Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Marek,
zítra Oto.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jen pro dámy -

ètení není vhodné pro mu¾e!


Rodièe mne do ¾ivota vypravili s docela slušným ekonomickým vzdìláním. Nauèili mne, ¾e se mám pøikrývat jen tak, jak dovolí peøina, ¾e dluhy ujídají z mísy a ¾e co nestojí nic, nestojí za nic. Tato ponauèení mi vydr¾ela desítky let, a¾ do revoluce, která nás vrátila do kapitalismu (nebo co to máme, nejsem si tím úplnì jistá). A¾ tehdy jsem se seznámila s neviditelnou rukou trhu, která všechno vidí, všechno zaøídí a všechno srovná, tak¾e spoleènost má, co potøebuje a nemusí na to stát fronty ani dávat úplatky, jak bylo v obchodech lidovým obyèejem za socialismu. Nìjakou dobu jsem teorii o neviditelné ruce trhu slepì dùvìøovala, ale potom jsem prohlédla a teï si myslím, ¾e dotyèná ruka ochrnula. Nefunguje. Aspoò v oblasti ¾enského odívání má velká bílá místa s nápisem "hic sunt leones" (pøesnìji øeèeno "hic est Disneyland¨", ale o tom pozdìji.) Ano, mluvím o tom, ¾e my, seniorky, si èasto nemáme co obléct na rùzné pøíle¾itosti: do divadla, na køtiny, na schùzku se spolu¾aèkami. Trh tu má zøetelnou mezeru - øekla bych, ¾e zející propast - a jeho neviditelná ruka nedìlá nic.


Dovolím si situaci podrobnìji popsat uvedením pøíkladù ze ¾ivota. Svého ¾ivota.
Obešla jsem nìkolik módních butikù a usnesla jsem se, ¾e koupit si tam tøeba blùzu by bylo mo¾né jenom na „lízink“ a to je u¾ v mých letech velké riziko. Splácela bych ji léta a nesmím zapomínat, ¾e pøi poslední preventivní prohlídce øíkala paní doktorka: "tedy, ehm,ehm, nìjak se mi nechcete líbit, paní!"


Soustøedila jsem se tedy na bì¾né obchody s dámskou konfekcí. Nìkdo by jim mìl øíct, ¾e ¾en, které vá¾í ètyøicet kilo i s pøíjmením, není zase tolik, jak si ony myslí. Tedy ty obchody! Vìtšina obleèení byla velikosti šestatøicet, já potøebuji osmaètyøicítku. Jediné, co jsem v této velikosti našla, byly šály.


Navštívila jsem obchod s odìvy pro moletky, nazvaný pøekvapivì a originálnì "Moletka". A¾ mne pozvou za kmotru v Horním Dolním, snad tam najdu pøimìøené obleèení a a¾ pojedu na karneval do Ria de Janeiro, najdu ho tam urèitì. Všechno tam bylo vyšívané, okorálkované, ovolánkované, okrajkované a s výstøihem po kolena. Majitelka mi dlouze a odbornì vysvìtlila zákonitosti oblékání plnoštíhlých, tlustých i obézních ¾en. Øíkala, ¾e ona má svoje „dizajnéry“, kteøí pro nì navrhují zcela zvláštní, osobitou a výjimeènou módu. Výstøih prý odvede pozornost od podbradku, zatím co korálky zamaskují pneumatiku kolem pasu.


Trpìlivì jsem si to vyslechla, ještì jednou jsem se rozhlédla prodejnou a navrhla jsem majitelce, aby své dizajnéry propustila po pøedcházejícím vymáchání v koši ve Vltavì. Prohlásila jsem, ¾e nechci zvláštní, osobitou a výjimeènou módu, ¾e mi staèí obleèení bì¾né a obyèejné, jenom ve vìtších èíslech. Potøebovala bych napøíklad plátìný letní kostým, líbil by se mi smetanový a tak støi¾ený, aby tajil kila, která nosím nad normu. Paní vedoucí zvolala, ¾e to by nemìl být problém a nabídla mi kalhoty s kabátkem, zdobeným výšivkou a flitry, z ryzí umìlé tkaniny, v takovém odstínu tyrkysové zelenì, ¾e bych na ni potøebovala zvláštní povolení od policie. Aèkoliv jsem se vzpouzela, pøidr¾ela mi kabátek na tìle a dìlala na mne obdivné "ts, ts!", ba dodala, ¾e v tomto obleèení by mi nikdo nehádal víc, ne¾ sedmdesát. Sebrala jsem kabelku a zbytky dùstojnosti a opustila jsem prodejnu Moletky nadlouho, nejlépe nav¾dy.


Rozhodla jsem se oblékat v cizinì. Hlavou mi bleskla Itálie i Francie, ale potom jsem se poradila se svým bankéøem - no dobøe, podívala jsem se do penì¾enky - a vidìla jsem, ¾e Vietnam a Èína budou pro mne vhodnìjšími obchodními partnery. Zamíøila jsem na nejbli¾ší trhovištì. Tam mi padlo do oka jedno trièko, které mìlo moje velrybí rozmìry, ale zase se mi nelíbil barevný odstín (uznávám, ¾e je se mnou tì¾ko). Trièko mìlo takový odstín rù¾ové, jaký nedosáhla nikdy ani neonová reklama na kasínì v Las Vegas. Majitel stánku, vietnamský mládenec, byl však velmi vstøícný. "Neceš ruzovy?" ptal se mne s empatií. "Plid stvltek, nebo plid patek. Budes mit jine tlicka." Vidìla jsem, ¾e tady mi kyne nadìje, kdy¾ tu mám dùvìrného pøítele, se kterým si tykám. Pøišla jsem v pátek a opravdu mìl mùj vietnamský pøítel trièka všech barev a velikostí. Potìšila jsem se a vybrala si takové decentnì na¾loutlé. Ale kdy¾ jsem ho rozvinula, bylo po radosti. Celou pøední plochu trièka zabíral obraz kaèera Donalda. Na jiném trièku trùnil Mickey Mouse a tak to šlo dál, kilometry bavlny, potisknuté Disneylandem...Nejsem zaujata proti USA. Trièko s "No poèkej, zajíci!" anebo s Mrazíkem by mne taky neokouzlilo. Jsem prostì jenom podivínka, která si myslí, ¾e kdy¾ se dáma blí¾í osmdesátce a nosí trièka s Mickey Mousem, mìly by se jí zvýšit dávky uklidòujících lékù. Pokoušela jsem se to vysvìtlit svému vietnamskému pøíteli, ale on na mne zíral chladnì a vùbec nechápal, co proti tìm roztomilým obrázkùm mám. Tak naše známost vyhasla.


Byla bych ráda, kdyby mi nìkdo vysvìtlil, jak to s tou neviditelnou rukou trhu je. Moje kamarádka Judita si chce - a nemù¾e - koupit zimní kabát. Moje kamarádka Naïa hledá - marnì -jednoduchý kostým. Mnì chybí - dost dlouho - pár bavlnìných trièek... A tak dále.


Stojíme na trhu, svíráme své tì¾ce ušetøené korunky v pìstièkách a tou¾íme je rozfofrovat. Ale nemù¾eme!

Text:Blanka Burjanová
Ilustrace:Zdenka Tureèková-Dole¾alová

Václava Arnoštová

Další èlánky autorky