Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jak jsme pøišli o hausbót
Leckdy je velice tì¾ké vysvìtlit dítìti, ¾e i kdy¾ vlastnì nel¾e - tedy ne ve zlém úmyslu - l¾e pøece. A ¾e ani tak se to nemá. Naše z dcer nejmladší Magdaléna vynikala neuvìøitelnou fantazií. Dodnes jsou v rodinì proslulé její básnì o jeptišce Hedvice, která pro¾ívá šílenou lásku - co¾ Majda zplodila asi tak ve ètvrté tøídì.
Tou dobou zaèala také koneènì chodit do hudebky na klavír - co¾ u¾ dlouho bylo její nejvìtší pøání. Šlo jí to dobøe, ale pøece jen - zaèínala. V pùli øíjna se na základní škole zaèalo s pøípravami na mikulášskou školní besídku a tak jsem se na rodièovském sdru¾ení ke svému pøekvapení dozvìdìla, ¾e naše dítì se pøihlásilo k vystoupení ve høe na harmonium, které stálo v tìlocviènì. Paní uèitelka se mne se zájmem ptala, kolik let u¾ ta její nadaná ¾ákynì na nástroj cvièí. Zatmìlo se mi ponìkud pøed oèima, odpovìdi jsem se jak¾tak¾ vyhnula a doma pak se konal "pohovor". Moc úspìšná jsem myslím nebyla.
Tehdy jsme si celá rodina po veèerech s velkou chutí èetli nahlas Ranzomovy Vlaštovky a Amazonky - podle mne jednu z nejhezèích dìtských kní¾ek. Celá ta kupa dìtí pro¾ívá pøekrásná dobrodru¾ství na svých loïkách a také se strýèkem Jimem, který se stejnou chutí hraje kapitána Flinta, má hausbót a na nìm nádherného mluvícího papouška.
Man¾el tehdy pracoval na pøíbramském nádra¾í a jednou pøišel z práce celý vyjevený. "Pøedstav si, maminko," obrátil se ke mnì o radu a pomoc, proto¾e on byl náramnì slušný èlovìk, který se sebemenší l¾i bál jako ohnì. "Pøišel za mnou dnes pan Rada z pøekladištì, ¾e je otec spolu¾aèky naší Majdy a ¾e prý, kdy¾ ty u¾ toho papouška tak nenávidíš a na hausbót na pøehradì se nám taky u¾ jezdit nechce - tak ¾e u¾ nemáme s nikým jednat a ¾e to celé sakumprásk od nás kupuje. Pro své dìti. A zaboha si nedá øíct, ¾e to všechno je jen fantazie z kní¾ek, ¾e si to ta naše holka vymyslela. A tuze se na mne zlobí, ¾e jsem nafoukaný a proto¾e sedím v kanceláøi, tak on mi jako dìlník není dost dobrý. Co mám dìlat?"
Opìt jsme dítìti vysvìtlovali, ¾e fantazie je moc hezká a také k ¾ivotu tuze potøebná vìc, ale ¾e i vymýšlet si mù¾e èlovìk jen s mírou. Ale obávám se, ¾e ani tentokrát jsme dceru nepøesvìdèili, ¾e pochybila. Vyplývá to i z toho, ¾e o tom s Anièkou mluvila docela vá¾nì dál, pan Rada se na nás dlouho velice zlobil a historii našeho hausbótu, papouška a tatínkovy nafoukanosti znalo celé nádra¾í.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: