SeniorTip

OKÉNKO DO 2.TŘÍDY – nahlédnutí č.14

Kluci si o přestávce vytvořili pod lavicí „bunkr“

Pondělí je typické tím, že hned v prvních minutách vyučování se všechny děti snaží vysvětlit nám, co fantastického přes víkend zažily. Těšívám se na tu chvilku, jsou to vždy „úžasné zprávy“. Tentokrát se slova nejurputněji domáhal Lukin – byl totiž s rodiči vybírat novou televizi. Je skvělá, senzační, úplně placatá. To prostě musíme vědět.

Další top zprávou nás ohromila Lucka. Její potkan se jí omylem prošel nedělní polévkou. Polévku vylili, potkanovi umyli nožičky. Naštěstí polévka nebyla vařící a potkan se nadále těší dobrému zdraví. No a s čím přišel Tadeáš? „Paní učitelko, já jsem vylezl na dveře.“ „A cos tam dělal, prosím tě?“ „No nic, já jsem tam jen tak visel.“ I tato zpráva děti viditelně zaujala. Doufám, že se nebudou chtít po Tadovi opičit. I když nejspíš jo. Ve škole jsem to pro jistotu už předem zakázala.

Pak jsme začali vybírat domácí úkoly. „Věděli jste si se vším rady?“ pronesla jsem ledabyle. Vtom se jeden žáček srdceryvně rozvzlykal. Úkol neměl. „Nebreč, vždyť vůbec nevím, co potřebuješ, nemůžu ti nijak pomoci. Víš, co bys měl teď udělat?“ snažila jsem se zapůsobit výchovně. „Vím,“ utíral si kluk oči, „mám přestat řvát a mám se omluvit.“ S tím omlouváním jsem mu trochu pomohla, pláč v úsměv přetavil okamžitě, jakmile zjistil, že se skoro nezlobím. Ach jo.

Děti jsem moc pochválila za test z prvouky. Že je naším hlavním městem naše vesnice, si myslely jen dvě z nich. Jak se jmenuje pan prezident, jak vypadá naše vlajka a státní znak věděly všechny. Řeč přišla i na rodinu- nakonec i na širší příbuzenstvo, to jsme si dokonce předvedli. Když jsme tvořili Filipovu rodinu, zbyl nám v lavici jen jeden žák, tak jsou početní.

Aby mu to nebylo líto, našel Filip hned řešení. Přidělil mu roli přítele své sestřenice, ten už je prý taky skoro rodina. Potom jsme skládali rodinu Anežky. Tentokrát nám zbyly děti hned tři. I tady si Anežka poradila. Stali se z nich pejsci a hafali- no úžasně.

Když jsme dnes při čtení dočetli pohádku o princezně, dostaly děti za úkol nakreslit k ní ilustraci. Ve třídě se rozhostilo báječné ticho. Holčičky se zabývaly princeznami, kluci většinou malovali rytíře, který se blíží k zámku. A doprostřed toho ticha se ozval hlasitý Štěpánkův povzdech: „Ach jo, na koně já nejsem specialista.“ Musela jsem se tak smát, že jsem se zapomněla zeptat, na co že vlastně specialistou je. Ale ohodnotil se objektivně. Na jeho obrázku přijíždí rytíř pod zámek spíš na dinosaurovi.