Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a hlad
První hodinu v minulém týdnu bylo vidìt, ¾e Tai není ve formì. Všimla jsem si, ¾e je bledý a¾ dozelena, pusa mu nejela, a kdy¾ se posadil, hned si polo¾il obì ruce na stùl chystaje se,¾e zaujme svou oblíbenou „spací“polohu. Tu nìkdy zaujímá asi v polovinì hodiny, a kdy¾ vidí, ¾e se spánkem nesouhlasím, hned se zeptá, jestli se mù¾e jít umýt. Vrací se z koupelny osvì¾en a hodina pak v pohodì pokraèuje dál.
Ptala jsem se, jestli mu nìco není, ale prohlásil, ¾e nic, a tak jsme se pustili do diktátu. Ten ovšem taky odpovídal situaci - Tai psal, co ho právì napadlo. Napsané si po sobì pøeèetl jen ledabyle, pøisunul mi sešit k opravì a opìt si polo¾il hlavu na slo¾ené ruce. A proto¾e èervená tu¾ka mìla tentokrát mimoøádné hody, øíkám: „Tai, ty sis snad dnes sedìl na uších!“
Trochu pozvedl hlavu a povídá odevzdanì: „Já myslím tam sedím celý!“
I další naše rozprava probíhala velmi „duchaplnì“. „Tai, máš dnes v diktátì chyb jako much!“sna¾ím se ho vyburcovat z letargie.
„Se nedivím,“odpovídá lakonicky.
„Ale já ano!“ povídám dùraznì.
Pozvedl trochu hlavu a protáhl udivenì: „Áno?....To se divím!“ dokonèil se stoickým klidem a ulo¾il se zpátky.
To u¾ se mi nelíbilo a dumala jsem, co se s Taiem dnes dìje.
Pak mi blesklo hlavou: „Tai, byls dnes na obìdì?“
Mlèky zavrtìl hlavou.
„A proè, proboha?!“
„Jsem zapomnìl dobít kartá,“ vysvìtlil struènì. (V tomhle je Tai nenapravitelný-nejménì dvakrát týdnì si zapomene na další den pøihlásit obìd!)
„Tak¾e tys jedl naposledy svaèinu?!“ hrozím se vìdouc, ¾e ke mnì chodívá pøímo z autobusu, kdy¾ pøijede ze školy.
Opìt zakroutí hlavou. „Ne? Tak co jsi dnes jedl?“ chci se dobrat pravdy.
„No níc!“ vyleze z nìho koneènì. A tak se postupnì dozvídám, ¾e Tai ráno zaspal, tak¾e se nestaèil ani nasnídat, aby mu neujel autobus, a navíc zapomnìl doma i svaèinu. Podotýkám, ¾e tohle sdìlení ze sebe Tai vysoukal o pùl ètvrté odpoledne! Chytla jsem se za hlavu a honem šla do kuchynì. Posilòující injekce v podobì krajíce chleba se šunkou a hrníèku èaje rychle zabrala a Tai nám zase o¾il…
Pamìtníci, vzpomínejte!