Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Marek,
zítra Oto.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Viktor Mansfeld: Záhadné pøíbìhy (2)


Milí pøíznivci našeho webu, nejspíš nevíte, ¾e Viktor Mansfeld, náš nový dopisovatel, je zároveò naším dopisovatelem nejstarším. Jsou mu toti¾ v plné svì¾esti fyzické i duševní úctyhodné devadesát ètyøi roky.


Naposledy nám vìnoval vzácné vzpomínky z mládí, nyní také pøíhody z dávných ji¾ních Èech, kde ¾il jako mladý jinoch v dùvìrném spojení s pøírodou. Poslyšte povídku o pøíhodì z myslivny na Lhotce.

 

Olga Janíèková


***

 


Pes za humny


Kalendáø od kominíka z Lidmanì, který visel nad stolem v kuchyni myslivny na Lhotce, hlásal letopoèet 1930. V té dobì ¾il na Hradì v Praze T. G. Masaryk, v ®enevì ve Spoleènosti národù pracoval Eduard Beneš a v Americe byla krize. Pár stovkám lidí, kteøí ¾ili ve vesnicích Lidmaò, Tvrziny a Svatava to bylo celkem fuk. Ani lesákùm z myslivny a hájovny na Lhotce to práci nezmìnilo. Èas jim ukazovalo slunce a podmínky pro ¾ivot a práci urèovalo roèní období a poèasí. Po¾adavky mìli minimální, tedy lehce splnitelné a míru spokojenosti udávaly drobné radosti všedního dne. Pøevá¾nì se týkaly povedených prací. Radost byla odvézt suché seno pøi prvních kapkách bouøe nebo chytit ji¾ ztracený roj vèel, èi dopravit z lesa nepozorovanì a bez následkù borovou soušku. Idealistická romantika – snad, ale právì v této atmosféøe se odehrává mùj pøíbìh.


Kvapem se blí¾ily Velikonoce. Tentokrát na nì vyšlo pozdìjší datum a sluníèko to vyu¾ívalo naplno. ®áci v tercii na reálce v Táboøe byli duchem všude jinde, jen ne v poslední hodinì pøírodopisu. Ovšem pan profesor byl dramatik a popisoval zvíøata a jejich konání s takovou opravdovostí, ¾e zoologická zahrada byla proti tomu nezajímavá chudinka. Tentokrát byl na poøadí pes. Pes od A do Z se vším všudy. Psí rasy, pes u boudy, pes u øeznického vozíku, pes u panièky v posteli a vùbec pes pøítel èlovìka a jeho místo v lidské populaci.


Psi ovšem také podléhají nemocem a kromì jiného je potkává hrùzná nemoc vzteklina. Pan profesor ji líèil tak naturalisticky, ¾e se spolu¾ákùm tøásla kolena a spolu¾aèky poplakávaly. Pro úplnost ho cituji: „Zprvu na nìm není vùbec nic vidìt, pak je smutný a¾ apatický, hlavu má svìšenou a z huby mu teèou sliny a pobíhá sem a tam. Ve druhém stadiu nemoci kouše do všeho, co potká, i své pány, které nepoznává. Ve stádiu tøetím ho popadá zuøivost, je dezorientovaný a agresivní. Má poškozený mozek, vyje truchlivì a uhyne v køeèích a bolestech”, potud pan profesor. Dále uvedl, ¾e vše, co pokouše, dostane vzteklinu tøeba srna, koèka, zajíc, veverka i èlovìk, který se pak chová jako pes.


Ještì štìstí, ¾e se narodil pan L. Pasteur a pøišel na to, jak léèit vzteklinu. Tak nás pan profesor uklidnil a dodal, ¾e mu lidi zprvu nevìøili, a¾ se mu podaøilo zachránit skupinu ruských mu¾íkù, které pokousal vzteklý pes. Hodina skonèila a my se vyhrnuli ze tøídy a pátrali, zda po chodbì nebìhá vzteklý pes. Také jsme se navzájem ujistili, ¾e se ráno pes pana školníka choval normálnì, byl veselý a kamarádský. Vyšli jsme na ulici, slunce svítilo a zaèaly Velikonoce.


S Pepíkem Peroutku, mým spolu¾ákem a kamarádem, jeho¾ strýèek, Dùstojný pan J. Zevl byl faráøem v Lidmani, jsme se domluvili, ¾e ráno spolu pojedeme na Velikonoce na venkov. On na faru v Lidmani, já na myslivnu na nedaleké Lhotce. Man¾el mé sestry tam byl revírníkem. Z Tábora se jelo napøed vlakem do Obratanì, kde se pøestupovalo. Tam se pou¾ila dnes takøka historická a populární úzkokolejka Obrataò – Jindøichùv Hradec. Tenkráte to ale byl jediný spoj ze svìta obchodu a techniky do místa, která vytvoøila Èeskomoravská vysoèina jako krásný a pokojný kraj. My vystupovali v Èernovicích a šli po prašné a klikaté silnici osm kilometrù do Lidmanì. Vše jsme zvládli a na faøe nás èekal výborný farský obìd, který pro nás speciálnì pøipravila kulatá farská kuchaøka. Vše probíhalo pohodovì – zatím.


Aby trpìlivý ètenáø mohl lépe vstoupit do dìje a nále¾itì pro¾ít zlomové události, popíši krajinu, kde se mùj pøíbìh odehrával. Kromì jiného je krásná a stojí za to.

 


Z Lidmanì vedla úzká vozová cesta po rovinì mezi obdìlávanými políèky, a¾ ke starému dubu. V¾dy byl krajinnou dominantou. Byl u¾ moc starý, kdy¾ já byl moc mladý. V jeho stínu v létì obìdvávali pracovníci na polích a na podzim tady konèívaly hony. Cesta zahnula vpravo a po pár metrech klesala do mìlké prolákliny. Okolí se zmìnilo. Pole nahradila temná lesní alej, protínající smrkový remízek. Nakonec se ztratila v mokøišti a vodním rašeliništi. Promìnìná v pìšinu se proplétala mokøinou, a hledala suchá místa. Kdy¾ opustila proláklinu s rybníèkem, rozšíøila se a vystoupala luèinami na cestu spojující Tvrziny se Lhotkou.

 


Vlevo od cesty v lese se tajila rokle. Naštìstí ještì neexistoval komunální odpad, tak¾e tam le¾ely jen staré kmeny, rostly plevelné keøe, rùzné traviny a lesní pochoutky. Z tvorù a tvoreèkù, kteøí tu ¾ili, a» chlupatých nebo opeøených, by se dal sestavit obsáhlý ¾ivoèichopis. Hlavními obyvateli byli divocí králíci, a tak si tam pro daò také chodili velcí i malí dravci. Raritou byl výr velký, kterého jsem pojmenoval Kuba. Byli jsme dobøí pøátelé a já mu obèas pro zmìnu jídelníèku pøinesl nìjakého vrabce.


Nyní se mù¾eme vrátit zpìt do Lidmanì na faru. V rozsáhlém domì a zvláštì na pùdì se pro kluky tají nepøeberné mno¾ství pøekvapení a zajímavostí. Èas utíkal a s panen faráøem jsme zasedli ke svaèinì. Kdy¾ kuchaøka uklízela nádobí se stolu, informovala nás, ¾e na kluky, co kopali u školy do míèe, dorá¾el nìjaký cizí pes. Starý Mrzena ho prý zahánìl holí a on ho pokousal. Zneklidnìl jsem a ztratil náladu. Proti své vùli se mi zaèala vtírat vzpomínka na výklad pana profesora o vzteklém psu a tíseò se prohlubovala. U¾ mne vše pøestalo bavit a jen jsem tou¾il honem jít domù na myslivnu. Navíc se pan faráø vrátil z kostela, kde s kostelníkem pøipravovali Velikonoce a ten potvrdil, ¾e se ta honièka opravdu odehrála, a ¾e ten pes kousl Mrzenu a utekl do lesù na Lhotce. To byl vrchol! Kuchaøka si nedala øíci a s sebou mi sbalila pomlázku a do torny nastrkala výslu¾ku. U¾ se pøipozdívalo a nebe se zatím zatáhlo temnými mraky a krajina potemnìla. Pepík mi sice sliboval, ¾e mne doprovodí k dubu, ale došel jen kousek za ves a vrátil se. Já jsem osamìl!


Pomalu a obezøetnì jsem kráèel polní cestou a peèlivì se rozhlí¾el kolem sebe. Došel jsem k dubu. Vidìt bylo do daleka a vùkol panovalo ticho a klid a¾ nápadný. Trochu jsem si oddechl a pøidal do kroku. Kus cesty mám za sebou, myslel jsem a nyní jen projít lesem a k rašeliništi. Vstoupil jsem do lesa. Bylo tam ji¾ temno a vlhko a cesta byla mokrá. U¾ vidím odlesk rybníèku – sláva! A pak se to ozvalo. Táhlé, smutné, nervy napínající vytí psa. Hrùza mne zavalila. Byl jsem na omdlení. Chtìl jsem utíkat, ale nešlo to, chtìl vylézt na strom, ale rukou jsem nepohnul. Pak jsem se pomalu otoèil. Na ještì osvìtleném pruhu aleje sedìl pes a vyl a znova a znova. Pak se postavil, popobìhl kousek ke mnì a zaèal výt zase. Krve by se mi nedoøezal.


Najednou jsem zaznamenal slabý závan vìtru a v šeru se objevil veliký pták, který se jako pøízrak bez hluku nesl kolem mne. Hlavou mi blesklo – to je Kuba. Opravdu. Tento velký noèní dravec prudce zaútoèil na psa. Ten vyštìkl a s bolestným kòuèením zmizel v lese.


Svaly povolily, vzbudil se ve mnì pocit sebezáchovy a dal jsem se na zbìsilý útìk. Amok vypadal asi podobnì. Vzal jsem to pøímým smìrem k myslivnì pøes ba¾iny, strouhy a rákosiny, pøes vodu a keøíky, a¾ jsem se dostal na louky a po cestì do bezpeèí domova. Klesl jsem na dvoøe zcela vysílen. Psi Rino a Boy mne vítali a olizovali. Tornu jsem nìkde ztratil, vše bylo promoèené a ruce a nohy podøené. Kuse jsem vyprávìl co se mi pøihodilo, ale švagr Honza tvrdil, ¾e kecám a sestra myslela, ¾e mám horeèku.


Spal jsem jako obvykle v kanceláøi. Nad postelí visela vycpaná kanèí hlava, která pøi blikající petrolejce cenila zuby a chystala útok. Byl jsem celý zpocený, pronásledovaly mne divoké sny a spal jsem a¾ do obìda. Po celý den jsem se z domova nehnul a na verandì jsem èetl „Vinetou, rudý gentleman.“


Po klidném dnu pøišla bouølivá noc. Po pùlnoci zaèali psi na dvoøe øádit, štìkali, skákali na vrata a nedali se uklidnit. Všichni se vzbudili. Slu¾ka byla vydìšená k smrti a dvouletého køièícího synovce konejšila sestra. Švagr se rozhodl, ¾e se s tím musí nìco udìlat. Vzal si revolver, odemknul vrátka, proklouzl ven a rychle uzavøel, aby psi neutekli. Rozhlí¾í se a nic. Já to pozoroval z verandy. Mraky se pøehnaly a mìsíc osvítil køi¾ovatku cest. Stál tam pes. V pøíští vteøinì se rozbìhl ke švagrovi. Já zakøièel Honzo Pozor! Kdy¾ byl u nìj na dva kroky – vystøelil. Pes bez hlesu klesl na zem. Honza si dal doma notný lok rumu a prohodil:
„Znova bych u¾ vystøelit nemohl. Vzpøíèil se mi náboj v komoøe. Mìl jsem kliku, v košili a baèkorách bych si s ním moc neporadil.“


Domluvili jsme se švagrem, ¾e ráno pøijde hajný a vydáme se spolu do Èernovic. On vezme psa k veterináøi a já mohu jet vlakem do Tábora. Velmi se hodilo mít doprovod hajného s velikým, zrzavým knírem a flintou. Rozlouèil jsem se s pøíbuznými a pøihlí¾el, jak hajný Šindelka cpe psa do pytle a povídá: „Pane foøt, kouknou, ten pes má vypíchnutý voko, má to samou krev, jakoby mu ho nìco vyklobalo!“ Honza to vzal na vìdomí a doporuèil, abychom u¾ šli. Já stál jako sloup bez dechu a šeptám:
„To pøece nemù¾e být pravda! Nebo se to stalo opravdu?”


Za týden pøišla lakonická zpráva z hygienické stanice z Pelhøimova. Dodaný pes mìl nejvyšší stupen vztekliny.


***

Kolá¾e © Olga Janíèková

Zobrazit všechny èlánky autora