Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Oto,
zítra Jaroslav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Moje telka


Mù¾e se èlovìk zamilovat do baráku? No tak mù¾e. Stalo se mi to. Mezi tím vším mo¾ným, co jsem v tìch dvaceti letech jako náhradu za redakci dìlala, jsem také byla vrátná v Èeské televizi. Tedy vlastnì ne vrátná - mìli jsme honosný název strá¾ní - no a aby byl paradox dokonán - opravdu jsem pøi slu¾bì na Oténce pøi svém "strašlivém politickém profilu" vyfasovala pistoli a sedìla pøi vysílání zpráv jako hlídka uvnitø studia u dveøí - co kdyby...


Ale ten dùm jsem opravdu milovala - a znala dokonale. Tak, jako je nìkdo nadán umìním malovat nebo zpívat, tak mnì je dopøáno mít dobrou pamì» a neselhávající orientaèní smysl. Èím¾ jsem v oèích vedoucího nás strá¾cù poøádku a bezpeèí stoupla a¾ neúmìrnì v cenì a dosazoval mne na všechny vrátnice s vìdomím, ¾e do dne si zapamatuji kde co je, kdo jaké klíèe bere a kde na té velké stìnì jsou - a co hlavního - vyznala jsem se v podzemních chodbách a tak jsem kromì nìj jediná bezpeènì vìdìla, kde jsou hlavní uzávìry všeho, co v tom rozlehlém areálu bylo nutného k provozu.


A v tom podzemí byl pro mne hlavní pùvab. Jsou tam skuteènì pod tou zemí ještì dvì hluboká patra a chodeb rùznì vedoucích nesèetnì a pøi noèní slu¾bì na Ji¾ní vrátnici - tedy ze zadní strany a jen pro zamìstnance - jsem si v¾dycky vy¾ebronila noèní obhlídku právì tam. Na noc svítila jen pomocná svìtla a mne tìšilo nepou¾ívat baterky a "tak trochu se pøíjemnì bát" - jedinì do šaten technického personálu jsem chodila nerada, obèas si tam nìkterý chlapík pohovìl s láhvinkou. No ale i to se nakonec zvládlo. A vlastnì mi teï pøišla legraèní vzpomínka na jednoho mladého kulisáka - ten se nebál "pøíjemnì", ale doopravdy a v¾dycky si pøi odchodu kolem pùlnoci pískal na posilnìnou. No a - nerada to na sebe pøiznávám - ale toho jsem vystrašila moc ráda. Tím hvízdáním jsem u¾ za nìkolika rohy pøedem vìdìla, ¾e jde a nestydìla jsem se na nìj náhle zpozarohu vyhuknout a on - docela silný a velký mu¾ský - vyjekl a utíkal v jednom dechu a¾ pøes vrátnici ven z televize, jak mi pak líèili ti, co slu¾bovali nahoøe u klíèù. A moc se divili, co se mu asi stalo. Ne¾aloval a já jsem se nepochlubila. Pìkné to ale ode mne nebylo.


Na téhle zamìstnanecké vrátnici byla docela zábavná slu¾ba a proto¾e nás tam bylo stále nìkolik souèasnì, mìli jsme i mo¾nost si po tìch noèních obhlídkách asi do ètyø hodin zdøímnout - dva zùstali za malého noèního svìtla u pultu a telefonu a my ostatní jsme se natáhli na dlouhé lavice pro pøípadné èekající návštìvy. A dalo se tam také pøedpovídat poèasí - meteorolog by závidìl. Prosklenými stìnami tam toti¾ bylo vidìt a¾ na Cukrák a ten mìl podle toho, jak se sluneèní paprsky rùznì od nìj odrá¾ely takové mìnící se osvìtlení, ¾e kdy¾ byl mírnì namodralý a¾ do fialova - mohli jste se vsadit - bude pršet.


K slu¾bì patøila také vedlejší vrátnice pro auta, tu jsem ale nemìla moc ráda, nìjak mi vadilo lézt lidem pod plachtu a nahlí¾et do vozu, jestli nìco nevyvá¾ejí. Ale od té doby vím, jak jezdíval na natáèení pan Menšík - kdy¾ k posledku u¾ to s ním bylo zdravotnì zlé, jezdila s ním lékaøka s pomocným pøístrojem a mìli vyhrazené místo nejblí¾e rampy, aby bylo vše po ruce. Vùbec jsem se tam podvakrát setkala s umìlci, kteøí mìli naprosto rozdílný pøístup nejen k nám, ale ve vystupování vùbec. Tato vrátnice byla opravdu a striktnì jen pro zamìstnance a byl nepøijatelný pøestupek vpustit tudy nìkoho nepatøièného. Umìlci chodili hlavní vrátnicí, kde také byly seznamy pozvaných na ten den a kde se museli podepsat. Dvakrát se stalo, ¾e k nám nìkdo zabloudil.


Jednou pøibìhla paní Medøická a s tím nejpokornìjším výrazem nás prosila, a» ji pustíme tudy, ¾e byla nìkde kousek za televizí, zdr¾ela se a ne¾ by obìhla celý areál, tak pøijde pozdì. A dívala se tak mile a upøímnì a tak pìknì si o to øekla, ¾e jsme neodolali. Dostala jsem ji na starost a vedla nejbli¾ší mo¾nou trasou do studia a pak zabìhla na hlavní vrátnici, aby ji "odškrtli". Dokonce si mne pamatovala a kdy¾ jsem se po dlouhé dobì potkaly v tramvaji, stejnì mile se ke mnì hlásila. Naprostý opak zkušenosti byl s hudebníkem Stivínem. Ani nic neøekl a hned se hrnul k prùchodu. Kampak - zarazil ho vedoucí smìny. No co kampak - jdu natáèet - hodil po nìm svrchu. A my ostatní jsme èekali, co bude, proto¾e mìl extra smùlu, ¾e ten den vedoucoval mistr pøedpisù.


A tak to ne! Vchod pro umìlce je hlavní vrátnicí a tudy nemù¾ete a basta fidli. A nevìøili jsme vlastní oèím - ten èlovìk snad dostal hysterický záchvat, chybìlo u¾ jen, aby sebou praštil o zem a zaèal kopat no¾ièkama - jeèel vzteky a zdùrazòoval, kdo ¾e je on - umìlec - a kdo¾e ten nýmand na vrátnici - no šou k nezaplacení. A ze srdce jsme mu všichni pøáli, ¾e nakonec se sebral a pìknì zèerstva si to metelil kolem celého areálu k hlavní vrátnici. A my, pøítomné zaslou¾ilé matky jsme si do jedné pomyslely, ¾e by to chtìlo proutkem na zadek.


A mìla tahle vrátnice ještì jeden pùvab - hned naproti v zadním traktu budovy byla redakce zahranièí - kluci tam mìli mo¾nost koukat na kdejakou cizí televizi a èasto nám honem dali hlášku - kdy¾ teda vìdìli, ¾e jsme ve slu¾bì samí "slušní lidi" - abychom se skákli podívat na nìjakou tu zápaïáckou. To se cenilo, té dùvìry.

Nevìøili byste, jak je ta televize zevnitø nádhernì propletená. Tak kdy¾ se šlo kolem "bufáèe" - kde se daly vidìt hvìzdy té doby - mohl èlovìk zkusmo otevøít hromadu dveøí a ze nimi byla nìjaká pracovna nebo prostì nìco oèekávaného. Ale jedny dveøe z tìch mnoha skrývaly pøekvapení - vedly na úzké kovové schodištì do ni¾ších pater, kudy se dala daleko rychleji zdolat ta spousta chodeb, které se jinak musely projít normální cestou. Anebo jeden z výtahù jakoby nejezdil nikam. Ale kdepak - byl to jediný pøístup k dabingu. A bylo v "¾iletce" jak se øíkalo té mnohapatrové ústøední budovì, jedno jediné místo, kam se nikdo z nás nikdy nepodíval. Byli tam "tajní" a hlídali na monitorech veškeré dìní a hlavnì prùbìh vysílání s právem ihned vypnout veškerý provoz, kdyby se dìlo anebo vysílalo nìco nepatøièného.


Z tohoto hlediska byla nejzáva¾nìjší slu¾ba na Oténce - tedy v budovì, odkud se vysílalo a podle zábìrù z rozhovorù s politiky pøed souèasným vysíláním dodnes vysílá zpravodajství. Slu¾ba tam byla nìjak jiná, ne¾ jinde. Po ranním vydání klíèù redaktorùm - a bylo to snadné, jednak jsme je i èísla klíèù znali a jednak se k budovì blí¾ili po velké terase - tak jsme je u¾ mìli pøipravené, ne¾ došli k okénku, a jednak tam vládl celkem dost svobodný duch a s vìtšinou jsme vycházeli kamarádsky. Jako redaktorka jsem s trochou závisti, ale ráda, sledovala odjezdy autíèek na natáèení, s chutí vyøizovala vzkazy - prostì to byl tak trochu mùj bývalý svìt. Nejroztomilejší byla Eva Jurinová, tehdy zaèínající kulturní zprávaøka, kdy¾ konèila "desítku", vynoøila se z dolního schodištì a "paní vrátná, jaké to bylo?" Jasnì, ¾e jsem ji potìšila pochvalou.

I tam se dalo od pùlnoèní obhlídky celé budovy do ètyø, ne¾ pøišly uklízeèky, pospat. Na vrátnici zùstala slu¾ba, které ráno telefonovala tìm spáèùm "budíèek" a my ostatní jsme u¾ ka¾dý mìli "svou" redakci - oni tam kluci toti¾ mìli skoro všude pohodlné gauèíky. Ale stala se tam jednou skoro neuvìøitelná pøíhoda - nìjaký politik mìl rozhovor pøed obrazovkou a bylo s ním pár lidí doprovodu. Kdy¾ odcházeli, jeden z tìch lidí chybìl, ale kdy¾ se ho nedohledali, tak prostì odjeli bez nìj. A nebyl k nalezení ještì další den. Uklízeèka se sice divila, ¾e nemù¾e umýt záchod za prùchodem ke kanceláøím, ale nechala to být, a¾ teprve, kdy¾ se tam nedostala u¾ další den, zavolali údr¾báøe - no a pøekvapení - ten soudruh tam byl mrtvý. To paneèku bylo vyšetøování!


A abych ty vrátnice dokonèila všechny, docela zapomenutá varta byla na Jezerce - dnes divadle Honzy Hrušínského - natáèely se tam zábavné hudební poøady a slu¾ba byla jednoduchá a vlastnì skoro ¾ádná, proto¾e vrátnice byla nešikovnì zastrèená v ulièce a s oknem vysoko, ¾e se skoro nedalo vidìt, kdo prochází. Ale obèas jsem tam zaskakovala ráda, mùj smysl pro romantiku si pøišel na své, muselo se toti¾ v noci obcházet kolem celé budovy - nebála jsem se, ale pøece jen to bylo docela napínavé- v opuštìném parku.


Vlastnì to byly docela pìkné èasy. Ostatnì - jako pro redaktorku to byl pro mne sice na pohled ztracený èas tìch dvacet let, ale ne tak docela. Seznámila jsem se s tolika pøerùznými pracovišti, ¾e se mi pak moc dobøe dìlaly reportá¾e tam, kde mne "nemohli opít rohlíkem", proto¾e jsem to konání znala na vlastní kù¾i.

Naïa Vencovská

 

Další èlánky autorky