Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rudolf,
zítra Valérie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz   Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
 
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
 
 
 
Inspirace
pro napsání tohoto èlánku byly dvì. Také se vám stává, ¾e kdy¾ jste v naprosté pohodì, pøivøete oèi a vracejí se vám vzpomínky jako ve filmu? Mám na mysli vzpomínky na ranné dìtství. Mnì ano. Mám však problém. Jsou to vzpomínky skuteèné nebo jsem si je vysnil? Jak se dále zmíním, pøesvìdèil jsem se, ¾e vzpomínky jsou pravdivé, jen za  letopoèty tak úplnì neodpovídám…
 
Moje neteøinka, vlastnì je to praneteøinka mnì poslala E-mail.
Milý strýèku,
dostali jsme ve škole  za úkol vyzpovídat nìkterého dìdeèka nebo babièku. Máme se dozvìdìt nìco o Hitlerovi a 2.svìtové válce. Buï tak hodný a nìco mi o Hitlerovi napiš.
To je ta první inspirace.
Druhou je vybídnutí naší editorky. Øekl jsem si, kdy¾ u¾ jsi jednou o svém dìtství psal a dostal jsi za to jednièku, tøeba si je pøeètou rádi i tví vrstevníci.
 
Milí mojí neznámí pøátele.Tak se do toho pustím
Své neteøince jsem napsal…
Vše co se týká Hitlera jsem se dovìdìl z literatury, filmù a podobnì, a» tedy poprosí rodièe, aby jí nìjakou literaturu sehnali.. A ona si pak informace našla na internetu.
Jsem váleèné dítì, tak ti mohu napsat co si pamatují. Narodil jsem se v roce1940 v pøekrásném mìsteèku, které dnes nazývají Bránou Beskyd. Mìsteèko se jmenuje Frýdlant nad Ostravicí. Celou válku jsme bydleli v podnájmu v jedné místnost. Dùm ve kterém jsme bydleli, obývali ještì majitelé a v podkroví s námi bydlela ještì Nìmka. Ta mìla asi man¾ela na vojnì a dìti nemìla. To je dost dùle¾ité. Ve dvou letech jsem onemocnìl záškrtem.V té dobì to byla smrtelná nemoc. Pøe¾il jsem, proto¾e mne opatroval v nemocnici nìjaký pán, který se mnou probdìl nìkolik nocí. Dával mi teplé obklady na prsa a já jsem se neudusil. Tohle vím od mojí maminky. Kdy¾ jsem pookøál, a to si u¾ pamatuji, volala na mnì ta naše Nìmka „Fanušku pojï nahoru“. Tam mi pak lisovala pomeranèovou š»ávu a já nabíral sílu. Po veèerech tatínek poslouchal zahranièní rozhlas. Divím se, ¾e nemìl strach, ¾e my dìti, mìl jsem o tøi roky staršího bratra, nìco nevykecáme. Dokonce si dnes myslím, ¾e nás musela slyšet i ta Nìmka. Za noci létalo dosti èasto nad mìstem letadlo a vystøelovalo rakety. Spolu s tatínkem, jsme se nìkolikrát také dívali na Ostravu, kdy¾ byla v noci bombardována. V¾dy jsme prvnì zahlédli vyšlehnout plameny, jiskry a potom rány. Pøes cestu, naproti našeho domu byl dùm, ze kterého jsme mìli veliký strach. Tam toti¾ ka¾dé odpoledne vycházel voják v èerné uniformì a naleštìných vysokých botách. Asi to byl SS. S tímto vojákem jsme pro¾ili jednu pøíhodu.
Teï musím trochu odboèit a situovat náš dùm. Bydleli jsme naproti parku. Dnes, kde je podchod byl normální ¾eleznièní pøejezd. Za tímto pøejezdem, po levé stranì vedla "dálnice", tak jsme jí øíkali, proto¾e  byla rovná a šlo se po ní k babièce, která bydlela na Pstru¾í. Cesta pokraèovala kolem parku, a¾ na Solárku. Po pravé stranì této cesty tekl potok, který sice nebyl veliký, ale za to mìl dost hluboké koryto. Pøes potok stál døevìný mùstek. Auta tam nejezdila, tehdy tam nestála prodejna, jako dnes. Hned v prvním domì jsme mìli kamaráda, se kterým jsme provádìli rùzná alotria. Jednou mì  bráška a kamarád poslali pod mùstek. Na provázek pøivázali penì¾enku. Já mìl za úkol zatáhnout, kdy¾ se pro ní nìkdo sehne. Oni dva byli za plotem a pozorovali. Co èert nechtìl, zrovna, mimo jiných,  tam šel ten èerný voják. Já jsem vidìl, ¾e mi kluci dávají nìjaké znamení, ale potáhl jsem. Voják se postavil rozhlédl a šel dál. A¾ byl na cestì a vidìl mì pod mostem, podíval se na mne takovým pohledem, na který do smrti nezapomenu. Jinak se to obešlo bez dalších následkù.
 
… a ještì jeden hororový pro¾itek.
Byli jsme u kamaráda, u toho, co bydlel pøes potok u cesty. Nìkde pod Ondøejníkem mìli Nìmci cvièištì. Tam chodili cvièit kluci Hitlerjugent. Jak tak pochodovali kolem nás, jen nás oddìloval potok a plot, my tøi jsme se "opièili" po nich a podle bubínku a píš»al jsme pochodovali. Tohle se neobešlo bez následkù. Maminka musela chodit pro brášku do školy, aby mu ti kluci neublí¾ili. 
 
Velice zajímavé a pro nás dìti dost strašidelné byly pøelety leteckých svazù. Pozorovali jsme  je ze dvorku všichni i Nìmka. Samozøejmì bez tatínka, ten pracoval v Ostravì na šachtì. Tìch letadel bylo velice mnoho. Byly to jenom vìtší teèky na obloze. Od hluku se chvìl vzduch i zem. Naši se pøehadovali s Nìmkou èí jsou to letadla. Opìt s velikým odstupem si øíkám, jak to, ¾e se to obešlo bez následkù. Jak a kde skonèila naše Nìmka nevím a nikdy jsem se neptal. Teï u¾ se nemám koho zeptat. Tradovalo se u nás v rodinì, ¾e maminka musela jít v¾dy uklízet do školy, kdy¾ bráška udìlal nìjaký prùšvih. Nechtìl toti¾ hajlovat. Náš staøíèek  zahynul v Osvìtimi. Pro mne tím nastaly další situace. Na konci války školu, která se nachází  ještì dnes na námìstí,  pøestìhovali do domu,  kde je dnes optika. Ze stávající školy Nìmci udìlali lazaret. Tam musela maminka uklízet a já jsem tam krátkou dobu za ní chodil. Proè krátkou dobu? Proto¾e mne ménì zranìní Nìmci obtulovali a krmili. Prostì byl jsem asi šikovný kluk. (Jestli se mi to povede, pošlu fotku). Maminka mi zakázala za ní chodit.
Naší oblíbenou zábavou (poøád mám na mysli, brášku a kamaráda) bylo na ¾eleznièním pøechodu klást kamínky na koleje. Nevím koho to napadlo, ale soutì¾ili jsme kdo pøebìhne nejpozdìji pøed projí¾dìjícím vlakem. To nás bavilo do doby ne¾ nás seøezal èlovìk, který obsluhoval závory.
Konec války jsme pro¾ili u babièky na Pstru¾í. Je to taková Lašská usedlost, dvì krávy, nevím kolik  prasátek. Drùbe¾ se nepoèítala. Dìda byl horník. Ke konci války však u¾ do Ostravy nikdo nejezdil, proto¾e byly vyhozené koleje.
Dìda se hodnì bál. V¾dy kdy¾ se støílelo a párkrát nìkdo støílel z Ondøejníku pøes Frýdlant, museli jsme se postavit ke stìnì. Tam prý to bylo nejbezpeènìjší. Dìda v¾dy jak nás srovnal, tak se šel schovat do sklepa. Sklep byl na zahradì.
Konec války byl pro mne slavnostní. Maminka mne pomalièku vzbudila a kdy¾ jsem otevøel oèi, øekla mi „Fanušku vstávej je konec války“. V noci tady byli Rusové. Po snídaní jsme šli s bráškou do Frýdlantu. Tam kolem kostela u¾ bylo plno koòù a vojákù. Ti nás posazovali na konì a vozili nás.
 
Poslední vzpomínka na Frýdlant je ta, která mi potvrdila pravdivost mých vzpomínek…
Stojím jako dítì na námìstí èelem ke škole. Nejsem tam samozøejmì sám, ale námìstí je plné. V ruce mám mávátko a neustále vyhlí¾íme pøíjezd delegace, kterou vede Dr. Edvard Beneš. Ano, jako dítì jsem vítal  ve Frýdlantu nad Ostravicí prezidenta „Osvoboditele“. Nemmohu to tvrdit s urèitostí, ale mám dojem, ¾e mu spolu s holèièkou pøedával kytici mùj bráška.
Tuto událost jsem si chtìl ovìøit v Muzeu. Dozvìdìl jsem se, ¾e ve Frýdlantu není. Ka¾dý mìsíc jezdím na hrob mých rodièù. V únoru jsem se odhodlal a na cestì jsem zastavil staršího mu¾e. Na pana prezidenta jsem se ho zeptal a on mi všechno potvrdil.
Po válce jsme se odstìhovali do pohranièí. Na to se mne u¾ neteøinka neptala.
František Blabla
 
Další èlánky autora:
O jednom výletu