Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Ruleta
Sama moc ráda na Seniortipu ètu vzpomínky na dìtství. Je to v¾dy milé a pohodové poètení a nedalo mi to, abych se taky zplna nevrátila k mnoha takovým vzpomínkám svým. A nenabídla je k pøeètení vám.
Jedináèek na sebe v¾dycky stahuje mezi dìtmi spíš posmìch a rány. Jasnì, ¾e jsem mezi dìtmi nijak oblíbená nebyla ani já. S výjimkou deštivých dnù, kdy jsme sedávali "ve dvojce", nebo v našem domì èíslo tøi na schodech, zèásti krytých balkóny a já jsem díky domácímu veèernímu ètení mìla v¾dy námìt na vyprávìní. Jako ostatnì i cestou pøes Gáz do školy, to u¾ jsem vlastnì u¾ i øíkala. Daleko víc bylo ale pìkných dnù a to u¾ to s mou slávou mezi dìtmi bylo setsakra pošpatnìlé. Díky rodièovské opatrnosti osvobození od tìlocviku a tak podobnì - no, co budu povídat - byla jsem jako hrom do police. Nemehlo k pohledání.
Vìtšinou mne mezi sebou dìti moc nechtìly a kdy¾ pøece, buï jsem se zapletla do nìjakého maléru, anebo vše pokazila máma, která se vìènì vyklánìla z okna a dozorovala, jestli se mi nic nedìje. Jedinou výhodu v tìch malérech jsem mìla, ¾e na rozdíl od ostatních dìcek jsem umìla hbitì lhát.
Tedy lhát - za skuteènou le¾ jsem to ani nepokládala. Jednak to byla takøíkajíc le¾ svatá, která mne ochraòovala od strašlivých výpraskù kovovým koncem øemene, jimi¾ mne obdaøoval otec a kterým jsem se bránila (hlavnì ve dnech, kdy bylo otevøené okno na ulici) jeèivým voláním o pomoc. Co¾ byla podpora pro máminy pokusy o obranu. Co by øekli lidi!
Ale spíš mi, myslím, dìlalo to lhaní tvùrèí potìšení. ¾e ty "schopné" dìti se pøedem tøásly strachy a vymýšlely si pracné a slo¾ité l¾i a já ne. Ještì, kdy¾ jsem zvonila za dveømi, nevìdìla jsem, co vlastnì povím. A pak máma otevøela a ze mne vypadlo tak neuvìøitelnì pravdivé a barvité vylíèení, proè... A proto¾e jsem se jakýmsi instinktem dr¾ela nejménì ze tøetiny skuteèné pravdy, mìsíce jsem si svou le¾ pamatovala a bylo tì¾ko mne usvìdèit. Pozdìji v dospívání jsem samozøejmì názor na le¾ zmìnila. Pøijde se na ni v¾dy, ale hlavnì, chce-li èlovìk zachovat dùstojnost, není poctivá. A v partnerství docela nejhùø - nièí na nìm to nejzákladnìjší - vzájemnou dùvìru.
Nìkdy ale v tom èase dìtství nastala situace, ze které mi nepomohl ani pánbùh. Mít kolo bylo v okolních rodinách bì¾né. Mnì rodièe kolo nekoupili. Asi na nìj nemìli, ale mo¾ná také proto, abych si neublí¾ila. Samozøejmì - nemìla jsem ¾havìjší pøání, ne¾ jezdit na kole. Sem tak se nìkdo z dìtí slitoval a nechal mne zašlapat. Tak jsem se pøece jen nauèila udr¾et rovnováhu a smìr.
Mláde¾ si v¾dycky potøebuje dokázat svou neohro¾enost. Èím vìtší risk, tím víc je jeho tvùrce mezi svými vrstevníky cenìn. Jako dnes mladí jezdí riskantnì mezi vagóny metra, tak se na Jeèmínkovì námìstí rozmohla jízda na kole od køi¾ovatky pod nemocnicí dolù k našim státním domùm. Nahoøe to odvá¾livec jak se patøí rozšlapal a pak se øítil pøes køi¾ovatku se Zelenou ulicí, kde riskoval poprvé, proto¾e do poslední chvíle nevìdìl, nevyrazí-li zpoza plotu auto a on neskonèí pod jeho koly. Dalším dùkazem schopnosti bylo v plné jízdì vybrat ani ne pìtaètyøiceti stupòovou zatáèku a ostøe zaboèit pod naše okna.
Nikdo mi nechtìl k takové produkci kolo zapùjèit. "Ta se vymázne" bylo obecné mínìní. Ale nakonec jsem jednoho letního dne kolo vyškemrala. Rozšlapala jsem to, co to dalo. Zelenou ulici jsem s malou dušièkou, ale zdárnì prosvištìla. Auto se nekonalo. Hùø bylo ale dole na konci trasy. Samozøejmì jsem to nevybrala. A proto¾e jsem nechtìla vlítnout rovnou do novì vysázených stromkù pøed chodníkem, vzala jsem to bez zatáèení pøímo proti velkému výkladu øezníka pana Zachovala v èísle ètyøi. Proletìla jsem sklem a dopadla rovnou pøed napøa¾enou sekeru, která se chystala utít zákazníkovi kus hovìzího. Ještì¾e byl pan Zachoval tak duchapøítomný a i pøes strašné leknutí ránu zadr¾el.
Samozøejmì, ¾e celé okolí hlasitì vyvolávalo pod okny naši mámu. Ta se vydìsila tak tuze, ¾e mi ani nenatloukla. Jen mne plaèky prohmatávala, jestli jsem celá. Kupodivu jsem si vydìlala jen pár škrábancù, horší odplata byl otcùv øemen. Tentokrát mìl zaslou¾ené hody. A mimoøádnì jsem nejeèela, ale breèela jsem tak normálnì, dle zásluh.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: