Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Valérie,
zítra Rostislav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Bylo, nebylo...
èlánky s tímto názvem budou vyprávìt pøíbìh a vy si mù¾ete zatipovat, zda je pøíbìh pravdivý èi ne. Tipovat budete v pøilo¾ené anketì. To, zda se pøíbìh stal èi nestal se dozvíte v pøíštím pokraèování seriálu.
 
Nezapomeòte na vánoèní stromek!
Jednoho roku, a je to docela dávno, mìla naše rodina docela smolný rok. Naše rodina, to je babièka velitelka, dìdeèek poboèník, sestra a švagr se dvìmi dìtmi, a moje malièkost, osamìlá, ale š»astnì osamìlá matka s dítìtem jedním.
Popisovat všechny peripetie, které nás pronásledovaly a nièily naši dobrou mysl tohoto roku by bylo dlouhé povídání. V duchu tohoto  praštìného roku se ovšem odehrál i jeho konec.
 
Vánoèní shon známe všichni, zvláštì, kdy¾ jsou malé dìti, a vánoce jsou nìèím výjimeèným nejvíce pro ty jejich rozzáøené oèi, pøekvapené oblièejíèky a radost. Úkoly byly rozdìleny, ale v tom zmatku se nìjak pozapomnìlo na urèení osoby, která zakoupí vánoèní stromek. Od urèité doby se nìkdo vzbouøil, pravdìpodobnì ten, co kupoval stromek ka¾dý rok, a usneslo se, ¾e se v koupi budeme støídat. V¾dycky strojíme stromeèek v poledne na Štìdrý den, tajnì, aby dìti nevìdìly, a první jejich pøekvapení je, kdy¾ je zavedeme za zvuku vánoèních koled do - do té doby pøísnì støe¾eného pokoje, kde u¾ je stromeèek  rozsvícený, s prskavkami, a pod ním plno balíèkù. Všechen ten shon a pobíhání stojí za tìch pár  minut nelíèeného štìstí, radosti a výskotu dìtí.
Stromeèek vìtšinou strojím já, babièka se sestrou dokonèují pøípravu hostiny a poslední úpravy interiéru, dìdeèek se švagrem rozebírají zbyteènost ¾enských starostí, a jak oni by to zvládli levou zadní, ovšem, kdyby je k tomu ty ¾enský pustily. A také ligovou hokejovou sezonu.
 
Bylo dvanáct hodin a já se zeptala tiše dìdeèka, jestli je stromek ve sklepì, nebo zase umnì uvázaný pod nìjakým oknem èi balkonem.
„Stromeèek? Já ho letos nekupoval!“, se zcela nevinným oblièejem se ke mnì dìda obrátil. Švagr zvedl oboèí, a dìl: „My jsme ho také nekupovali…“. Do duše se mnì vkradla obava, ¾e babièka pøi své neskonalé ¾ivosti, organizaèním schopnostem a èinorodosti, ke kaprùm, ingrediencím na salát, peèení cukroví, nákupu svìcených oplatkù, shánìním povidel na omáèku, urputném boji o banány, pomeranèe a mandarinky,  úklidu svého bytu ( bez pomoci pravidelnì onemocnìlého tatínka), kupováním dárkù – proto¾e jen ona vìdìla, co kdo opravdu nutnì potøebuje, a kde se to dá sehnat za nejlevnìjší peníz, pøikoupila tak nìjak mimochodem i dvoumetrový vánoèní stromek.
 
I zaskoèila jsem na kus øeèi do kuchynì, kde to vonìlo, sma¾ilo se, míchalo, bublalo – a babièka ve svém ¾ivlu dávala pøíkazy sestøe, co má podat, odlo¾it, pøinést, zamíchat, ulo¾it.
„Mami, kde je stromeèek?“, zeptala jsem se s jistotou, ¾e ho vyloví snad z hrnce, kde se vaøila štìdroveèerní polévka.
„STROMEÈEK? Ja?“, zahlaholila do dne, který má být plný klidu, míru a pohody. Své zvolání umocnila výètem všeho, co musela udìlat pro zdar slavnostního dne, a svùj ne zcela emocí prostý projev ukonèila: “To jsem mìla ešèe sháòat stromek, bo vas je tu malo! To nìstì schopni se domluvi»? To ma by» všecko na mnì, ni?“
 
Podívali jsme se po sobì, i dìti zpozornìly, ¾e je nìco jinak. Babièka toti¾ vylezla z kuchynì, co¾ se v jiné roky nestávalo, ta vystoupila jako Najáda z bystøiny tìsnì pøed veèeøí, tøímaje v ruce rodinnou porcelánovou mísu, a v ní štìdroveèerní neopakovatelnì výbornou polívku. Dìdeèek i švagr se naopak zmenšili do podoby dvou ze sedmi trpaslíkù, a skrèili se v køeslech. Sestra rychle soustøedìnì a neteènì míchala, co babièka neèekanì a trestuhodnì opustila, a já stála uprostøed s nìmým konstatováním: Tak letos stromeèek nebude. Shánìt stromek odpoledne na Štìdrý den v dobách rozvinutého socialismu bylo holé šílenství.
 
Ten rok stromeèek nebyl, posbírali jsme všechny vìtve, které jsme našli kolem popelnic, kdy¾ øádnì vybavené, a hlavnì sehrané  rodiny u¾ dostrojily, a zbyteèné vìtévky odhodily. Dìdeèek se švagrem bez nejmenšího protestu jali vyrábìt z tìchto ubohých pahýlù nìco, co by aspoò vzdálenì pøipomínalo vánoèní stromek. Jeliko¾ jsme rodina pospolitá, a v krizových situacích stojíme pøi sobì, všichni – i dìti – se tváøily, ¾e to prostì stromek JE.
 
Dalšího roku byly vánoce ještì zajímavìjší, a to právì díky této celkem banální, a v mnoha rodinách bì¾né situaci.
 
Tento prùbìh našich jinak v¾dy dokonalých vánoc jsem vyprávìla ka¾dému, koho jsem potkala. U pár lidí jsem dokonce zaznamenala záblesk zadostiuèinìní, proto¾e jsme svými vánocemi, v¾dy naplnìnými láskou, faktem, ¾e jsme se sešli celá rodina, a dodr¾ováním všech vánoèních zvykù, které nám odkázala naše prababièka, lezli nìkterým nespokojencùm a odpùrcùm vánoc zøejmì silnì na nervy.
 
Já jsem pro jistotu koupila u¾ v listopadu stromek umìlý. Pravda, nebyl to ¾ádný zázrak, ty první vánoèní umìlé stromky, to byla kovová trubka, a ní pøidrátované takové divné chuchvalce nìèeho zeleného, ale pøipomínalo to stromek rozhodnì více, ne¾ loni „uháèkovaný“ úkaz.
Situace se zaèala vybarvovat asi tøi dny pøed vánoci.
„Máte u¾ stromek?“, zeptal se kupodivu, zøejmì omylem krátce støízlivý soused babièky. „Nemáte! Letos se mù¾ete spolehnout na mnì! Já vám pøinesu strom, ¾e vám polezou oèi z dùlkù!“.
No lezly, co bych zapírala.
Babièka nic nenamítala, nakonec – takový jeden stromek v záloze je lepší, ne¾ ¾ádný stromek. Kdo ví, jestli dìda letos zase nezklame! (u¾ mìsíc ho èastovala otázkami, zda se u nìho neprojevují další (?) pøíznaky staøecké sklerózy, zda si pamatuje, co mu kdo øekl, a hlavnì, co má udìlat!) Švagr, aby odèinil svùj loòský domnìlý høích, zaobstaral strom velikosti „Stromu republiky“ na Václavském námìstí pøímo od nìjakého lesníka. Dìdeèek ale zatím, ostatnì jako v¾dy pøed dobou neuvá¾eného rozhodnutí støídání kupcù, podplatil jednoho prodavaèe, aby mu schoval strom skuteènì zázraèný, jedineèný a monstrózní, abychom si vynahradili loòského nedu¾ivce.
 
Den pøed Štìdrým dnem jsem byla ještì v práci, a kolega, který znal ka¾dé hnutí mysli, ka¾dé hnutí tìla i ka¾dou katastrofu v naší rodinì si to pøihasil neèekanì v dobì své dovolené do kanceláøe. Byl v ly¾aøském obleèení, na hlavièce èervenou èepièku, na oblièeji èervené tváøièky, a v ruce – obrovský strom! „Aby se vám to letos vyvedlo!“, zahlaholil, na schodech zvolal ještì obligátní „ Tak š»astné a veselé!“, a zmizel.
 
Ještì v ten  den  jsem dotáhla silou vùle, která zvítìzila nad rozumem, ¾e dvì takové obludy sama do autobusu nenarvu, do bytu babièky a dìdeèka stromky dva. Umìlý, a ten ohromný strom kolegy. Manipulaci s ním v prostøedcích hromadné dopravy pokládám dodnes za jeden ze svých nejlepších sportovních, ale i diplomatických výkonù.  Dala jsem je oba na balkon u chodbì, a tiše zas zmizela. Na Štìdrý den se scházíme zhruba kolem deseti a¾ jedenácti hodin dopoledne. Já jsem pøichvátala poslední, proto¾e synek dìsnì zdr¾oval, a lezl mnì na nervy. Poøád nìco kutil a balil a vzdychal ve svém pokojíku.
 
Kdy¾ jsme otevøeli dveøe, babièka na mne vrhla vyèítavý, témìø vra¾dící pohled. Sestra se hystericky chytala u sporáku za hlavu, kterou mìla pro jistotu z poloviny zaboøenou v nejvìtším hrnci, dìdeèek zasmušile kouøil, a hledìl z okna. Švagr se asi zbláznil, nebo» se smál, a¾ nemohl mluvit.
„Proboha, co se tu dìje?“, zeptala jsem se zase v neblahém tušení, ¾e se OPÌT nìco zapomnìlo.
„Ale, celkem nic“, dìl dutým hlasem dìdeèek. „Tvùj švagr ukradl na Václaváku strom
 republiky, nevím, jestli ho letos nebudeme muset v pùli uøezat, a budou z nìho DVA!“
Hrklo ve mnì – a co ty  moje dva krásné stromky, tajnì ponechané na balkonì?
„No, a pøedstav si, ¾e na balkon nám „nìkdo“ postrèil dvì údìsná koš»ata, a jedno dokonce umìlé!“, znechucenì si málem odplivnul dìdeèek, a vrhnul na mne výhru¾nì výmluvný pohled. „Tak¾e máme stromky ètyøi a¾ pìt.“
„Jak to ètyøi a¾ pìt, tøi, ne?“, nechápavì jsem se doptávala. U¾ jsem byla dokonale zmatená, ale do tøí snad ještì poèítat umím!
 
„Dìvèico, èi neznaš svojeho tatu! Ten pøitah další strom, a ještì za uplatek“, co¾ byl pro babièku smrtelný høích, a dle jejího názoru v Desateru tento ohavný èin mìl být na prvním místì.
Situace zaèala být nepøehledná, u¾ jsem nevìdìla, kolik tìch stromù máme. Aha, švagrùv strom se rozpùlí…
Dìcka byla zatím pøilepená na obrazovce, a hltala Pyšnou princeznu, a tu zazvonil zvonek. Otevøít jsem šla já, stále jsem toti¾ stála v pøedsíni v kabátì, a celá konverzace probíhala tak, ¾e jsem pøipomínala Lotovu ¾enu.
Po otevøení dveøí u¾ jsem byla jako solný sloup. Ve dveøích stál – tentokrát jako obvykle dokonale o¾ralý soused, a nesl nám – hádejte co?
No pøece strom.
„ A, aehm, abystì vìdìli, tu¾ sem vzal ten nejvìtši kerý mìli, dostanu dvì stovky!“.
 
Bohaté, lesem vonící, a hlavnì velmi veselé byly tyto vánoce, a nezapomenu na nì! Nastrojila jsem sice stromek jen jeden, spravedlivì jsme ho vylosovali (vzhledem k fyzické pøevaze švagra byl pou¾it jeho), ale ty zbylé jsme dali, kromì té umìlé trubky do kbelíkù s vodou do pøedsínì, a pøekrásnì vonìly!
 
Pøeji Vám všem aspoò jeden malinkatý stromeèek, a nejlépe, kdyby ho vám pøinesl nìkdo, kdo vám chce udìlat radost. Ale aby byl støízlivý! Ten „o¾ralecký“ strom byl toti¾ taková suška, jako po obrnì, úplavici a TBC, vìtve zaèínaly v polovinì kmenu, a jehlièí ve tøetí tøetinì. Ale vonìl taky.
Pro ukonèení - mùj zkoprnìlý synek vytáhl umolousaný balíèek, ve kterém mìl vystøi¾ené ze zeleného papíru nìjaké podivné útvary, které vzdálenì pøipomínaly stromy vánoèní. Mìl jich pìt. Pro ka¾dého dospìlého jeden – abychom mìli jistotu, ¾e letos stromek bude! A to se do té doby tváøil, ¾e neumí do pìti napoèítat.
Dagmar Jarošová
Bylo nebylo...(1) le¾
Bylo, nebylo...(2) pravda