataøi se pro záseky nemohou dobýt do Èech a tak se podle Odry hrnou na Moravu.


A v krajinì štramberské nastalo veliké zdìšení, lidé vidìli v noèní dobì záøe po¾árù a za dne hustý dým, který se valil k nebi. Lidé opouštìli své domy a pøíbytky a utíkali na vrch Kotouè. Tady doufali, ¾e se zachrání a strmý a nepøístupný Kotouè je ochrání. Tataøi se dostali do okolní krajiny, bylo jich na mnoho tisícù a ne¾ se lidé nadáli, le¾eli ji¾ Tataøi táborem pod vrchem Kotouè. Všude se ozýval køik, øvaní volù a øinèení koní. Lidé ukrytí ve skaliskách møeli strachy, byli dokonale obklíèeni nepøítelem, nebylo úniku. Tak se køes»ané dobøí zaèali modlit a prosit o pomoc bo¾í. A opravdu se jim bo¾ské pomoci dostalo.


Byl to veèer pøed na nebe vstoupení Pánì, 8. kvìtna 1241, ji¾ se zešeøilo, v táboøe utichal ryk a køik, kdy¾ se v èerných mracích na nebi ozval temný rachot hromový, blesky klikaté zasršely po nebi a tì¾ké krùpìje deštì padaly na zem. Vichøice zaburácela hrozná a brzy liják náramným pøívalem se hrnul na hory a doly. Strašlivì huèely bystøiny, z ú¾labin se hrnuly na tatarské le¾ení, boøily stany a vírem odnášely Tatary ze sna probuzené. Veliký zmatek nastal v táboøe Tatarù. Kdy¾ to køes»ané vidìli, rozhodli se rychle pomoci ¾ivlùm a spìchali po známých cestách, nedbali lijáku a tmy, k ®enklavì.


Tam byl tehdy veliký rybník. Tím lijákem a pøívalem vody bylo náramnì, hlubina sotva staèila. Tady se dali lidé do díla, rozkopali hráze vysoké. A jako moøe rozvlnìné se hrnulo vodstvo údolím do le¾ení Tatarù a bìhem chvilky vše bylo zatopeno. Kdy¾ se rozednilo, nebylo ji¾ tábora ¾ádného. Ti Tataøi, kterým se podaøilo uniknout, se hrnuli k ke Starému Jièínu a dál Hranicùm a pak, kdy¾ se spojili s ostatními Tatary se brali smìrem jihozápadním. Tak byl kraj štramberský zachránìn od tatarské pohromy. Proto se také ka¾doroènì na Nebevstoupení Pánì slavívá na Kotouèi památka této události. Z celého okolí, z mìsteèek a vesnic, se scházívá mno¾ství lidu na pou» a veselo a ¾ivo bývá na Kotouèi kolem køí¾e. Ten tu byl vztyèen na památku vítìzství køes»anského. A pøi té pøíle¾itosti se tu prodávají té¾ perníkové uši. To aby si poutníci upamatovali na mrzské Tatary, kteøí pobitým køes»anùm uši utínali a na dùkaz dobytého vítìzství svému velkochánovi do Asie v pytlích posílali. Proto se také štramberské uši nazývají tatarské.
 

Olga Kotaèka

* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky