Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vojtìch,
zítra Jiøí.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.

 

Fotograf

Je to sice zase pøíbìh z "notáøova košíèku", ale nedá mi to, abych nevzpomnìla na svého vìrného prùvodce mnoha reportá¾í - našeho redakèního fotografa. Málem jsem napsala jméno, ale ne, co kdy¾ ještì ¾ije a já si z nìj tak trochu hodlám dìlat legraci. Co¾ ale neznamená, ¾e jsem ho nemìla ráda a nevá¾ila si jeho fotografování. On toti¾ byl duší umìlec a i kdy¾ ho ¾ivilo fotografování pro noviny - obèas vystavoval v místní malé galerii i svá díla - nádherné zábìry krajiny, zvíøat a obèas i nìjaký ten portrét - nebo spíš pohled na èlovìka. Ale jak byl duše jemná, nesnášel pohled na hrùzy ¾ivota a krev.


No to ale zase nemohu napsat jen tak, ani¾ bych uvedla, jak k té první "krvavé" pøíhodì došlo. Dostala jsem zadání napsat nìco z lékaøského prostøedí a proto¾e jsem se doslechla, ¾e na rentgenovém oddìlení budou dìlat katetrizace, dohodla jsem se telefonicky s panem primáøem, ¾e zítra ve dvì jsem u nìj jako na koni, aby mi dal první pouèení, co to ta katetrizace je. No tak po tolika letech si netroufám podat obsáhlý výklad, ale v podstatì jde o tom, ¾e lékaø teninkou trubièkou nahoøe na stehnì napíchne jemnì a obratnì a pak krevním øeèištìm, pod dozorem rentgenu sleduje, aby se správnì dostal tam, kde je potøeba prozkoumat, v èem je problém - tou trubièkou se do koronárních tepen vstøíkne kontrastní látka, kterou narozdíl od krve rentgen zobrazí a zkušený lékaø pozná stav zkoumaného místa.


A tak jsem vyrazila z redakce na Rtg a proto¾e já jsem a¾ odpornì a fanaticky akurátní, byla jsem v èekárnì pøed primáøovým pokojem dokonce s pøedstihem. Byly dvì, pak skoro pùl tøetí - a pan primáø nikde. Já jsem s tou pøesností opravdu protivná, ale nìjakou chybu èlovìk mít musí - mìla jsem tedy vztek! Vtom se ¾ene ke dveøím nìjaký mladík v bílém - aha nìjaký medik - no dobrý bude a spustila jsem na nìj - "Hej, ty, primáø tam není, ale nemohl bys mi ho sehnat a pøihnat mi ho sem, u¾ na nìj tady èekám tejdny!" a ten mladík se nejprve zarazil, ale pak se dal do smíchu "Tak ten høíšný primáø jsem já!" a oèièka mu smíchy jen hrála. Páni! Vypadal jako starší kluk a pøi tom mu bylo pøes ètyøicet. Velice srozumitelnì a v naprosté shodì nad kafem mi vysvìtlil, jak je to s tou katetrizací a já to pak doma na»ukala do mašiny a proto¾e to pøece jen byl èlánek o odborném, tak jsem si øekla, tady bude dobrá autorizace a vypravila jsem nejstarší dcerku na Slovana k panu primáøi domù, aby si to pøeèetl, schválil, pøípadnì neschválil. A Jana udìlala podobnou zkušenost jako já - vrátila se domù s oèima navrch hlavy - "mami, to byl trapas! Otevøel mi nìjakej mladej v kra»asech a já mu øíkám, jestli je táta doma - on "¾e ty jsi Vencovská, jaká máma taková dcera" a chechtá se a ¾e ten"táta" je prý on!"


Èlánek byl schválen bez pøipomínek a dostalo se mi milého pozvání, abych se na tu katetrizaci pøišla podívat. Tak jsem popadla fotografa a spìchali jsme do malé nemocnice v centru Plznì. Výkon provádìly dvì mladé milé doktorky a proto¾e panu primáøi z té zprávy, ¾e tam pøijde "...ktorka" rozumìly jen ten konec, nevìdìly, ¾e "reda-ktorka", ale myslely, ¾e "do-ktorka" - a Vencovský je v Plzni dobré jméno díky výteènému psychiatrovi, man¾elovu bratranci - tedy jako na kontrolu - a proto¾e mìly trému, vybavily se øádnì obrovskými ochrannými zástìrami a honily mne schovat se do kamrlíku s velkým oknem a z fotografa byly docela na vìtvi - no nálada málem v panice. Èím¾ se stalo, ¾e se napoprvé nestrefily jak mìly a vyøinula se krev - no skonèilo to jak se dalo èekat - náš milý fotograf se porouèel k zemi - nakonec byl pøivolán pan primáø osobnì, jen zvedl oèi k nebi a napøíštì jsem mìla povolený pøístup jen do primáøsko-doktorského pokoje, kam jsem ale chodila ráda a èasto a všichni ti bájeèní lidi na oddìlení se stali mými kamarády.

 

 

Chci povídat další pøíbìh s notáøem. V tìch minulých pøíbìzích s notáøem došlo k malému renoncu. Tak¾e poøadí je takové: Notáø ve vanì, pak mìl pokraèovat Mlèící goblén. Chybièka se vloudila, ale nevadí, pokraèuji další vzpomínkou. Nejlíp udìlám, kdy¾ to opíšu z tehdejší Veèerní Plznì, jen musím vysvìtlit, jak to bylo s fotografem v tomto pøípadì. On byl toti¾ ten zemøelý objeven a¾ s mnohatýdením zpo¾dìním a tak byl v rozkladu - tak trochu "protekl" postelí a samozøejmì se ten mrtvolný pach v bytì šíøil, vlastnì a¾ na chodbu. No ten pach ani pohled fotograf nezvládl, celý bílý vybìhl ven a pøišel o snídani a redakce o fotky...
Tak tady to je.

 

Hrozné je umírání
Hrùzný nález. Vèera byl obyvateli domu v ulici H. nalezen ve svém bytì mrtvý J.K., stár 72 let. Zemøel patrnì sešlostí vìkem. Na jeho smrt upozornil zápach, který se šíøil po chodbì domu. Jak si obyvatelé pozdìji vzpomnìli, nevycházel J.K. ji¾ po delší èas ze svého bytu. Nikdo ho nepostrádal ...



Tak by znìla nìkolikaøádková novináøská zpráva o smrti èlovìka, kterého ji¾ delší èas nikdo opravdu nepostrádal. Bìhali kolem jeho dveøí a pod okny v pøízemí, nikomu nechybìlo jeho tiché, zdvoøilé "dobrý den". Naè také. Nikdo ho nepotøeboval. Ka¾dá z rodin v domì mìla a má své starosti. A své radosti. On svou rodinu u¾ dávno nemìl. Z kdysi bohatého, plodného ¾ivota zùstalo pár beden vìdeckých knih v nìkolika svìtových jazycích a na stìnách kuchyòky drahá mapa. A pod oknem krásné violoncello, ¾ivé tím, jak peèlivì bylo uchováváno.

 

Ten byt pùsobil, kromì lítosti nad naprostou opuštìností ¾ivota a studené hrùzy nad jeho koncem, ještì navíc neuvìøitelnì. Bedny, bedny a zas bedny. Bedna jako skøíò, bedna jako stùl, bedna jako normální, samozøejmý kus nábytku. Poslední pokus dát jim aspoò nìjaký vzhled - jsou pobity šedivými hadry. Proè? Kdyby mìl ubohý dùchod, øeklo by se - nemìl na ¾ivobytí, tak nábytek postupnì kus po kuse rozprodával. Ale on si ne¾il špatnì. To dokazují zbytky drahých konzerv, víno.

 

Byl tak zaujatý svou vìdeckou prací, ¾e mu nezále¾elo na tom, v jakém prostøedí ¾ije? Mo¾ná. Ale kam se podìl nábytek, ve kterém pøece jistì kdysi ¾il? Je to tak nepochopitelné, tak nesmyslné, ¾e oko u¾ ani nevnímá, ¾e i jinak je tu neuvìøitelný nepoøádek. U¾ po léta le¾í vìci tak, jak kdysi od ruky odpadly.

 

Jaká strašná lhostejnost k ¾ivotu, jak hrozný pocit opuštìnosti. Jistì zpoèátku proti tomu bojoval, ale pak krùèek po krùèku pøijímal minutu po minutì tak, jak šly neodvratnì k úplnému konci. A pozdìji snad u¾ ani ten rozdíl bývalého a nynìjšího ¾ivota nepoci»oval. To nové se stalo samozøejmostí. Zpøeházený byt bez kamen a tepla. Postel, jediný kus nábytku, nikdy nestlaná. Šaty na zemi na hromádce. Jen to cello s nìhou a láskou hlazené k tomu nìjak nepatøí. A ta èis»ounká obrovská mapa na zdi. Jediné znaky existence mu¾e se dvìma akademickými tituly.

 

Najednou vyskoèí ve vzpomínce nìkde slyšená vìta - není hrozná smrt, ale umírání. A tento opuštìný èlovìk umíral den ze dne u¾ nìkolik let. Umíral opuštìností. Dokud byl v produktivním vìku, byl dùle¾itý, potøebný. Snad tehdy ¾ila i jeho rodina.

 

A pak jednoho dne naposled sklidil z pracovního stolu, spolupracovníci se kolem nìj dojatì nahrnuli - "nezapomeò na nás, dìkujeme ti" - a pak ne on na nì, ale oni na nìj zapomínali. A pak zapomínal na sebe i on. A nakonec zemøel sám. Mo¾ná v bolestech, mo¾ná ¾e z posledních sil i zavolal na ty, kteøí tak bezstarostnì pobíhali nìkolik metrù od jeho smrtelného lo¾e. A kteøí ho potom plné tøi týdny nepostrádali.


Naïa Vencovská

Další èlánky autorky