Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak to skuteènì bylo...
Sedm kapitol a závìr tvoøí obsah knihy známého profesora politologie èeského pùvodu Jacquese Rupnika, který je øeditelem výzkumu na Fondation des Sciences Politiques v Paøí¾i. Nese název - Dìjiny Komunistické strany Èeskoslovenska.
 
Na 280 stranách se v ní ètenáø na základì studia obsáhlé literatury  i svìdectví pamìtníkù dozví, jak to skuteènì bylo. Po dlouhých 40 let nám byly dìjiny interpretovány tak, abychom se sklánìli pøed moudrostí rodné strany a jejich pøedstavitelù. Nastává však èas, abychom zaèali støízlivì pøehodnocovat minulost a pøestali pøenechávat dìjiny KSÈ stoupencùm bývalého re¾imu. Autor chce pøispìt  k debatì o soudobých èeských dìjinách a  vysvìtlit, proè v naší zemi, v ní¾ právní i rétorická dekomunizace šla dále ne¾ v ostatních sovìtských satelitech, pùsobí nadále na politické scénì nepøebudovaná komunistická strana, tìšící se pomìrnì stálé podpoøe nezanedbatelné èásti èeské veøejnosti.
Na zaèátku se Rupnik zabývá  etatistickou a samosprávnou tradicí èeského socialismu.  V dalších kapitolách se popisuje vztah mezi KSÈ a Moskvou a postup bolševizace strany. Gottwaldovo uchopení moci ve stranì  v letech 1928-9 pokládá  za pøedzvìst stalinizace roku 1948. Zevrubnì se zabývá zpùsobem, jak pøedváleèný systém organizace dìlnictva pøedznamenal pováleèné snahy strany o kontrolu a nadvládu ve spoleènosti. Dalším námìtem je vztah KSÈ ke státu. Do roku  1935 jej zavrhovala, pak se s ním smíøila a nakonec se ze státotvorné strany v dobì mnichovské krize, o10 let pozdìji stala pilíøem státu. To vše není mo¾né bez poukazu na domácí zdroje èeského komunismu, na roli nacionalismu v národní revoluci, kterou komunisté vyu¾ili k vlastním cílùm.
Tolik pro ètenáøe, které zaujal titulek. Pro ty, kteøí si chtìjí opravit názory, léta  vtloukané na všech školách i školeních, se pokusím vybrat a interpretovat  nìkteré pasá¾e . Mo¾ná to vzbudí zájem pamìtníkù i pøátel historie, a knihu, kterou za pár babek prodávají v Levných knihách, si koupí a pøeètou celou.
 
Socialisté za Rakouska
Koncem 19. století se sna¾ila èeská sociální demokracie stát se souèástí èeského politického spoleèenství, ale nepodlehnout nacionalismu. Národnostní otázku pova¾ovala za klíèovou pro rozvoj socialismu. Pøi vstupu do øíšské rady v roce 1897 odsoudila snahu o rozdìlení øíše na národní státy a protestovala proti odvádìní pozornosti od sociálních otázek  státoprávními spory. Pouze socialismus mìl pøinést osvobození jak sociální, tak národní. Zaèátkem 20. stol. se však u¾ rýsovaly dva smìry. Jeden pøedstavoval Bohumír Šmeral, který pøizpùsoboval austromarxismus èeské soc. dem,  druhý  smìr byl nacionalistický, napø. František Modráèek, který usiloval o skloubení národních tu¾eb s dru¾stevním socialismem.
Po federalizaci strany se na brnìnském sjezdu 1899 dostala na poøad dne federalizace monarchie. Stát mìl být rozdìlen na právní jednotky sdru¾ující obèany urèité národnosti. Obèané té¾e národnosti  v rùzných krajích mìli tvoøit  „právnickou osobu“, èím¾ by se  zajistila národní autonomie peèující o kulturní zále¾itosti. Zbytek, politika, by spadala pod nadnárodní stát. Austromarxisté chtìli, aby socialistické hnutí nebylo brzdìno národnostními boji, a aby se pole uvolnilo boji tøídnímu. Pøedstavitelem tohoto smìru byl Bohumír Šmeral, zatímco František Modráèek stavìl proti Šmeralovu etatistickému a centralistickému socialismu socialismus národní, decentralizovaný a samosprávný.
Masaryk se stal od poèátku blízkým, ale nezávislým spolupracovníkem sociální demokracie. Zdùrazòoval prvoøadost etiky a prohlásil, ¾e pokud nebude nìjaký vnitøní argument na podporu rovnosti, vycházející z hlouby naší duše, bude Marx proti kapitalistickému násilí moci postavit pouze násilí komunistické.
 
Po svìtové válce
Šmeral, vìrný internacionalistickému pojetí, dosáhl za války vrcholu své politické kariéry v sociální demokracii, pøièem¾ vedl prorakouskou politiku. Po válce se stal vùdcem tzv. marxistické levice, z ní¾ vznikla KSÈ. Vznik èeskoslovenského státu v roce 1918 byl vrcholem pøíklonu èeského socialismu ke koncepci národního státu  a Masaryk nahradil Marxe v roli duchovního otce sociální demokracie. Obì tradice èeského socialismu si ve vztahu ke státu vymìnily role. Decentralistický a nacionální smìr se ztoto¾nil s novým státem, marxistický a internacionalistický se pod vlivem VØSR spojil s Kominternou a zaèal bojovat proti novému státu, který pova¾oval za nový nástroj sociální a nacionální nadvlády.
Èeši a Slováci patøili k mocnosti, která prohrála válku, ale po vzniku nového státu se ztoto¾òovali s táborem vítìzù. Po znárodnìní a pozemkové reformì se dìlnictvo a socialistické hnutí stalo hybnou silou národní revoluce, a je Masarykovou zásluhou, ¾e dosáhl jednoty nesourodých slo¾ek spoleènosti. Vstupem soc. dem. do vlády se z ní stal pilíø nového re¾imu. Pøestala však vnímat radikalizaci dìlnictva a pøispìla tak ke vzniku socialistické levice, z ní¾ vznikla KSÈ. Prvními èeskými komunisty však byli váleèní  zajatci, kteøí podlehli bolševické propagandì a koncem kvìtna 1918 se úèastnili 1. sjezdu èeské sekce KSR (b) v Moskvì a stali se odno¾í ruské strany. Na komisariátu pro národnosti vznikl èeský odbor, kde èeští komunisté podléhali pøímo Stalinovi. Úkolem èeských komunistù bylo získávat èeské zajatce pro Rudou armádu.
 
Pùsobení KSÈ
V Èechách Masaryk silnì ovlivòoval sociální demokracii, která upouštìla od marxismu a umo¾òovala komunistické stranì, aby austromarxismus nahradila leninismem a stalinismem.
Sociální demokracie se obìtovala na oltáøi republiky a po porá¾ce levice v boji o Lidový dùm se zpomalily sociální reformy. Levici to posílilo a zrodila se jedna z nejsilnìjších KS v Evropì.
Šmeralùv význam opìt vzrostl a on pøipisoval úspìch komunistù  mezi dìlníky „nahlodávání“ opotøebovaného aparátu sociální demokracie zevnitø.
Šmeral se však dostává do rozporu s „avantgardistickou“ politikou Kominterny, která neuznávala specifické podmínky vývoje èeského dìlnického hnutí. Byl kritizován, ¾e brání slouèení všech národnostních organizací, které udr¾ovaly styky s rakouským a nìmeckým socialistickým hnutím. Jednotná KSÈ vznikla a¾ v roce 1921 po nátlaku Kominterny, a toto slouèení umo¾òovalo Kominternì vyu¾ívat národnostních neshod ve stranì k prosazování své linie.
Pøijetím  známých 21 podmínek pro vstup do Kominterny se však ihned bolševický roub v èeském a slovenském dìlnickém hnutí  neujal. Odvedení KSÈ od jejích sociálnìdemokratických a národních tradic se stalo úkolem bolševizace, která ji mìla vnutit ideologii a fungování ruské KS. Jedním z nástrojù bylo školení vedoucích èinitelù KSÈ v aparátu Kominterny. Pøedstavitel se pak vracel do vlasti odøíznut od domácí reality a stával se vykonavatelem zámìrù Kominterny v místním vedení. Vyslání do Moskvy mohlo znamenat povýšení, ale také odsunutí na vedlejší kolej, co¾ se nakonec pøihodilo Šmeralovi. Naopak, do ka¾dé KS byl vysílán zástupce Kominterny, který jejím jménem ovlivòoval všechna dùle¾itá strategická nebo organizaèní rozhodnutí. Cílem bolševizace bylo ztoto¾nit komunisty se sovìtským státem a bolševickou stranou  a pomoci vybudovat socialismus v jedné zemi.
V KSÈ však austromarxistická tradice pøetrvávala nad leninismem, a její pøedstavitelé byli terèem útokù Kominterny. Politické chování Šmeralových pøátel se vyznaèovalo tím, ¾e se nakonec podøídili, zatímco pravicová opozice se neváhala odtrhnout.
 
Rozpory s Kominternou
K první velké krizi vyvolané vmìšováním Kominterny došlo v roce 1925, kdy byl ze strany vylouèen sekretáø pra¾ského kraje Bubník. Po nìm byli vylouèeni i jeho stoupenci, kteøí zalo¾ili Nezávislou komunistickou stranu, která se po volebním krachu slouèila se soc. dem.
Ani Šmeral nepo¾íval plné dùvìry Kominterny, která se datovala ji¾ od jeho opozice k 21 podmínkám. Byl pøesvìdèen, ¾e vývoj ve støední a západní Evropì bude jiný, ne¾ v Rusku, a bolševickou strategii dobývání moci pova¾oval ve støedoevropských podmínkách za nevhodnou. Domníval se, ¾e úspìchy SSSR mohou pro komunismus získat obyvatele kapitalistických zemí a dokázal zprvu pro své myšlenky získávat i Lenina a Trockého, kteøí oceòovali, ¾e zverboval pro KSÈ vìtšinu anga¾ovaných dìlníkù. Aparát Kominterny, v nìm¾ probíhala rychlá stalinizace, nebyl ochoten tolerovat èinitele vnímavìjšího k domácím socialistickým tradicím ne¾ vùèi instrukcím Kominterny. Šmeral byl Kominternou povolán do sekretariátu exekutivy KI a pozdìji odeslán na nìkolik let do Mongolska. Po návratu do ÈSR byl sice zvolen senátorem, ale do zále¾itostí KSÈ u¾ významnìji nezasahoval. Zemøel v roce 1941 v Moskvì.
 
Završení bolševizace
Bolševizace byla dokonána na 5. sjezdu KSÈ v únoru 1929, kdy vedení pøevzal Gottwald. Pøed tím postihla stranu øada èistek a rozvinul se nebývalý odpor èlenù proti politice aparátu. Ze  100 00 zùstalo ve stranì jen 25 000 èlenù a KSÈ ztratila 12 poslancù a 14 senátorù, kteøí zalo¾ili nezávislý parlamentní klub. Ze strany vystoupilo 7 spisovatelù: Olbracht, S. K. Neumann, Majerová, Hora, Seifert, Malíøová, Vanèura. Od té doby mìla stranu ve svých rukou stalinistická frakce omílající teze Kominterny a zdùrazòující vedoucí úlohu ruské strany v èele se Stalinem.
Èistka  provázející bolševizaci se odrazila i v rudých odborech., které vedl Gottwaldùv odpùrce J. Hais. Gottwaldovci se sna¾ili zvrátit pomìr sil stávkami v severoèeském textilním prùmyslu u¾ pøed 5. sjezdem. Akce vedená v duchu nové strategie Kominterny „tøída proti tøídì“, bez pøedbì¾né konzultace s ostatními odbory, však propadla, a utvrdila Haise v potøebì zachovat urèitou nezávislost na stranì a Internacionále. Nakonec se Hais odmítl podøizovat holobrádkùm z politického byra a roztr¾ka byla definitivní. V dobì hospodáøské krize se posléze vrátila komunistická odborová organizace i vìtšina vylouèených komunistù k sociální demokracii.
Hospodáøská krize  byla v ÈSR hlubší a ustupovala pomaleji ne¾ v ostatních prùmyslových zemích. Prùmysl dosáhl pøedchozí úrovnì a¾ pøed Mnichovem. Zvýšení nezamìstnanosti se dotklo všech kategorií zamìstnancù. Proto¾e odbory byly správci nezamìstnaneckých pokladen a vyplácely pøíspìvky v nezamìstnanosti, pøíslušnost k odborùm  pøestala být vìcí politického pøesvìdèení, ale masovým jevem vyplývajícím z ekonomické nutnosti. Komunistické odbory po svém rozštìpení nemìly právo na státní dotace na výplatu podpor v nezamìstnanosti a kompenzovaly to politickým radikalismem. Obracely se k nezamìstnaným z národnostních menšin, kteøí tvoøili pøes tøetinu dìlnictva. Krize tak pomohla zapouštìt koøeny stalinismu v dìlnickém prostøedí.
V èervenci 1932 vznikla nová koncepce postoje KSÈ k sociální demokracii, která zahájila odklon od linie Kominterny. Šlo o jednotnou frontu. Na nové smìry v KSÈ doplatil Josef Guttman, druhý nejvýznaènìjší funkcionáø, který obhajoval napø. odlišné názory na vývoj v sousedním Nìmecku. O rok pozdìji byla KSÈ pøivedena k poslušnosti a Gottwald svedl odpovìdnost za všechny rozpory  mezi KSÈ a Kominternou na Guttmanna. Kominterna po¾adovala èistku redakèních rad a stranických listù a Guttman i P. Reimann mìli odejít do Moskvy do exekutivy KI. Guttmann to odmítl, a to se stalo zaèátkem jeho rozchodu s Kominternou  i s KSÈ. Byl vylouèen 31. 12. 1933. Obrátil se k prostým èlenù strany a vysvìtloval, ¾e byl vylouèen proto, ¾e protestoval proti nesprávné politice strany a Kominterny,  ¾e neodvolal své názory, které byly straníkùm zatajeny, a byl proto zneuctìn oznaèením za zbabìlce, renegáta a kontrarevolucionáøe. Aféra dokládá zpùsob, jak KSÈ pro¾ívala rozpory mezi domácí realitou a imperativy sovìtské mezinárodní politiky a strategie.
Václav Kopecký v té dobì napsal èlánek, v nìm¾ tvrdil, ¾e pomìr sil v tøídním boji se Hitlerovým pøíchodem nezmìnil v neprospìch proletáøské revoluce, nýbr¾ v neprospìch bur¾oasie a pøíchod proletáøské revoluce pøiblí¾il.
Postoje  ke státu se mìnily tak, jak se mìnila sovìtská zahranièní politika. Zaèátkem  20. let pova¾ovala KSÈ èsl. stát za kolonii západních imperialistických mocností, za umìlý výtvor versaillské smlouvy. (Šmeral postoj nesdílel.)
Na V. sjezdu v roce 1929 oznaèil pøedstavitel KI ÈSR u¾ nikoliv za kolonii, ale za imperialistický stát, pozdìji byla ÈSR charakterizována jako ¾aláø národù.
 
Nový pøístup k republice
Nové místo v èeskoslovenském politickém ¾ivotì zaujala KSÈ teprve po politickém obratu Kominterny v roce 1935. Pøed hrozbou hitlerovského Nìmecka a po mezistátní smlouvì s SSSR dala KSÈ najevo slovní odhodlání republiku a její státní zøízení bránit. Jan Šverma nadto nabídl sblí¾ení se sociální demokracií, ale Kominterna se proti tomu postavila. Gottwald s Kopeckým, kteøí se skrývali v Moskvì pøed kriminálem, dokonce napsali druhé, „správné“, usnesení X. pléna ÚV KSÈ, jeho¾ se nezúèastnili.
Po podepsání èeskoslovensko - sovìtské smlouvy a navázání diplomatických stykù mohli èeskoslovenští komunisté zahájit politiku lidové fronty spjatou s obranou integrity èeskoslovenského státu, co¾ je jednak sblí¾ilo se stávajícími èleny, tak i  vzbudilo sympatie. Jakmile se však Gottwald s Kopeckým pro presidentské amnestii vrátili z Moskvy, pustili se do likvidace Švermovy politiky. Gottwald prohlásil, ¾e schvalování státní politiky zbrojení je z dìlnického ohledu nepøijatelné.
Na 6. sjezdu KSÈ v roce 1936 se èetbou poselství zavedl kult Stalinovy osobnosti a byla rovnì¾ vychvalována Gottwaldova revoluèní bdìlost. „Jeho jméno letí od úst k ústùm témìø ka¾dého dìlníka v Èeskoslovensku,“ uvádìlo se ve zprávì o èinnosti.
7. sjezd u¾ byl sjezdem triumfující stalinizace.
V Moskvì se dává do pohybu strašlivé soukolí politických procesù. Odrazilo se to i v KSÈ,  kde obvinili šéfredaktora Rudého práva St. Budína, ¾e ve zjevné i zakryté formì provádìl antisovìtskou a antikomunistickou propagandu. Byl vylouèen. Ustavili kádrovou komisi, která zaèala sbírat ¾ivotopisné materiály, z nich¾ mnohé byly pou¾ity i po roce 1948.
V ÈSR  existoval fenomén vlivných levicových intelektuálù udr¾ujících styky se svými francouzskými protìjšky. Moskevské procesy je postavily  do situace, v ní¾ se buï mohli pøiklonit  bezvýhradnì k myšlenkovému systému, nebo k samostatnému smýšlení. Z. Kalandra a F. Tøešòák, kteøí se neztoto¾nili s procesy, byli ze strany vylouèeni. Je pøíznaèné, ¾e úchylkáøi 30. let se èasto ocitli mezi prvními obì»mi teroru let padesátých.
V roce 1938 vrcholí domácí i zahranièní krize ÈSR. Hroutí se versailleský systém, dochází ke krizi mnohonárodnostní struktury státu. Tì¾ištì politiky KSÈ se pøesunulo od podpory odstøedivých sil k obranì èeského národa. Prohloubila se propast mezi pragocentristickými aparátníky a mladými slovenskými komunistickými intelektuály, jakými byl V. Clementis èi  L. Novomeský. KSÈ redukovala v letech 1936 - 38 národnostní problém na hospodáøské a sociální otázky a akceptovala tezi èeskoslovenského národa, aby se nakonec postavila za slovenské po¾adavky autonomie a zavrhla èsl. stát. Ani v roce 1938 nemìla pou¾itelné øešení národnostní otázky.
 
Mnichov
Jakmile  bylo rozhodnuto o Benešovì kapitulaci mnichovskému diktátu, KSÈ pøes všechny rozhoøèené protesty nepodnikla zhola nic. Gottwaldùv parlamentní projev v øíjnu 1938, kdy prohlásil, ¾e vláda nemìla právo kapitulovat, a ¾e lid chtìl bojovat, se stal obrazem mnichovského paradoxu. Zakladatelé republiky selhali,  a KSÈ, první pomlouvaè a poslední obhájce, získala politickou legitimitu po osvobození.
V øíjnu a listopadu 1938 odešli na pøíkaz Kominterny Gottwald, Slánský, Koehler a Kopecký do Moskvy, Nosek a Kreibich do Londýna a Šverma s Clementisem do Paøí¾e.
V souvislosti s mnichovskou krizí se SSSR prezentoval jako jediná zemì ochotná pomoci. Rùzné náznaky však ukazují, ¾e o sovìtském zásahu v ÈSR se  uva¾ovalo pouze v rámci plánu sovìtizace èásti støední Evropy.
KSÈ po  obsazení  republiky bøeznu 1939 organizovala hnutí za národní osvobození od nacistù a za obnovu ÈSR. Sovìtsko - nìmecká smlouva z 23. srpna 1939 (Ribbentrop - Molotov) tuto politiku ukonèila a Gottwald definoval válku jako imperialistickou, kterou KSÈ nesmí podporovat a nesmí se vyprovokovat k pøedèasným akcím. Nìmecko-sovìtskou smlouvu odsoudil jedinì Clementis, co¾ zpùsobilo jeho vylouèení a nikdy mu nebylo zapomenuto. Èeskoslovenské vlastenectví v politice KSÈ mizí a boj za obnovu ÈSR zùstal v rukou Beneše a elity, která v záøí 1938 politicky i morálnì selhala.
 
Za války
Pozdìji, po vstupu SSSR do války, se komunistický odboj proti Nìmcùm obnovil, pøièem¾ KSÈ mìla organizaèní výhodu vyplývající z faktu, ¾e mìla od roku 1930 ilegální aparát. Proto¾e KSÈ byla nejvýznamnìjší  komunistickou stranou ve støední Evropì, Stalin ve vyjednávání s londýnskou vládou vyu¾íval komunistù èeských na úkor Slovákù. V této souvislosti je tøeba pøipomenout, ¾e u¾ v èervenci 1941 sovìtský velvyslanec Majskij navštívil Beneše a uznal jeho vládu, co¾ znaènì posílilo jeho postavení a vyvolalo uznání i britskou vládou. To pøedznamenalo i Benešovo spojenectví se Stalinem z prosince 1943, kdy podepsal známou smlouvu, jí¾ nabídl Stalinovi zaèlenìní do sovìtské sféry vlivu a slíbil, ¾e v zahranièní politice nepodnikne nic bez schválení sovìtských úøadù. Bìhem jednání se Stalinem a Molotovem se Beneš projevoval jako zahoøklý a malicherný nacionalista, jeho¾ zklamání z roku 1938 vehnalo do Stalinovy náruèe. Dostalo se mu posily i v plánu na odsun sudetských Nìmcù, který na Západì nemìl pøílišnou podporu a ohlásil nacionalizaci pùdy, závodù, dolù, hutí  i bank. Komunisté se uvolili zasedat ve státní radì a dojednali podmínky své úèasti na budoucí vládì národní fronty. Beneš komunistùm pøenechal hlavní øídicí páky státního aparátu: obranu, vnitro, informace a pøistoupil na zrušení politických stran první republiky kromì komunistù, sociálních demokratù, národních socialistù a lidovcù.
Byli to také komunisté, kdo vypracoval celý košický vládní program, který ostatní strany zmìnily pouze v drobnostech.
Existuje domnìnka, ¾e to vše udìlal Beneš proto, aby zabránil komunistùm vytvoøit mu za zády nìjaký „lublinský výbor“, který by ho zcela vyøadil ze hry.
Alespoò pár slov o slovenských komunistech, jak je autor vidí.
Slovenské politické strany vzešly z odboje a sdílely cíl: hájit slovenskou autonomii. Slovenští komunisté mìli za sebou revoluèní boj a mìli blí¾ k jugoslávským komunistùm ne¾ ke Gottwaldovì skupinì. Do vedení KSÈ na Slovensku byli odsunuti úèastníci povstání a do Prahy pøišli ti, co se povstání neúèastnili. Po dokonalém obnovení pragocentrismu v roce 1950 byli Husák, Novomeský aj. uvr¾eni do vìzení a obvinìni z bur¾oasního nacionalismu.
 
Po válce
Pra¾ské povstání v kvìtnu 1945, kdy na barikádách bojovalo na 30 000 Pra¾anù, nepøíjemnì pøekvapilo košickou vládu, která byla touto novou silou zaskoèena. Èeská národní rada se pova¾ovala za pøedstavitelku Èeskoslovenské vlády a  vznikl problém, do jaké míry je mo¾né spolupracovat s vlasovci, kteøí jí nabídli pomoc v boji s Nìmci. Nakonec ÈNR  kontakt pøerušila, ale kratièká  spolupráce komunistickým èlenùm nikdy nebyla zapomenuta.
Dalším høíchem povstalcù bylo, ¾e pøijali kapitulaci generála Toussainta a umo¾nili odchod k Amerièanùm. Benešova vláda dostala sovìtskou protestní nótu proti jednání ÈNR , která oznaèila signatáøe kapitulace, vèetnì Smrkovského, za nepøátele SSSR. Kvìtnoví hrdinové tak ztratili nárok na vládní køesla. Jakmile se košická vláda vrátila do Prahy, ÈNR rozpustila a èleny odboje dr¾ela stranou moci. Toté¾ se dìlo i na Slovensku.
Pøijetím Košického vládního programu v podstatì všechny  politické strany akceptovaly socialismus a lišily se jen v míøe svobody, jakou s ním spojovaly. Sociální demokracie se ideologicky odvrátila od Masaryka a vrátila se k marxismu, kde však mìli monopol komunisté. Existovaly úvahy o slouèení  všech stran do jediné, co¾ podporoval i Beneš.
Po válce patøila KSÈ k nejnacionalistiètìjším, nejšovinistiètìjším a nejslavjanofilštìjším politickým silám v ÈSR. SSSR byl pojímán jako velký bratr, ochránce malých slovanských národù proti nìmecké rozpínavosti. Zatímco Beneš hlásal teorii o mostu mezi východem a západem, komunisté hlásali teorii  Ex oriente lux, (z východu svìtlo) mnohem vhodnìjší pro pøíští rozdìlení Evropy.
Proto¾e všechny politické strany musely schvalovat vládní program, únorová krize roce 1948 vycházela ze samé logiky institucí tj. z toho, ¾e státní aparát byl v rukou komunistù a Beneše. V pováleèných letech pøekroèil poèet èlenù KSÈ milion, nezadr¾itelnì vzrostla stranická byrokracie, která prolnula i státní aparát. Ve dvou vlnách došlo ke znárodnìní: nejdøíve šlo o majetek zrádcù a kolaborantù a poté prezidentským dekretem byla znárodnìna klíèová odvìtví prùmyslu. Odsun tøí milionù sudetských Nìmcù umo¾nil pøidìlit zemìdìlskou pùdu v pohranièí èeským rolníkùm a získat pro komunisty volièe na venkovì. V armádì se starali o politickou výchovu komisaøi, pøevá¾nì komunisté. Tajná organizace komunistických dùstojníkù v armádì byla pøímo napojena na ÚV KSÈ. Generál Svoboda  nebyl èlenem KSÈ pouze formálnì, jednal plnì v souladu s linií strany. Také odbory KSÈ ovládala a dosa¾ení nadvlády nad dìlníky bylo zásadní etapou pro dosa¾ení monopolu na politickou moc.
Slovensko bylo podle Gottwalda slabým èlánkem republiky. Vyvolal proto strašidlo separatismu a pokusil se umìle vytvoøit krizi, aby se mohla KSÈ chopit moci  na Slovensku. Pokus se nezdaøil, ale bratislavský scénáø z listopadu 1947 se opakoval v únoru 1948 v Praze, kdy však se stejného omylu dopustily menšinové nekomunistické strany.
Monopol politické moci KSÈ byl dovršen.
Mgr. Ivo Antušek