Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Marek,
zítra Oto.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Svìt byl mùj

Proè sedám k mašinì? V televizi se ozvala (pro mne) poplašná zpráva - napadl první sníh! Sice ještì jen dost daleko a vysoko, tady dnes dokonce od rána svítí slunce a dokonce høeje - ale sníh! Mùj ty pane zase hlavní "otøesná" zpráva v TV bude nìkolik mìsícù, jak jsou silnièáøi pøekvapeni a zaskoèeni, budeme se klouzat v rozèmach»aném marastu, mùj pojízdný tøíkolový Pejsek se bude vzpírat poøádnì jet a zase mu budu ještì na chodbì muset umývat koleèka, aby nezasvinil kobereèek v pøedsíni…
No a proto¾e èas neèeká a ten sníh se kdykoliv od teï mù¾e nasypat i do ní¾in - nabízím "snìhové" èláneèky, abys je v tom pøípadì potøeby mìla po ruce:


Svìt byl mùj
Jak u¾ jsem nìkde povìdìla - jsem jedináèek.Pozdní a náhodné dítì rodièù "na starý kolena" a podle toho se se mnou taky zacházelo. Do tìlocviku jsem chodila jen na obecné škole, pak u¾ mne pod bùhví jakou záminkou osvobozovali. Podle toto jsem také "šikovná". Snad nejhorší z dìtských zá¾itkù byly dva. Do školy mi pravidelnì od podzimka chodil naproti tatínek s obrovským šedivým pleteným vlòákem a hned za branou školy mne do nìj peèlivì zabalil od hlavy k patì a kráèeli jsme domù. A chechtající se spolu¾áci samozøejmì nevynechali jedinou lou¾i, aby do ní nenaskákali nenápadnì, ale tak šikovnì, ¾e jsem byla zastøíkaná blátem od hlavy a¾ k patì. Za co¾ jsem byla doma bita.

 

Druhá hrùza bylo sáòkování. Chodil se mnou taky otec. Nikdy jsme tam venku nebyli dlouho, proto¾e za chvíli byl zcela schvácený. Ještì jako velkou školaèku mne nejen vyvá¾el do kopce, ale hlavnì - opìt k znamenité zábavì spolu¾ákù - v klopotném úprku vedle saní - za šòùru vedl i z kopce. Abych proboha nejela moc rychle a nìco se mi nestalo! Druhé dìti výskaly a sjí¾dìly vlny i dolíky, padaly schválnì - ach, jak já jsem jim závidìla a co já od nich zkusila pøíkoøí a výsmìchu! Naši doma nikdy nepochopili, proè se tak urputnì a breèky bráním jít sáòkovat.

 

První slasti opravdového sjezdu na saních jsem zakusila a¾ jako tøicetiletá, kdy¾ mne osud zavál na krkonošské boudy jako kulturní referentku. Tam jsem dostala pøídìlem polozávodní sanì. Od dìtství mám po køivici pro nepevnost kotníkù potí¾e s brzdìním patami a tak mi náramnì vyhovovaly, proto¾e polozávodky se ovládají tlakem lýtek na pøednicích. A zabrzdit mù¾eš nadzvednutím pøednic - a taky kecnout vzadu do snìhu, kdy¾ to pøe¾eneš.

 

Joj, to se mi to frèelo! Po celé dvì š»astné zimy jsem ze saní neslezla. Svištìla jsem z Petrovky jako ïábel se svou èervenou èepièkou a vlající šálou pøi ka¾dé pøíle¾itosti - anebo jen tak. A jeèela jsem pøi tìch jízdách rozkoší. Z pocitu síly, schopnosti, z rychlosti a prostì vùbec. Z pøekypující potøeby se projevit.

 

Na Davidovkách pod námi mìli náramného hafana - málem tele - a ten mne velmi miloval. Kdy¾ jsem tak jednou zase fièela kolem, vyskoèil mne radostnì vítat - no, neštìstí nás zahlédl vrchní - zapíchnutou a¾ po pás mne tahali dva za nohy a psisko se radovalo a znamenitì pøi záchranných pracích pøeká¾elo.

 

Jednou se mi ale povedla "panská jízda". Byli jsme s celou partou rekreantù na Špindlerovce. V plánu bylo sjet ještì dolù do Špindlu. lidi ¾e si nakoupí, pak se pùjde zvolna vzhùru a náš "strejda" koèí, a¾ pojede s nákladem, vytáhne jako obvykle od hájenky opuštìné sánì povozem domù. Po svaèinì jsme tedy na Špindlerovce nasedli na své oøe, já jsem pro "úøední" pøehled o lidech vyjí¾dìla poslední - a jelo se. Neodolala jsem ale a rozjela se naplno. Cestou jsem pøedhánìla své svìøence, pak jsem to ale v jedné serpentinì nezvládla, po nahrnutém snìhu vylítla pøes zídku ze silnice - a v bájeèném Ikarovì letu plachtila nad vìtvemi pøes potok a u¾ se zakývala na køovinách druhého bøehu.

 

To byla nádhera! Dodnes mne mrzí, ¾e nebyl èas to vyzkoušet ještì jednou. Jen¾e mne èekalo to horší - sníh byl vysoký, neprošlapaný a mne v nìm èekala cesta za civilizací. Po klopotné cestì jsem pøece jen zahlídla svùj rozpaèitý hlouèek. Stále se rozpoèítávali, tvrdili, ¾e jsem je pøece všechny pøedjela a rozhlí¾eli se, odkud se vynoøím. S jakou úlevou - ale i s jistým pøekvapením - opìtovali mé mávání z protìjšího bøehu. Radìji jsem to ale ani moc nevysvìtlovala.

 

Bílá smrt

 

Zmínila jsem se u¾, ¾e jsem v tom svém pestrém putování po kraji i zamìstnáních také jeden èas pracovala na chatách ROH jako kulturní referentka. V létì u Sázavy na Iváni a v zimì v Krkonoších. To léto byl dar - voda pøed prahem domu, koupání skoro jako pracovní povinnost. No ale blí¾í se zima, tak na letní zá¾itky vzpomenu "a¾ nìkdy". Vzpomínám samozøejmì nejvíc na pøíbìhy spíš komické, u¾ je to s naší pamìtí tak, ¾e to zlé se z ní nìjak vytrácí, ale nìco úplnì zapomenout nelze- dnes mi na klávesnici vyskakuje vzpomínka na vánoce na Petrovce, kam jsem si koneènì smìla vzít dìti a na které holèièky (dnes u¾ babièky) vzpomínají dodnes.

 

Pro mne, mìstské dítì - mìly hory pùvab neskuteèného. Poprvé - a pak u¾ nikdy - jsem uvidìla zázrak - rozkvétající štíhlý nafialovìlý kvìt na úbìlovém stonku v puklinì nejménì pùl metru vysoko namrzlého pøedjarního snìhu. Poprvé jsem vidìla ve skuteènosti to, co se prodává jako zimní motiv na pohlednicích - ty metrové krápníky v neuvìøitelné horizontální poloze na tyèích, je¾ vytyèují cesty v horách. A poprvé jsem tu za¾ila ml¾né zoufalství poutníka, který oslepen fujavicí pozbyl smyslu pro smìr. Holky tehdy trvale ¾ily v celoroèní školce v Litvínovì a já si je brala na mnohatýdení pobyty na zotavovnách, na které jsem byla slu¾ebnì pøikázána, pokud mi to správce dovolil. Na ty první vánoce na Petrovce jsem si pro nì jela a vracely jsme se na hory nabaleny potøebami pro nì i se zbytkem mých vìcí. Koèí ze Špindlerovky nás nalo¾il k obrovské radosti vykulených mìstských dítek na koòské sánì a vyvezl na kopce. Slunce ještì zdaleka nezapadalo, tak mi tam na Špindlerovce pùjèili sánì na náš náklad a my se vydaly ten kousek cesty na domovskou Petrovku. Kolikrát já jsem ten prùsek lesem prošla i probìhla!

 

Pak se to stalo. V prùseku jsem ještì tak nevnímala, ¾e hory zavalila hustá mlha. Souèasnì lehl na kopce veèer a najednou se nedalo dejchat. Holky se zaèaly bát - a já tiše taky - a hlavnì je zaèaly bolet no¾ièky. Zkusila jsem je zprvu nalo¾it k tìm zavazadlùm na sáních, ale daleko jsem to neutáhla. Tak jely ony dvì, bágly jsem táhla na zádech. Pak u¾ jsem nemohla, tak jely bágly a holky kulhaly a breèely po svých. A jak u¾ to tak malé dìti umí - trucovaly a vzpouzely se èemukoliv. Sedaly bezmocnì na zem a vy¾adovaly na svá stará tøí a ètyøletá kolena obì souèasnì se nést. A já, oblitá slzama zoufalství, sama vydìšená, ¾e nevím s jistotou, kam jdu - jsem je dílem tloukla a postrkovala, dílem plaèky prosila, a» se proboha nezastavují a jdou.

 

Nahoøe na pláni u¾ to bylo jen štìstí, ¾e jsme uøvané, omrzlé, nekoukající se u¾ kam šlapeme, vrazily hlavami do té šedé pøekládané stìny Petrovky, obtápaly ji celou kolem dokola, ne¾ se naskytly dveøe. A asi jsem ještì zabušila, proto¾e nám otevøeli. A pak u¾ nás nìkdo vynášel do schodù, ukládal a vzbudily jsme se a¾ druhého dne k obìdu. Slízla jsem si to strašlivì - ale z té Špindlerovky jsme vycházely ještì za slunce - na mou duši. A nenašel se tam nikdo zkušený, kdo by mne - hor neznalého poutníka - pøed tou cestou zadr¾el.


Naïa Vencovská

 

 

 

 

Další èlánky autorky: 

Babièka a error

Èupr ¾enská

Ztracena v cizinì

Psí kusy

Moje máma

Já a nìmèina

Jak se neotrávit

Smìšnosti

Setkání s tajemnem

O mnohém...

To bylo tak...

Za všechno mù¾e Pinková

Lulu za dvacet

Malý ètenáø