Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kaluga - Koneènì do Moskvy


V Moskvì u¾ jsem byl. Na letišti celkem pìtkrát a navíc pøi cestì pro mìøák. Ale pøece jenom to nebyl ten turistický zpùsob objevování. Pøi prvním pøistávání na Šeremetìvu jsme mìli štìstí. Bylo “prùhledné” poèasí. Posledních patnáct minut jsme letìli “krokem”. Asi byly plné dráhy, asi i obloha a pojí¾dìèky, a tak jsme se courali. Letìt courem je vám dost stresující. Celé letadlo se vám klepe, chvílemi se vám i trochu propadá, motory si obèas zavyjí a køidélka s klapkami nevìdí, co mají dìlat. Jakoby to letadlo chtìlo za chvíli skonat. Pøipadal jsem si jako kdysi ve vlaku do Bousova. Tím klepáním se vám ve vlaku otevírala i dvíøka u kamen. Navíc jste mìli pocit, jako byste sedìli v døevìném masá¾ním køesle. Ale zase díky tomu, ¾e vám tohle to letadlo letìlo pomalu a nízko, jsme hodnì vidìli. Pøed Moskvou je vám to samá voda. Samá voda, samá voda, samá voda, pøihoøívá, Moskva. Obrovská Moskva. Perou se s Londýnem o nejvìtší mìsto Evropy. Kdo vyhrává? Tak to vám nevím.


Teï naposledy jsme z Boleslavi do Kalugy cestovali dvacet dvì hodiny. Rekordní èas. To vám nejdøív uletí to vaše zamluvené letadlo v devìt ráno. Byla toti¾ snìhová kalamita a ještì nestaèili protáhnout silnice. Letíte pak a¾ pøeobjednaným spojem v sedmnáct hodin, ale ten letí a¾ v devatenáct. A kdy¾ koneènì š»astnì pøistanete v Moskvì, tak se kolegovi ztratí kufr. Ten sice posléze pøiletí, ale a¾ dalším letadlem za tøi hodiny. Kdy¾ je smùla, tak je pech a vy jste zkrátka pechvogel. Jak øíkají naši bratranci Nìmci. Ale díky tomu, ¾e jsem byl tím neš»astným ptákem, jsme pøistávali úplnì v noci. Moskva se pod námi naèervenale kroutila, vykrucovala, vlnila a dmula tìmi svými šesti a osmi proudovými prospekty. Bylo to jak ve fantastickém filmu, ale navíc krásné a úplnì skuteèné. ®ádný podvod po filmaøsku. ®ádná iluze. ®ivé, pulzující velkomìsto. Tohle jsem vidìl poprvé v ¾ivotì a s nejvìtší pravdìpodobností i naposled. Kam se na to hrabaly výhledy z kavárny Perla na létajícím budìjovickém letišti kdysi dávno v mládí. Tak¾e jsem vlastnì nebyl ¾ádným pechvoglem, ale vyvoleným. I bez televize.

Pøi cestì do Kalugy pak chvíli jedete z plna do prázdna. To doma taky neza¾ijete. Hodnì dlouho je kolem vás plno Moskvy. Pak jí ubývá a ubývá, u¾ to není Moskva a najednou vidíte tmu. Èernoèernou. Jen svìtla vašeho auta jí propichují a jinak nic není. Tma se toti¾ vidìt nedá. Kdy¾ vidíte jen nepatrnì nìco malého a svìtélkujícího, není to tma. Ale tady nic. Tedy v tìch místech, kam u¾ nedosáhla svìtla z našeho auta. Všude, kam a¾ oko dohlédne, jen jedno veliké, èerné, nepropustné nic. Ani hvìzdy nesvítily, ba ani oblaka nesvìtélkovala a ani svìtlušky nebyly. No taky v únoru, kde by se vzaly, ¾e. Toto jsem taky neza¾il nikdy pøedtím. U nás v Èechách, ba ani jinde v Evropì. Všude, kde jsem kdysi byl, nebylo tak ú¾asnì liduprázdno. Ani stopa po èlovìku kromì toho plechu kolem vás a asfaltu urèujícího kam s vámi a odkud. Asi takhle mù¾e vypadat ten konec všech koncù. ®ádný tunel se svìtlem na konci, ale cesta nocí z Moskvy do Kalugy. Naštìstí to netrvalo zas tak dlouho, abych z toho mìl psychickou újmu. Po nìjaké chvíli jsme potkali auto v protismìru a pak další a další. Potom první spící domy a byli jsme zase v lidském svìtì. Naše samota skonèila.


Jednoho dne toho mého ruského pracovního pobytu mi oznámili, ¾e se mnou konèí. Úplnì. Dobøe mi tak udìlali. U¾ mì nepotøebují. Tedy potøebují, ale u¾ na mì nemají peníze. Mìl jsem nejvyšší èas do té Moskvy jet. Budík mì vzbudil. Jen já jsem se nevzbudil. No vzbudil. Ale a¾ v jednu odpoledne a ne v šest ráno. Tìlo zvítìzilo nad hlavou. Nasnídal jsem se, za minutu i naobìdval a šel jsem na nádra¾í. Podívat se, v kolik by mi to jelo nazpátek, kdybych byl býval jel. A kdy¾ jsem tak koukal na tu zmì» linek, všimnul jsem si, ¾e mù¾u z toho vlakového nádra¾í jet i autobusem. Odjí¾dìlo tu do Moskvy ka¾dou hodinu nìco kolem tak asi autobusù. Ani jsem nemusel vytahovat pas. Co¾ bych u místenkového vlaku musel. Na tøetí pokus jsem se trefil do toho správného autobusu do Moskvy. Cestou zastavujeme jen v Kozelsku. Pøisedá si ke mnì pán s mým knírem. Tedy se svým. Já ho zásadnì nepùjèuji. To víte, hygiena. Aby ode mne nikdo nic nedostal. Pán sprašivajet, jestli staví autobus na Kyjevské. Da. Dumaju, èto da. Pán nevìøí a jde se zeptat øidièe. Pak dumajeme oba. Dcera mu za tu krátkou cestu dvakrát volá, jestli u¾e jechajet. Pán jechajet intenzivnì a ze všech sil.

 


Koneèná je na hodnì nenápadném místì. Malinkaté autobusové nádra¾íèko pøed nestvùrnì obrovským obchoïákem.
«oplýj Stan(nebo stan?) se to tam jmenovalo. Vynikající název na zapamatování. Hned mi naskoèila asociace se sexuální orientací neznámého Stana. Jsem já to ale hlupák netolerantní, ale nemù¾u za to. Co v tom mozku mám, se mi tam nìkdy neøízenì spojí. I proti mým pøesvìdèením a zásadám. Je tu metro a je stejné, jako jiná metra. Chvíli oèumuji, jak to tady chodí, a pak jdu. Je to stejné jako v jiných metrech. Devátá stanice je Tre»jakovská a tam já vystoupím. Od ní je to kousek na Rudé námìstí. Tras je v Moskvì mnogo. Odhaduji to tak na sedm a¾ deset. ®ádná krása to není. Je to opìt jako v jiných metrech. Ty opìvované a focené stanice jsou asi na jiných trasách. Tahle moje je ¾lutá. Zastávky jsou dost daleko od sebe. Vlak jede rychle, nepøíjemnì mi fouká na hlavu a mám dojem, ¾e musíme co chvíli vykolejit. Ale ono se nic nedìje. I cestující jsou jako ti pra¾ští. Ètou, nebo telefonují. Ksakru, nejsem já to vlastnì v Praze?


Venku je drsná zima. Chvíli jen tak jdu. Bez jistoty kam. Trochu u¾ se smráká. Pøehazuji na jedna ètyøkový objektiv. Prsty mì neposlouchají. Ruce mám zmrzle i z rukavic. Nakonec se zadaøí. Pak mi to nedá a zeptám se babušky na Krasnuju plošèaï. Babuška gavari», èto nada idti prjamo. Charašo. Idu.
A pak u¾ vidím sám. Na kopeèku v Africe, tedy pardon, v Moskvì je vidìt Kremelská vì¾. Zatím jen jedna. Úplnì na jejím vršku záøí rudá hvìzda v kalendáøi. Je¾íši, co blbnu! Zase ty neøiditelné asociace. Ale tady u¾ urèitì nezabloudím. Je to tu smìs dávného a nedávného. To dávné je koloniální, to nedávné u¾ zápaïácké. U hotelu zastaví Mercedes. Olivrejovaný portýr se prohne v pase, otevøe dveøe a tlustý Japonec ráèí. Je a¾ s podivem, ¾e se portýr v tom pase nezlomil a vrchní èást tìla nedopadla na chodník. Je to ú¾asné, ale celé to vyzní elegantnì a pøirozenì. Jako bych to vidìl u¾ aspoò milionkrát. Vlevo jsou barevné bánì chrámu Vasila Bla¾eného, tyèí se vì¾e Kremlu a vpravo je obrovský nápis BIZNIS. Jak pøíznaèné pro souèasné Rusko.


No a pak jsem nadšen. Z øeky. Právì po ní projela loï, kry jsou rozlámané a svìtla okolí se odrá¾í od ledu do prostoru. Je to jako svatozáø a øeka je náhle svatou. Maèkám spouš» na aparátu. Poklesávám v kolenou, stoupám si na špièky, pobíhám. Zuøím, ¾e to stále není ono, a pak si uvìdomím, ¾e nejsem Bùh. Jen ten je dokonalý. A pak stojím, nemaèkám, koukám a jsem rád. Zase jednou ve správnou dobu na správném místì. Jsem já to vlastnì Jirka Radovan. Jako v té pohádce. A¾ ti bude nejhùø, Jiøíku, vzpomeò si na nás, mravence, ptáky, lvy, lidi, ¾ivly, ¾ivot, Vesmír…..Ne není mi nejhùø, ale vzpomnìl jsem si. ®ivot je krásný, proto¾e je šílenì vzácný. U¾ za rohem mo¾ná není, u¾ za vteøinu mo¾ná nebude, u¾ zítra si ho mo¾ná nebudu schopný uvìdomit. Teï jsem nejbohatší tvor v celém Vesmíru. Vím, ¾e jsem. Nádhera!


Na mírném návrší je La Place Rouge. Ne není prázdné. Na to mìl štìstí jen Gilbert Becaud. Taky mì neèeká Natali. Tu svoji Natali jsem musel nechat v Kaluze. Vydìlává. Tìlem. A ty dvì Japonky co jdou proti mnì, mi ji ani trochu nepøipomínají. Noblesní GUM je ovìšen ¾árovièkami a pøed ním je cosi barevného a trochu pou»ového. Pomalu si louskám "katok" a pak u¾ vidím rolbu. Katok má nárok být pou»ový i tady. Moskvané mají kluzištì pøímo na svém centrálním námìstí. No co, Paøí¾ má kolotoè. Copak má Praha? Aha, dluhy. Jsem trochu pøekvapen, jak je Krasnaja plošèaï vlastnì malá. Z tìch pøehlídek vypadala jako dvì Václavská námìstí. Vlevo se proplétají provazy. A za nimi je takový divný bobeèek. Mramorový. Ještì ¾e to jasný sokol Vladimír Iljiè Uljanov-Lenin nevidí. Urèitì by se mu nelíbil. Naštìstí le¾í vevnitø a na vycházky ho neberou. Vùbec mám divný pocit, ¾e tohle nové Rusko neví, co s ním. Tahali by ti burlaci èluny po Volze kdyby nebyl, nebo netahali? Kdo ví, kdo to tuší. Byl Napoleon zloèinec, èi nebyl? A co Hanibal? Co Cortéz, co Karel Veliký? Èas! Pouze èas má sílu rozhodnout. Zapomnìní a vùle vítìze. Existuje-li vùbec nìjaká instituce vítìze. Doopravdy existuje?


Mauzoleum je opuštìné. Jen jeden policista nejistì prochází provazovým hadem. Na celém námìstí je tak maximálnì šedesát lidí. To za Krasnoj Plošèadìj je ¾ivo. Plno lidí a ještì víc aut. U sochy maršála ®ukova stojí generál a civilní øeèník, jen¾ silným hlasem høímá proti nezájmu státu o historii. Dnes je výroèí vítìzné bitvy u Stalingradu a nic. Nikdo nic. Kde jsou ti velicí a hrdí pøíslušníci slavného a vítìzného národa?! Poslouchá ho asi pìt lidí. Malá obrýlená Japonka stojí se zaklonìnou hlavou a sna¾í se pochopit smysl vìt. Otevøená ústa a trochu vydìšené oèi svìdèí o tom, ¾e je totálnì mimo. Nebo totalitnì? Jedna stará dùchodkynì chvílemi nadšenì tleská a kdy¾ se jí nìco doopravdy zalíbí pøímo radostí povyskoèí. Tak jako èertík z krabièky. Na opaèném konci stojí tøi dvojníci. Malinký Lenin, menší Stalin a úplnì nejmenší Rasputin. Není zrovna moc lidí, kteøí by se s nimi fotili. Lenin mluví italsky, anglicky, znovu italsky, pak snad i španìlsky a potom nìmecky. Stalin zarputile mlèí. Rasputin jen viditelnì mrzne.


Je èas. Musím zpátky. Mám zpáteèní lístek na pùl desátou. Pøebíhám Krasnuju plošèaï, v poklusu vyfotím øeku a sednu na metro. U zorientovaného Stana pak zabíjím èas do odjezdu. Nemusel jsem být zas tak rychlý. Neš». Procházím obrovským obchoïákem. Tak ètyøi fotbalová høištì textilu a obleèení. To vše násobené ètyømi patry. Obrovská zábava pro chlapa!!! Ale je zde teplo a vlídno. Moskvanky tedy nic moc. Asi jsou hezké ¾eny jen v Kaluze. Nebo se pøede mnou schovaly. Pak u¾ mì to nebaví a jdu si sednout do pøistaveného autobusu. Pøede mnou sedí elegantní ètyøicetiletá dáma. Aby si udìlala soukromí, tak si nasadila kapuci a telefonuje. “Ne, to tedy nemìli! To taky ne. A tu støíbrnou bundu ti nekoupím. Za šest tisíc rublù! Zbláznil si se?!” Ale pak u¾ se i paní unaví a spí. Moskva øídne, pak je zas ta úplná tma a prázdno a koneènì Kaluga. Øidiè staví pomalu na ka¾dé køi¾ovatce a na nádra¾í u¾ vystupujeme jen ètyøi. Mìsto je skoro prázdné, sníh køupe pod nohama a postel se mi blí¾í. No a tohle tedy byla moje vytou¾ená návštìva Moskvy. Obrovské a nepoznané Moskvy. Èas mì zase porazil. Porazil? Kdo to ví. Mo¾ná ten èas…

Jiøí Suchánek

Další èlánky autora:
V kopcích
V Ráji
Kdy¾ v Ráji pršelo
Nenapravitelná arogance èasu
Na Babì
Proè píšu
Na Príglu
Podobenství o vìtru
Svìtlo v oèích
Tenkrát o vánocích
Slabost a síla hradù
Vr¾ou mi boty
Povodeò
Jen tak si le¾ím v poli
Za poledního ¾áru
Na Strahovì
Osamìlost pøespolního bì¾ce
Jak jsem se srazil
Kaluga
O medvìdovi, orlovi
O medvìdovi a Kaluze
Od mostu k mostu
Jak jsme se krèili
Jarní tání
Naše Kòáòa
 
Toskánsko - 1
Toskánsko - 2
Toskánsko - 3
Toskánsko - 4
Toskánsko - 5
Toskánsko - 6
Toskánsko - 7
Toskánsko - 8
 
Kaluga - 1
Kaluga - 2
 
Cesta do Øíma - 1
Cesta do Øíma - 2
Cesta do Øíma - 3
Cesta do Øíma - 4
Cesta do Øíma - 5
Cesta do Øíma - 6
Cesta do Øíma - 7
Cesta do Øíma - 8
Cesta do Øíma - 9
 
Stvoøitelé èasu - 1
Stvoøitelé èasu - 2
Stvoøitelé èasu - 3