Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený. Tentokrát je to vzpomínka na splnìné pøání…
TØI DUBY Dnes nabízím èlánek "Tøi duby", který není o letišti v Bratislavì, ale o mých stromech, které jsem zasadila. Èlánek doplòují svými obrázky. Snad nevadí, ¾e to nejsou pøesnì ty, o nich¾ píšu.
Kdyby umìly stromy mluvit lidskou øeèí, dozvìdìli bychom se od nich mnoho zajímavého. Vyprávìly by nám o tom, jak jejich semínko nìkde v lese nebo u cesty èi na bøehu øeky, rybníka, spadlo na zem a o tom, jak a kde vyklíèilo, dokonce mo¾ná i cestovalo, aby vyrostlo v dospìlý strom.
Mám ráda stromy a mým oblíbeným stromem na naší rovnobì¾ce je dub. Obdivuji nejen jeho krásu, ale pøedevším sílu, hou¾evnatost, odolnost. V místì mého bydlištì byl koncem padesátých let ze zpustlého sportovního høištì vybudován park, vysazeny rùzné okrasné stromy. Stromky se pìknì rozrùstaly a park se tìšil pozornosti lidí z širokého okolí, kteøí sem
chodili na procházky. Jenom já jsem si posteskla, ¾e tu není jediný dub. Uèila jsem se malovat stromy, sna¾ila jsem se zachytit celkovou charakteristiku stromu. Dub mi tu chybìl a musela jsem za ním cestovat dost daleko.
Bylo to v roce 1966, kdy se vrátil bratr z výletu z Táborska a zeptal se mì, jestli si nechci zasadit doubky a podal mi nìkolik ¾aludù, které našel na hrázi rybníka. Prý jich tam byla spousta. ®aludy mìly prasklou slupku, z ní¾ vykukovaly èervenavé klíèky - pøíslib budoucího dubu. Zajásala jsem a moje nadšení pro doubky se pìknì rozhoøelo. Zasadila jsem ¾aludy v parku, ale tím to zdaleka neskonèilo.
Zasadit si nìco sám o sobì do parku není jen tak, obzvláštì tak malièké sazenièky a navíc, mo¾ná, ¾e bych se mìla nìkoho zeptat, zda vùbec smím v parku nìco zasadit. Ale snad z obavy, ¾e by mi to nebylo povoleno, jsem se nikoho neptala. Jak se øíká, kdo se moc ptá, moc se dozví a já jsem si tolik pøála, aby tu doubky vyrostly. Starala jsem se o nì, obèas jsem je chodila zalévat, ale pøedevším jsem kolem nich otrhávala trávu (srp jsem nemìla), aby je nedusila a nebránila pøístupu sluneèních paprskù. Do zemì kolem sazenièek jsem zatloukla v¾dy ètyøi kolíèky a ovázala je provázkem, to aby byly ušetøeny pøed sekaèkou, které jsem se obávala nejvíce.
Pøes veškerou péèi i slunné místo, kde jsem je zasadila, se nìkteré neujaly, ale tøi ano. Objevily se první tøi lísteèky a pak další dva. To bylo radosti!!!
Byl to dub letní (Quercus robur) a já jsem si povšimla jak má ka¾dý trochu jiné listy - zejména co do velikosti. Jednou z nich budou obrovské stromy, budou tu hnízdit ptáci (snila jsem svoje sny), ale v noci ke mnì nejednou pøicházely dìsivé sny v podobì ¾alujících malièkých paøízkù. Naštìstí to byly jenom sny, jejich¾ pøíèinou byla zøejmì moje starost o stromeèky, aby jim nikdo neublí¾il. Naštìstí se jim nic nestalo a já mohla pozorovat, jak jejich lísteèky dostávaly v øíjnu okrový nádech a nìkteré opadly…
Pøíští rok povyrostly jen nepatrnì. Vùbec prvních pìt let rostly hodnì pomalu - to doubky vìnují pozornost svým koøenùm. Další roky rostly rychleji. Zjiš»ovala jsem, ¾e jeden se má k ¾ivotu obzvláštì èile, ale i další dva rostly docela pìknì. Kdy¾ jim bylo pøes deset let, u¾ jsem nemusela mít obavy, ¾e budou posekány souèasnì s trávou a dokonce doubky vzbudily sympatie i u místních lidí, kteøí park zakládali.
A tak jsem se mohla ka¾dý rok tìšit na jaro, kdy zaèínaly rašit. Zprvu byly malièké lísteèky naèervenalé, jakmile povyrostly, èerveò se promìnila v jasnì ¾lutozelenou a nakonec v zelenou. Zeleò postupem léta dostávala sytìjší odstín, v srpnu a zaèátkem záøí byla nejtmavší a pak se hlásil okr, který zvolna ukolébal doubky do zimního spánku. A tak se to ka¾doroènì opakovalo, doubky se pìknì rozvìtvovaly.
V osmnácti letech mì všechny tøi doubky u¾ dávno pøerostly. Obzvláštì ten, co se mìl tak èile k ¾ivotu, se mohl pochlubit docela silným kmínkem a na jaøe mì mile pøekvapil - poprvé rozkvetl. Dub kvete velice nenápadnì. Souèasnì s vyrašením listù (koncem dubna èi zaèátkem kvìtna - a to podle poèasí, ale i nadmoøské výšky) se objeví ¾lutozelenavé øídké
jehnìdy. Dub je jimi obalený a celá jeho koruna je taková nì¾ná, jako by mìla vlásky. Na podzim se objevily první ¾aludy. Pøíštím rokem vykvetly i další doubky. U¾ to byly dospìlé stromy, které dorostly své starší sousedy – lípy. V té dobì mìly ještì hladkou šedou kùru, která se zaèala vrásnit odspodu kolem jejich tøicátého roku.
V parku se objevily první sojky, urèitì ne náhodou - jejich pozornost upoutaly ¾aludy. Sojky je rády na podzim sbírají a schovávají si je na zimu (na mnohé samozøejmì zapomenou) a tak je pomáhají šíøit do okolí mateøského stromu. Také sojka má ve svém latinském názvu Garrulus glandarius (¾alud - glandus). Na jednom doubku si vybudovala hnízdo straka.
Tak se mi splnil sen a doubky se staly domovem ptákù…
A já dìkuji bratrovi za skvìlý nápad se ¾aludy, díky nìmu¾ se mi to pøání splnilo.
Pohled z okna 
Pøes veškerou péèi i slunné místo, kde jsem je zasadila, se nìkteré neujaly, ale tøi ano. Objevily se první tøi lísteèky a pak další dva. To bylo radosti!!!