Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Marcela,
zítra Alexandra.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Vodácké putování - II. èást


Loï se v¾dy pøevá¾ela do místa urèení vlakem, jako spoluzavazadlo a k øece byla dopravována pomocí skládacího vozíèku, který mìl dvì kola a popruh, na který se loï ulo¾ila. Konec se pøidr¾oval rukou a tlaèilo se to.


Doma jsme mìli loï uschovanou bìhem roku v lodìnici pana Svojanovského, co¾ bylo zaøízení, kterého vyu¾ívalo mnoho vodáku. Nacházelo se v Komínì, jednak v dosahu tramvaje èíslo tøi a jednak kousek od øeky Svratky. Mezi lodìnicí a øekou byly tramvajové koleje a silnice. Naproti lodìnici bylo u bøehu malé døevìné molo, ze kterého se nastupovalo do lodi. Tramvaj, která v té dobì jezdila z Obøan (v dobì války a pár let po ní), mìla podle tatínkova vyprávìní koneènou zastávku právì v Komínì. On chodil s partou trampù na Bílý potok a vezmeme-li v úvahu, ¾e se pracovalo i v sobotu dopoledne, byl to úctyhodný výkon. V¾dycky mne hroznì rozesmálo, kdy¾ øíkal, ¾e dìvèata, která s nima chodila, si v¾dy povzdechla: „Ké¾ bychom se jednou doèkaly toho, ¾e budeme moci jít v kalhotách.“ O nìkolik let pozdìji zaèala tramvaj jezdit a¾ do Bystrce k Zoo.
Po urèité dobì se tatínek seznámil s pánem, který pracoval na pøehradì v doku parníkù a tak se naše keòu pøestìhovalo tam, proto¾e mé rodièe zaèalo zmáhat pøenášení lodi pøes pøehradní zeï. Tam jsme ji pak mìli po celou dobu a¾ do dne, kdy tatínek nedokázal z lodi vylézt, jak ho bolela kolena a prodal ji. To mnì bylo kolem tøiceti pìti let a jemu zhruba tolik co mnì. Loï se skoro ka¾dý rok natírala a jednou za tøi a¾ pìt let se provádìla hloubková údr¾ba. To se starý lak opálil letlampou, pak se celá loï oblepila specielním plátnem, pøekytovala, obrousila, napustila horkou ferme¾í, 2x natøela lodní barvou a nakonec pøetøela lodním lakem. Rovnì¾ zále¾elo na míøe poškození podle kterého se rozhodovalo, jaké opravy to které léto budou provedeny.


Pár pojmù v vodácké hantýrky.
Pojem „pøedák, zadák a háèek“ o tom jsem vzpomnìla døíve. Pojem „to je volej“ se rozumí stojatá voda, pøípadnì voda s minimálním pohybem, buï na rybníce, nebo na pøehradní nádr¾i. „Koníèkovat“ znamená táhnout loï na lanì, obyèejnì v místech, kde je pøíliš nízký stav vody a nalo¾ená loï by drhla spodkem o dno. I kdy¾ byly døevìné lodì dost pevné a dno vyztu¾ovala ¾ebra, pøes to jí ostré kameny mohly prorazit. Tatínek vozíval i tak.zv. „nádobíèko“, kterým se dala loï provizornì opravit. Pojem „šlajsna“ znamená jez. Nìkteré šlajsny se daly sjet nalo¾ené i s cestujícími, u nìkterých se muselo vylo¾it a sjí¾dìl jí jenom zadák, nebo jí sjel i nalo¾enou, ale sám a tam kde nebyla otevøená, nebo pøíliš nebezpeèná, nebo jednoduše nebyla, tam se pøenášelo. Nìkde ruènì, nìkde pomocí vozejèku. „Zdymadlo“ je zaøízení, které slou¾í k vyrovnání výškového rozdílu dvou hladin. Obyèejnì z øeky na pøehradu a naopak. A ještì byl jeden pojem, na který si však ne a ne vzpomenout. A sice, kdy¾ si chtìl veslaø odpoèinout pøi pøejezdu pøehrady, napíchl se za rozjetý parník na hnací vlnu, která ho táhla za sebou s minimální námahou. Pøi provozu parníkù se nají¾dìlo na vlnu kolmo, nebo pod urèitým úhlem, aby nedošlo k pøevr¾ení lodi.


Naše první cesta:

1. Zlatá stoka
2. Ro¾mberský rybník
3. Stará øeka
4. Nová øeka
5. Strá¾ nad Ne¾árkou
6. Veselí nad Lu¾nicí
7. Sobìslav
8. Planá nad Lu¾nicí
9. Tábor
10. Zvíkov
11. Orlická pøehrada
12. Kamýk
13. Slapská pøehrada
14. Štìchovice
15. Davle
16. Ostrov Svatého Kyliána


Marnì pátrám ve své pamìti, kde na Zlaté stoce naše cesta zapoèala. Internet tvrdí, ¾e výchozím místem je Majdalena, ale mnì to jméno nic neøíká. S urèitostí však vím, ¾e to muselo být v dosahu ¾eleznice. Nikdy jsme nevezli loï pøíliš daleko k øece.


Zlatá stoka – jak jsem si našla na internetu – je umìle vybudovaný vodní kanál, který zásobuje øadu rybníkù a reguluje vodu v dobì záplav. Byl vytvoøen podle plánù Štìpánka Netolického v roce 1506. Toto dílo bylo dokonèeno v roce 1518. Jeho pùvodním posláním bylo zásobování pøilehlých obcí pitnou vodou. Název Zlatá stoka se v¾il a¾ za Schwarzenbergù pro svou dùle¾itost pro soustavu rybníkù. Jeho šíøka kolísá mezi 2 a¾ 4 metry, hloubka od 1 metru do metru a pùl. Délka je v rozmezí 40 – 50 km. Z jejího vzhledu jsem byla naprosto paf. Loï a mé tehdy asi devítileté rozpa¾ené ruce – to byla šíøka té øíèky. Bøeh byl nízký, rozhled kam oko dohlédlo. V dálce rozhozených pár domkù s mizejícím nádra¾ím, kdo mìl èas koukat do dálky, kdy¾ nad hladinou bylo tolik zajímavého. Barevné vá¾ky zadumanì stojící nad hladinou vody a záhy støelhbitì letící dál, plno motýlù pasoucích se na rozkvetlé louce. Ruka namoèená ve vodì kreslila tenkou èáru za odjí¾dìjící lodí, oèi nervóznì bìhaly z místa na místo. „Seï klidnì a nemáchej se v té vodì, je studená!“ Nevím, jak dlouhý úsek jsme absolvovali, ale ještì tý¾ den jsme vpluli do Ro¾mberského rybníku, o kterém jsem si naivnì myslela, ¾e je to moøe. Jen ta voda byla sladká. Hráz Ro¾mberského rybníka je osázena rozlo¾itými duby, z nich¾ nìkteré jsou pova¾ovány za pùvodní. Pod hrází stojí renesanèní Ro¾mberská bašta, ze druhé poloviny 16 století zdobená sgrafity. Druhý bøeh nebylo vidìt a místo, které tatínek vybral pro postavení stanu, byla malá píseèná plá¾ièka, s travnatou louèkou a hradbou lesa za zády. Naveèer nás pøišel zkontrolovat voják se samopalem a prozradil nám, ¾e se nacházíme ve vojenském prostoru. Pozval nás na útvar, abychom s jeho velitelem dohodli délku našeho pobytu a pøípadné další podrobnosti, týkající se provozu tábora. Tatínek projevil pøání zdr¾et se na tom kouzelném místì asi pìt dní. Bylo nám to dovoleno, dokonce jsme smìli ka¾dý den si chodit na útvar pro pitnou vodu. Tam jsem poprvé vidìla vojáky ve strá¾i dìlat ruèní práce, pro jejich milé. Nìkteøí vyšívali barevné polštáøe, jiní malovali na malé hedvábné padáèky, které slou¾ily pøi vypouštìní svìtlic, výjevy ze své slu¾by. Byla jsem unešená jejich šikovností. Plá¾ jsme si u¾ívali do sytosti. Tatínek vyøezával pro vojáky rùzné upomínkové pøedmìty ze døeva, maminka se slunila, nebo si èetla a já jsem si z jemného písku stavìla hrady a vodní pøíkopy. Samozøejmì se vaøilo, ale Primus byl rychlý a hlavnì spolehlivý vaøiè a znáte to: „Kdy¾ se ruka k ruce vine, tak se dílo podaøí.“
Ještì dnes, si doká¾u pøipomenout vùni vody s nádechem rybiny a bahna, noèní koncerty ¾abího bratrstva v nedalekém rákosí, pomalého utichání køiku ptákù a kouzelné západy slunce probarvující hladinu obzoru odlesky svých paprskù. Také na rána, kdy se nad vodou línì povalovaly chuchvalce mlhy, které postupnì pøecházely do rozedraných cárù vznášejících se nad hladinou a signalizovaly další sluneèný den. Tatínek v¾dy øíkal: „Nebojte se dìvèata, devátá rozhodne.“
Ro¾mberský rybník je nejvìtším jihoèeským rybníkem. Byl vybudovaný v letech 1584 – 1590 na øece Lu¾nici Jakubem Krèínem z Jelèan. K jeho zabezpeèení vypracoval projekt vodního kanálu Nová øeka, aby jím odvádìl pøebyteènou vodu z Lu¾nice do Ne¾árky. Výmìra rybníku je 677 ha, vodní plocha tvoøí 489 ha.


Dalším úsekem cesty byla Stará øeka v délce 5,80 km. Jde o pùvodní koryto Lu¾nice v okolí Tøebonì a je ponecháno jako pøírodní rezervace. Na jejím území jsou èetné moèály a ba¾iny s pùvodní vegetací. Ten zaèátek našeho putování mnì natolik utkvìl v hlavì, ¾e ho stále, i po tìch létech, vidím pøed sebou, jako na dlani. Stará øeka byla pro moji duši neobyèejnì dobrodru¾ný úsek, plný pøekvapení. U¾ to, ¾e jsme se na jeho území doslova probojovávali mmo¾stvím komárù, je nezapomenutelné. Jediný prostøedek, který jsme znali, byl „Repelent“, malá sklenìná lahvièka, s hranatou vinìtou a nakreslenými letícími komáry. Tím mazali rodièe hlavnì mne. Tatínka halila oblaka kouøe z dýmky a mamince, zapøisáhlé nekuøaèce, le¾érnì viselo v puse pøilepené „¾váro“ a ona se kuckajíce sna¾ila kolem sebe vytvoøit neprùhlednou clonu. Ten bzukot byl drásající a vtíravost komárù neúprosná. Stará øeka byla opìt stru¾ka na šíøku lodi a mých rozpa¾ených rukou. Pøes její øeèištì le¾ely nesèetné kmeny padlých velikánù, které dìlaly naší pou» nesmírnì namáhavou. Celou cestu jsme buï le¾eli na dnì lodi a tatínek ji zruènì i s námi podstrkoval pod nimi nebo se prostrèila špice a my jsme postupnì pøelézali pøes ty kmeny. Cesta pøes tento úsek, nám trvala skoro celý den a jako tøešnièka na dortu bylo sbírání høibù pøímo z loïky. Pamatuji si, ¾e rodièe s sebou vozili pixlu, nebo dvì od desetikilové marmelády, které byly bì¾nì k mání za prosbu u nejednoho obchodníka s potravináøským zbo¾ím. Byly plechové s víkem, nìkdy polepené obrázkem ovoce, ze kterého byla ona marmeláda udìlána. Naši v nich z domu vezli potraviny a na cestì je pak pou¾ívali ke skladování napøíklad sušených hub, sušených bylin (hlavnì tøezalky, jitrocele, svízele apod.), pøípadnì borùvek, èi malin nebo ostru¾in. Pokud šlo o èerstvé suroviny, posílali to rodièe spìšnì do Brna, kde nám to zpracovala naše babièka.
Na konci Staré øeky se pøenášela loï na Novou øeku, po které pokraèovalo naše další putování za hranice všedních dní, jak se dnes s oblibou øíká.


Nová øeka je opìt umìle vybudovaným korytem, v letech 1585 – 1587 Jakubem Krèínem z Jelèan. Úsek je dlouhý zhruba 13 km a má zpoèátku mírný tok. Pozdìji se koryto rozšiøuje a protéká luèinatou krajinou s obèasným porostem listnatého lesa V místech, kde se koryto zu¾uje se nachází kamenité dno, s èetnými peøejemi. Le¾í v prostoru mezi Tøeboní a Strá¾í nad Ne¾árkou a spojuje Lu¾nici s Ne¾árkou. Øeka nad splavem mne jednoduše dostala. V tìch místech se rozkládala do široka a její øeèištì bylo soustavou nesèetných ramen, povìtšinì slepých, konèících v neprodyšném rákosí s orobincem, nezbytnými doutníky a spoustou ptaèího národa. Na volné vodì bylo mno¾ství kvetoucích leknínù a ¾lutých stulíkù, které jsem do té doby nikde nevidìla. Nechybìly ani divoké kachny a roháèi, barevné vá¾ky, i spousta lezoucích i létajících brouèkù. Po vodì bìhaly neúnavné vodomìrky. Trvalo nám dosti dlouhou dobu, ne¾ jsme se vymanili ze spleti tìch ramen podle listù ze stromù, které tatínek pou¾íval jako ukazatele mírného, ale tekoucího proudu. Mnohokrát jsme si zajeli a museli se vrátit, ale nakonec se vše podaøilo. Naše pou» pokraèovala dále do Strá¾e nad Ne¾árkou.

Tak to je mé vzpomínání…

 

Vodácké putování - 1


Irena Atrzlerová

 

 

 

Další èlánky autorky:
Èervená karkulka
Stáøí versus mládí
Sou¾ití v jednom
domì
Sou¾ití s mu¾em
Jenom na chvíli
Pamìti I.
Pamìti II
.
Pamìti III.
Pamìti IV.
Pamìti V.
Pamìti VI.
Pamìti VII.
Brodce
Brodce - II.
Brodce - III.